Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 33/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
akt/nicotný (paakt)
správní rozhodnutí
Předběžná otázka
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.33.08.1
Datum podání07.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 171 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 33/08 ze dne 26. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. A., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 928/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 92 T 118/2006, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a byl odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 24 měsíců. Dále navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 To 36/2007, kterým bylo jeho odvolání proti uvedenému rozsudku zamítnuto, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 928/2007, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto.

Stěžovatel zpochybnil rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, jehož maření se měl dopustit, nelze považovat za rozhodnutí vydané ve správním řízení, a je tudíž nicotné. Tím chyběl základ pro jeho trestní stíhání a odsouzení.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. řádu a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 24 měsíců. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel se v označené době neoprávněně zdržoval na území České republiky a naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Nerespektoval tak rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, ze dne 29. 11. 2004, čj. SCPP-130/BR-OPK4-SV-2004, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, tedy do 29. 11. 2009, poté, co bylo ukončeno jeho azylové řízení zamítnutím jeho kasační stížnosti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2006 a přes opakované vydání výjezdních příkazů Policie ČR k opuštění území České republiky, přičemž poslední byl vydán dne 29. 9. 2006 s platností do 4. 10. 2006.

Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele zamítl.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Uzavřel, že není žádná pochybnost o tom, že tím rozhodnutím, které založilo povinnost stěžovatele z území republiky vycestovat a které bylo vydáno na základě řádného správního řízení, bylo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, ze dne 29. 11. 2004, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004. Toto rozhodnutí stěžovatel nerespektoval a toto rozhodnutí zmařil tím, že území naší republiky neopustil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ní napadá postup orgánů Policie ČR, polemizuje s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu ČR.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní závěry, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).

Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem a dospěl k závěru, že ve věci nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V této souvislosti nelze než odkázat na obsáhlé odůvodnění shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, který se důkladně zabýval veškerými argumenty stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vyložil podstatu věci. Jeho ústavně konformní závěry se nepodařilo stěžovateli zpochybnit.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru