Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 33/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Zastoupení
zmocnění
občanské soudní řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.33.17.1
Datum podání03.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 33/17 ze dne 7. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti THE BEST, s. r. o., se sídlem náměstí Republiky 656/8, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016 č. j. 12 Co 73/2016-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 4, čl. 11 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se dále domáhá, aby Ústavní soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 123/2015-31 ze dne 3. 12. 2015.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 123/2015-31 ze dne 3. 12. 2015 bylo rozhodnuto, že se zastavuje řízení o žalobě žalobkyně podané JUDr. Jiřím Voršilkou jakožto právním zástupcem (stěžovatelka v tomto řízení v procesním postavení žalované). Důvodem zastavení byla skutečnost, že zástupce žalobkyně nedoložil k výzvě soudu plnou moc s úředně ověřeným podpisem žalobkyně. Soud měl tedy za to, že JUDr. Voršilka není právním zástupcem žalobkyně, což považoval za nedostatek podmínky v řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně zmocnila společnost VP Tax Free, s. r. o., která dále zmocnila advokáta JUDr. Jiřího Voršilku k zastupování a vymáhání pohledávky za stěžovatelkou. Nezbytný předpoklad, aby zmocnění obsažené v procesní plné moci bylo formulováno tak, že společnost VP Tax Free jako zmocněnec žalobkyně zmocňuje advokáta JUDr. Voršilku k tomu, aby v řízení žalobkyni zastupoval, byl podle soudu splněn.

Stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3115/2016-84 ze dne 20. 10. 2016 odmítnuto, neboť vznesená právní otázka (zda účastník řízení může zmocnit k udělení procesní plné moci jinou osobu) byla již Nejvyšším soudem vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu, přičemž dovolací soud neshledal důvod se od ní odchylovat. Jak Nejvyšší soud uvedl, vztah zmocnění mezi žalobkyní a společností VP Tax Free je vztahem hmotněprávním, občanskoprávní dohodou o zastoupení na základě plné moci. Dle Nejvyššího soudu je z ní zjevné, že žalobkyně měla v úmyslu pověřit uvedenou společnost mimo jiné k soudnímu uplatnění nároku na vrácení daně z přidané hodnoty a mimo jiné souhlasila s tím, aby uvedená společnost zvolila zástupce. Udělení plné moci advokátovi je soukromoprávním aktem a je dle dovolacího soudu nepochybné, že mohla-li žalobkyně sama zmocnit advokáta k zastupování v řízení, není důvod omezit ji v přenesení tohoto jejího úmyslu na třetí osobu - zmocněnce - běžnou hmotněprávní dohodou o zastoupení. Zmocněnec pak může realizovat vůli zmocnitele a udělit advokátovi procesní plnou moc jménem zmocnitele. V této souvislosti dovolací soud poukázal na usnesení Městského soudu sp. zn. 93 Co 111/2013 ze dne 23. 1. 2014 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4165/2014 ze dne 24. 11. 2015 a sp. zn. 29 Odo 733/2001 ze dne 29. 8. 2002.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že "údajná žalobkyně" je ve sporu nepřípustně zastoupena právnickou osobou, žádného jednání ve věci se nikdy nezúčastnila a nikdy nebyl soudu předán žádný dokument, který by věrohodně podepsala a který by splňoval náležitosti požadované občanským soudním řádem. Stěžovatelka tudíž vede spor s osobou, která vůbec není žalobcem. JUDr. Voršilka dle stěžovatelky podává proti nejrůznějším subjektům stovky žalob, aniž by byl schopen doložit jakýkoli vztah s údajnými žalobci - zahraničními fyzickými osobami. Plnou moc mu vždy uděluje společnost VP Tax Free. V těchto věcech se vždy jedná o vrácení daně z přidané hodnoty podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty, což je pro stěžovatele spojené s nemalými obtížemi.

Stěžovatelka namítá, že podle § 28 odst. 4 občanského soudního řádu měla být vyžádána ověřená plná moc, což je postup velmi jednoduchý, rychlý a zákonem předpokládaný. Smyslem daného ustanovení je dle stěžovatelky zamezení zneužívání plné moci, k němuž údajně v daném případě došlo. Stěžovatelka na tomto místě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1593/2014 ze dne 17. 12. 2015.

V ústavní stížnosti je dále argumentováno, že plná moc údajně podepsaná žalobkyní opravňovala danou právnickou osobu pouze k zastupování ve věci nároku na vrácení daně z přidané hodnoty, věc je tak odlišná do rozhodnutí, na které odkazoval odvolací soud. Pokud společnost VP Tax Free zmocnila kohokoli jiného, ustanovila zástupce za sebe, nikoli za žalobkyni.

Městský soud podle stěžovatelky nevzal v úvahu prokazatelné uzavření smlouvy o poukázce dle § 535 až 539 občanského zákoníku z roku 1964 mezi žalobkyní jako poukazatelem, stěžovatelkou jako poukázaným a společností Globe Blue Czech Republic, s. r. o., jako poukazníkem, zajišťujícím výplatu daně z přidané hodnoty rychle a s minimálními náklady. Tato smlouva nebyla nikdy vypovězena. Stejně tak odvolací soud nezohlednil, že žalobkyně nedoložila soudu žádný důkaz o tom, že s předmětným soudním sporem souhlasí.

Závěrem stěžovatelka podotýká, že společnost VP Tax Free s největší pravděpodobností zastupuje u soudů zahraniční fyzické osoby bez jejich vědomí nebo odkupuje pohledávky zahraničních fyzických osob a následně je neoprávněně jejich jménem uplatňuje. Právnická osoba, která pohledávku odkoupí, však nemá na vrácení daně z přidané hodnoty podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty nárok. Může se tak dle stěžovatelky jednat o snahu získat od státu daň z přidané hodnoty v rozporu se zákonem.

Ústavní soud prvně konstatuje, že k projednání návrhu, aby potvrdil usnesení soudu prvního stupně, není příslušný. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy České republiky. Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústava ani zákon o Ústavním soudu nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc nahrazovat rozhodnutí odvolacích soudů a jako věcně správné potvrzovat rozhodnutí soudů prvostupňových. V této části tedy musel být návrh odmítnut dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu na zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 73/2016-52 ze dne 15. 3. 2016. Ve vztahu k tomuto návrhu se nicméně musel zabývat tím, zda se jedná o návrh přípustný, neboť stěžovatelka ústavní stížností nenapadá usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3115/2016-84 ze dne 20. 10. 2016, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, k této nápravě nemůže zásadně dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy takové rozhodnutí napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný. Bylo by v rozporu s principem právní jistoty, pokud by Ústavní soud zrušil např. rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve stejné věci a obsahující opačné právní závěry by zůstalo nedotčeno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96 ze dne 10. 5. 2006 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1102/11 ze dne 24. 11. 2011).

Uvedený výklad však neplatí bezvýjimečně, neboť dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Citované ustanovení se snažilo reagovat na v některých případech nejasný vztah dovolání a ústavní stížnosti a na možnost Nejvyššího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle svého uvážení (na základě posouzení, zda dovoláním napadené rozhodnutí mělo ve věci samé zásadní význam).

Absence povinnosti napadnout ústavní stížností krom předcházejících rozhodnutí i rozhodnutí Nejvyššího soudu měla v takovém případě své opodstatnění, neboť v odmítavých usneseních Nejvyšší soud nezbytně neřešil (resp. dle doslovného znění zákona nemusel řešit) tytéž otázky, které následně byly předmětem přezkumu Ústavním soudem. Jinými slovy, případný vyhovující nález Ústavního soudu nutně s odmítavým usnesením Nejvyššího soudu nekolidoval.

Tato koncepce je nicméně vlivem nové úpravy občanského soudního řádu a extenzivního výkladu čl. 4 Ústavy České republiky Ústavním soudem alespoň v současnosti překonána. Pokud účastník řízení podá dovolání, které není nepřípustné ze zákona (viz § 238 občanského soudního řádu) a které splňuje zákonné náležitosti (viz § 241a odst. 2 občanského soudního řádu), může sice Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout pro nepřípustnost, toto odmítnutí bude nicméně ve skutečnosti vždy (kvazi)meritorním projednáním - dovolání např. nebude vyhověno, neboť se Nejvyšší soud právně ztotožní s výkladem zastávaným odvolacím soudem (pročež např. neshledá důvod odchylovat se od dřívější souladné judikatury Nejvyššího soudu, a podmínka přípustnosti dle § 237 tak nebude naplněna). Tomu, že se nejedná o volné uvážení v pravém slova smyslu, odpovídá i požadavek části Ústavního soudu, aby i v dovolacím řízení byl zohledněn význam ochrany základních práv, a tudíž aby se Nejvyšší soud (opět ovšem při splnění procesních náležitostí návrhu) případně zabýval i námitkami porušení základních práv (třebas je např. bude považovat za námitky skutkové). Pokud tedy dovolatel řádně a dle zákona své námitky uplatní a budou opodstatněné, nemůže dle části Ústavního soudu Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout na základě zcela volného uvážení, nýbrž pouze na základě právního závěru, že k porušení základních práv nedošlo. Taková rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou přezkoumatelná Ústavním soudem, a není proto v zásadě opodstatněné je ústavní stížností nenapadat. Nenapadnutí dovolacích rozhodnutí lze naopak považovat za nežádoucí, neboť Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí, jež nejsou napadena, zároveň však - jak již bylo řečeno - s ohledem na právní jistotu není uspokojivá situace, kdy v totožné věci existují rozhodnutí Nejvyššího soudu na straně jedné a Ústavního soudu na straně druhé, které jsou navzájem v rozporu, byť ani jedno není zrušeno.

Z judikatury Ústavního soudu nicméně vyplývá, že i nadále považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za v jistém smyslu závisející na uvážení (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Je tím vyjádřena skutečnost, že podané dovolání není nepřípustné ze zákona (jako je tomu např. u odmítání nepřípustných ústavní stížností), nýbrž že se odvíjí od právního hodnocení Nejvyšším soudem. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud nebral nenapadení rozhodnutí dovolacího soudu ke stěžovatelčině tíži, neboť tento postup - byť nežádoucí - není v rozporu s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Nutno dodat, že nenapadnutí rozhodnutí dovolacího soudu připadá do úvahy (byť i zde by napadeno být mělo) výlučně v případech odmítnutí dovolání závisejícího na uvážení Nejvyššího soudu, nikoli v případech odmítnutí takového mimořádného prostředku např. z důvodu nesplnění základních zákonných náležitostí návrhu.

Otázka přípustnosti projednávaného návrhu dále vyvstává s ohledem na to, že stěžovatelka ústavní stížností míří proti dílčímu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto pouze o tom, že se řízení nezastavuje. Ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práva. Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze rozhodnutí, kterým se řízení končí a kdy již účastníci nemají k dispozici žádné procesní prostředky ochrany svých práv. Z uvedených důvodů Ústavní soud v minulosti některé ústavní stížnosti mířící proti rozhodnutím o nezastavení odmítl jako nepřípustné (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2209/11 ze dne 5. 8. 2011). V jiných případech ovšem obdobné stížnosti kvazimeritorně projednal (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 757/12 ze dne 21. 6. 2012 či usnesení sp. zn. II. ÚS 672/16 ze dne 31. 5. 2016), a proto ani nyní nepovažuje ústavní stížnost za nepřípustnou, nicméně právě i povaha napadeného rozhodnutí, které se může bezprostředně dotknout stěžovatelčiných základních práv jen ve zcela mimořádných případech, vedla Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí v této souvislosti také připomenout, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží i k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy).

Této praxi (souladné se zásadou "minima non curat praetor") odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k bagatelním sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V posuzované věci je spor mezi stěžovatelkou a žalobkyní veden o částku 876 Kč, tedy částku hluboko pod hranicí bagatelnosti. Již to samo o sobě odůvodňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zvláště pak ve spojení s dílčím charakterem usnesení, které je napadáno.

V podstatě tedy již jen nad rámec lze uvést, že otázka zastoupení v občanském soudním řízení je otázkou podústavního práva, jejíž posouzení náleží obecným soudům. Není zásadně na Ústavním soudu, aby v rozporu se závěry Nejvyššího soudu učinil výklad, podle něhož by způsob zprostředkování právního zastoupení žalobkyně nebyl v civilním procesu možný. Odůvodnění odvolacího i dovolacího soudu jsou logická a přesvědčivá, a z pohledu Ústavního soudu tak bylo ochraně základních práv stěžovatelky učiněno zadost. Závěrem lze poukázat na tu část odůvodnění odvolacího soudu, v níž je uvedeno, že rozhodnutím o nezastavení řízení není vyloučeno, že v pokračujícím řízení bude (způsoby odvolacím soudem nastíněnými) prokázáno, že žalobkyně ve skutečnosti s vedením sporu nesouhlasí, což by se promítlo v následném rozhodnutí nalézacího soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru