Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3297/07 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
byt/vyklizení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.3297.07.1
Datum podání28.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 123, § 126 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3297/07 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, Dvořákova 26, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, č. j. 25 Cdo 882/2006-264, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 57 Co 74/2005-163, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2004, č. j. 32 C 75/2003-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a po odstranění vytknutých vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí jejich rozpor se základními právy zaručenými čl. 36 odst. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 32 C 75/2003-107 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), zamítl žalobu na zaplacení 265.074,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně 13% úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč za dobu od 20. 7. 2001 do zaplacení a ohledně částky 34.926,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce. Okresní soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal náhrady škody za hodnotu jednotlivých věcí, které jsou jeho vlastnictvím a které byly na pokyn žalovaného vyklizeny z bytu žalovaného, v němž žalobce fakticky bydlel bez právního důvodu. Tyto věci byly převezeny do skladovacích prostor a žalobci byl znemožněn nadále vstup do tohoto bytu. Soud prvního stupně neshledal na straně žalobce vznik škody, protože byl několikrát vyzván k vyklizení bytu, věděl, kde jsou věci uloženy a měl možnost se ke svým věcem dostat a vyzvednout si je, což neučinil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 57 Co 74/2005-163 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), rozsudek okresního soudu v napadených výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se s jeho právními závěry. Žalobce, podle názoru krajského soudu, neprokázal, že by mu vznikla škoda v hodnotě věcí, jež byly vyklizeny z bytu, neboť bylo již soudem I. stupně prokázáno, že žalobce věděl o umístění svých věcí a měl možnost se k nim dostat a vyzvednout si je, což však neučinil. Žalobce ani netvrdil, že by byly některé věci ztraceny či znehodnoceny. Správnost závěru okresního soudu byla potvrzena i z hlediska ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., neboť povinnost uhradit hodnotu věcí namísto jejich vydání vzniká až v případě nemožnosti věci vydat, která nenastala, neboť věci existují a žalobce k nim má přístup.

Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti sepsané advokátem stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a námitku porušení práva na soudní ochranu odůvodňuje tím, že se mu v řízení nedostalo stejných procesních práv jako vedlejšímu účastníkovi (žalovanému). Tomu bylo obecnými soudy umožněno rozvinout argumentaci, že vyklizené věci stále existují, zatímco stěžovateli nebyly připuštěny důkazy vyvracející toto tvrzení; zejména byl okresním soudem zamítnut návrh na ohledání věcí. Potvrzení tohoto postupu tak má být protiústavním pochybením obou soudů vyššího stupně. V podáních zaslaných Ústavnímu soudu samotným stěžovatelem je dále uvedena rozsáhlá polemika se skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

V předmětné věci dospěly obecné soudy k nepochybnému závěru, že stěžovatelem tvrzená škoda nebyla prokázána, neboť z dokazování vyplynulo, že věci jsou uloženy ve skladě, kam je přemístil žalovaný. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy i nyní ve svých námitkách vychází z argumentace, že mu není známo ustanovení zákona, které by mu uložilo povinnost vyzvednout si ze skladu své věci, které tam sám nenastěhoval. Ochrana vlastnického práva opírající se o čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. ...") a upravená v ustanovení § 123 a násl. obč. zák. je založena na konceptu prioritní ochrany existujícího vlastnického práva k existující věci. Vlastníku, jehož vlastnické právo bylo neoprávněně narušeno, proto poskytuje ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. zejména možnost domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. Když pomineme fakt, že soudy došly k závěru, že věci stěžovatele nejsou zadržovány, neboť si je může kdykoliv vyzvednout, stěžovatel se především mýlí ve svém implicitním východisku, že jako vlastník má v takové situaci v podstatě na výběr, zda bude požadovat vydání věcí či jejich ekvivalentu v penězích (náhradu škody). Z tohoto hlediska se tedy závěry obecných soudů nejeví jako rozporné s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich rozhodnutím nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele, který v řízení o svém návrhu neunesl důkazní břemeno ohledně údajně způsobené škody. Soudy naopak v podstatě uzavřely, že vlastnické právo stěžovatele k věcem nebylo zpochybněno a trvá.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru