Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3296/12 #1Nález ÚS ze dne 18.12.2012Vrácení soudního poplatku v případě zpětvzetí žaloby před prvním jednáním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Kroměříž
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
interpretace
zpětvzetí návrhu
poplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 205/67 SbNU 615
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3296.12.1
Datum vyhlášení08.01.2013
Datum podání27.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

218/2011 Sb.

549/1991 Sb., § 10 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Přechodné ustanovení čl. II. bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. je třeba interpretovat tím způsobem, že v řízeních zahájených před účinností tohoto zákona, která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu, učiněném po nabytí účinnosti toho zákona, se rovněž vrátí (nikoliv jen vybírá) soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jiným postupem poruší obecné soudy základní právo stěžovatele na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 18. 12. 2012 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele V. H. výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. června 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 a výrok II. usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. března 2012 č. j. 6 C 375/2009-50 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 18. 8. 2009 domáhal vůči žalované zaplacení částky 357.000 Kč s příslušenstvím. Dne 7. 2. 2012 stěžovatel oznámil okresnímu soudu, že žalobu bere zpět, navrhuje zastavení řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Okresní soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve snížené výši (výrok II.). Do výroku o vrácení soudního poplatku podal stěžovatel odvolání ke krajskému soudu, ten však napadený výrok usnesením ze dne 29. 6. 2012 potvrdil. Obecné soudy odůvodnily svůj výrok o vrácení soudního poplatku odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a na čl. II. bod 1 zákona č. 218/2011 Sb., podle něhož se za řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto intertemporální ustanovení dle jejich názoru působí pouze pro oblast vybírání soudních poplatků a otázku vrácení poplatků neřeší. Z toho dovodily, že vrácení soudního poplatku pro řízení zahájená před 1. 9. 2011 a rozhodovaná po 1. 9. 2011 speciálně upraveno není, takže nárok na vrácení soudního poplatku vzniká žalobci okamžikem zpětvzetí žaloby a logicky se na něj vztahuje právní úprava účinná v době tohoto zpětvzetí. Stěžovatel namítá, že řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 218/2011 Sb., přičemž na základě čl. II. odst. 1 tohoto zákona dovozoval, že na celý režim soudních poplatků pro dané řízení dopadá právní úprava daná zákonem č. 549/191 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2011, tudíž mu měl být vrácen soudní poplatek v plné výši.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení vlivu zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2011 novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na probíhající soudní řízení. Jde o jeden z projevů působení nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé za účinnosti úpravy předchozí, přičemž ve hmotněprávních poměrech se pak rozlišují retroaktivní dopady, ochrana nabytých práv a ochrana minulých právních skutečností, v procesněprávní sféře vliv nových pravidel na probíhající (neukončené) řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 zdůraznil, že pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování; tento postulát se plně uplatnil pro rozhodování o meritu věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nesprávně interpretovaly přechodná ustanovení zákona č. 218/2011 Sb., která stanoví postup soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním. Ústavní soud konstatoval, že neobsahuje-li právní předpis speciální úpravu pro vrácení soudního poplatku, je třeba aplikovat pravidla pro jeho vybírání, pravidla svojí povahou obecnější, a to proto, že za součást vybírání soudního poplatků je třeba považovat i jejich vrácení. V tomto smyslu se uplatnil samostatný režim vrácení soudního poplatku po 1. 1. 2001, na základě čl. II. bodu 2 zákona č. 255/2000 Sb. (speciální úprava vracení soudního poplatku měla svůj smysl v tom, že nová regulace byla účastníka výhodnější). Protože však zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II. bod 1 věty první, tedy tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona, která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu, učiněném po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vrácení.

Postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud napadené výroky usnesení obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012

N 205/67 SbNU 615

Vrácení soudního poplatku v případě zpětvzetí žaloby před prvním jednáním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12 ve věci ústavní stížnosti P. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. června 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. března 2012 č. j. 6 C 375/2009-50, kterými bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku stěžovateli v souvislosti s rozhodnutím o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení.

I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. června 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 a výrokem II usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. března 2012 č. j. 6 C 375/2009-50 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. června 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 a výrok II usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. března 2012 č. j. 6 C 375/2009-50 se ruší.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel napadl ústavní stížností výrok I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též jen "krajský soud") a výrok II usnesení Okresního soudu v Kroměříži (dále též jen "okresní soud"). K věci uvedl, že se žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 12. 8. 2009, domáhal po žalované zaplacení částky 357 000 Kč s příslušenstvím. Již v žalobě navrhl přerušení řízení až do doby skončení jiného soudního sporu. Usnesením okresního soudu ze dne 8. 9. 2009 č. j. 6 C 375/2009-32 byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku ve výši 14 280 Kč, stěžovatel výzvu splnil, byť omylem uhradil jen částku 14 200 Kč. Okresní soud dne 15. 2. 2010 vydal usnesení, kterým vyhověl návrhu na přerušení řízení, dne 1. 2. 2012 vydal usnesení o pokračování v řízení, neboť odpadl důvod pro přerušení. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 7. 2. 2012 vzal stěžovatel žalobu zpět, současně navrhl zastavení řízení a vrácení již zaplaceného soudního poplatku. Okresní soud vydal dne 29. 3. 2012 usnesení, kterým řízení zastavil (výrok I), rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 11 344 Kč (výrok II) a o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III). Stěžovatel podal do výroku II odvolání, krajský soud usnesením ze dne 29. 6. 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Podle stěžovatele porušily obecné soudy jeho základní právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"); dále mělo dojít k porušení tzv. principu legitimního očekávání, které na jeho straně existovalo, jakožto k nepřípustnému uplatnění retroaktivity.

3. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy "jednoduchého" práva, a to zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho ustanovení o vracení soudního poplatku v případě zpětvzetí žaloby před prvním jednáním ve věci, a dále tzv. přechodná ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb., kterým byl zákon o soudních poplatcích ke dni 1. 9. 2011 novelizován. Okresní soud odůvodnil svůj výrok o vrácení soudního poplatku odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Také krajský soud aplikoval toto ustanovení a doplnil odkazem na čl. II bod 1 zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož se za řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a zdůraznil, že toto intertemporální ustanovení působí pouze pro oblast vybírání soudních poplatků a otázku vracení poplatků neřeší. Z toho dovodil, že vracení soudního poplatku pro řízení zahájená před 1. 9. 2011 a rozhodovaná po 1. 9. 2011 speciálně upraveno není, takže nárok na vrácení soudního poplatku vzniká žalobci okamžikem zpětvzetí žaloby a logicky se na něj vztahuje právní úprava účinná v době tohoto zpětvzetí. Stěžovatel dále tvrdí, že při zahájení soudního řízení měl legitimní očekávání, že v případě zastavení soudního řízení ještě před prvním jednáním neutrpí žádnou újmu na svých majetkových právech, neboť mu bude zaplacený soudní poplatek vrácen v plné výši. V další části připomíná nepřípustnost retroaktivity [též s odkazy na judikaturu, včetně nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)].

4. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené výroky obou usnesení.

5. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy, Paktu a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Ustanovení čl. 90 věty první Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Ustanovení čl. 14 odst. 1 Paktu:

Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.

Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

6. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků (vyjádření M. L., která byla účastnicí řízení před obecnými soudy, Ústavní soud nežádal, neboť její subjektivní práva a právem chráněné zájmy nemohou být rozhodnutím o ústavní stížnosti dotčeny).

7. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s dovětkem, že z obdobného základu vychází i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 254/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 201/39 SbNU 123), a s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012 č. j. 44 Co 444/2011-29 navržené k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

8. Okresní soud sdělil, že setrvává na odůvodnění svého výroku, a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle kterého by se měly vracet soudní poplatky v plné výši v těch řízeních, která byla zahájena do dne účinnosti novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 218/2011 Sb., jelikož tato novela otázku vracení soudních poplatků vůbec neřeší. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti do vyjádření nezařadil.

9. Vyjádření obou obecných soudů zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel k vyjádřením zaujal stručné stanovisko, v němž připomenul, že oba soudy de facto vůbec nereagují na jeho ústavněprávní argumentaci, odkaz krajského soudu na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012 č. j. 44 Co 444/2011-29 považuje za nedostatečný, protože ani toto rozhodnutí nemůže reagovat na jeho argumentaci. Stěžovatel uzavřel, že je nadále přesvědčen o důvodnosti podané stížnosti.

10. Z předložených usnesení obecných soudů a dalších listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 18. 8. 2009, domáhal uložení povinnosti žalované, aby mu zaplatila částku 357 000 Kč s příslušenstvím, kterou jí půjčil na základě smlouvy o půjčce. Dne 7. 2. 2012 stěžovatel oznámil okresnímu soudu, že žalobu bere zpět a navrhuje zastavení řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Okresní soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 C 375/2009-50 rozhodl, že řízení se zastavuje (výrok I), dále rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 11 344 Kč (výrok II) a o nákladech řízení (výrok III). Výrok o vrácení soudního poplatku opřel o § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek za řízení, který je splatný podáním žaloby, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí (proti výroku II) podal odvolání s námitkou nesprávného právního závěru. Poukazoval na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 218/2011 Sb., přičemž na podkladě čl. II odst. 1 tohoto zákona dovozoval, že na celý režim soudních poplatků pro dané řízení dopadá právní úprava daná zákonem č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2011, tudíž mu měl být vrácen soudní poplatek v plné výši. Krajský soud usnesením ze dne 29. 6. 2012 č. j. 60 Co 260/2012-58 napadený výrok potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění ocitoval příslušná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. a zákona č. 218/2011 Sb. Výslovně upozornil, že čl. II bod 1 zákona č. 218/2011 Sb. působí jako intertemporální ustanovení pouze pro oblast vybírání soudních poplatků a otázku vracení poplatků neřeší, proto je třeba dovodit, že vracení soudního poplatku pro řízení zahájená před 1. 9. 2011 a rozhodovaná po 1. 9. 2011 speciálně upraveno není. V dané věci je řešen nárok na vrácení soudního poplatku, přičemž tento nárok vzniká žalobci okamžikem zpětvzetí žaloby a logicky se na něj vztahuje právní úprava účinná v době tohoto zpětvzetí. Krajský soud uzavřel, že okresní soud správně aplikoval právní úpravu účinnou v době vzniku nároku a správně dovodil, že zaplacený soudní poplatek se vrací ve snížené výši.

11. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

13. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstata je založena na posouzení vlivu zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2011 novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, na probíhající soudní řízení. Je tak evidentní, že stěžovatelovy námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může výjimečně učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

14. V posuzované věci jde o jeden z projevů působení nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé za účinnosti úpravy předchozí - ve hmotněprávních poměrech se pak rozlišují retroaktivní dopady, ochrana nabytých práv (iura quaesita) a ochrana minulých právních skutečností, v procesněprávní sféře vliv nových pravidel na probíhající (neukončené) řízení. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zdůraznil, že pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování; tento postulát se plně uplatní pro rozhodování o meritu věci.

15. Právní úprava soudních poplatků je obsažena v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento předpis upravuje, kromě jiného, jednotlivé aspekty poplatkové povinnosti, tj. vybírání soudních poplatků. Za součást vybírání soudních poplatků je třeba považovat i nárok na jejich případné vrácení, a to za stanovených podmínek. Za dvě decennia účinnosti uvedeného zákona se podmínky vracení soudního poplatku opakovaně měnily:

a) zákon č. 36/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 4. 1995 zakotvil v § 10 zákona č. 549/1991 Sb. tuto úpravu:

1) Soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Z účtu soudu vrátí soud obdobně i poplatek, popřípadě přeplatek na poplatku zaplaceném kolkovou známkou. Poplatek (přeplatek) a 50 % ze zaplaceného poplatku podle odstavců 2 a 3 soud nevrátí, nepřevyšují-li částku 50 Kč.

2) Soud vrátí z účtu soudu, u kterého byl poplatek zaplacen, 50 % z poplatku, zastaví-li soud řízení dříve, než začal jednat ve věci samé. Soud však nevrátí poplatek ani jeho část, zastaví-li dovolací řízení z důvodu zpětvzetí dovolání. Soud vrátí 50 % z poplatku za návrh na vydání platebního rozkazu, byl-li vzat zpět nejpozději poslední den lhůty pro podání odporu, a za návrh na povolení obnovy řízení nebo za odvolání, zamítl-li je soud pro opožděnost, nepřípustnost nebo proto, že je podal ten, kdo k jejich podání není oprávněn.

Podle přechodného ustanovení (čl. III) platilo, že "podle tohoto zákona se vybírají poplatky z poplatných úkonů navržených nebo zahájených za jeho účinnosti, a to včetně podaných odvolání nebo dovolání. Za poplatné úkony navržené nebo za řízení zahájená před účinností tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými za účinnosti tohoto zákona."

b) zákon č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zavedl s účinností od 1. 1. 2001 tuto regulaci (§ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.):

Soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti.

Přechodné ustanovení (čl. II bod 2) stanovilo:

Poplatky zaplacené za řízení zahájená před účinností tohoto zákona včetně vzniklých přeplatků na poplatku se vracejí podle dosavadních předpisů. Bylo-li však řízení zastaveno nebo návrh na zahájení řízení, odvolání či dovolání vzaty zpět zčásti nebo zcela po účinnosti tohoto zákona, vrátí se poplatek podle tohoto zákona.

c) zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, změnil ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. takto:

Soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.

K tomu se vztahovalo přechodné ustanovení (čl. II bod 1):

Za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Poplatky za odvolání, dovolání nebo kasační stížnost podávané po dni nabytí účinnosti tohoto zákona se vybírají podle zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

16. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavnísoud hodnotil, zda v postupu krajského soudu, příp. též v postupu okresního soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že k porušení práva na ochranu majetku došlo (viz bod 11); je tudíž nutné poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. K zásahu do tohoto základního práva došlo nesprávnou interpretací přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb. ohledně postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním. Neobsahuje-li právní předpis speciální úpravu pro vracení soudního poplatku, je třeba aplikovat pravidla pro jeho vybírání, pravidla svojí povahou obecnější, a to proto, že za součást vybírání soudních poplatků je třeba považovat i jejich vracení. V tomto smyslu se uplatnil samostatný režim vracení soudního poplatku po 1. 1. 2001, na základě čl. II bodu 2 zákona č. 255/2000 Sb. (speciální úprava vracení soudního poplatku měla svůj smysl v tom, že nová regulace byla pro účastníka výhodnější). Protože však zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vracení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II bodu 1 věty první, tedy tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona, která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu učiněné po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vracení (tento závěr je tak souladný s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Pokud obecné soudy toto pravidlo nerespektovaly, porušily stěžovatelovo základní právo. Dále je třeba vzít v úvahu, že v posuzované věci jde o problematiku, která není otevřena pro formulaci případného interpretativního výroku Nejvyšším soudem, tudíž jeho roli sehrává Ústavní soud.

17. Krajskýsoud ve svém vyjádření (viz výše bod 7) odkázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012 sp. zn. 44 Co 444/2011, v mezidobí bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2012. Toto usnesení bylo vydáno v obdobné věci, účastník řízení (odvolatel) poukazoval, kromě jiného, na obsah důvodové zprávy k čl. II zákona č. 218/2011 Sb., ve které se uvádí, že v ustanoveních tohoto článku jsou stanoveny postupy pro vybírání a vracení poplatků v řízeních zahájených před účinností nové právní úpravy, z čehož dovozoval, že přechodná ustanovení se týkají nejen vybírání poplatků, ale i jejich vracení. Krajský soud dal odvolateli za pravdu ohledně obsahu důvodové zprávy; z něj ovšem dovodil, že zákonodárce pravděpodobně původně i zamýšlel upravit tímto článkem jak vybírání, tak vracení poplatků za řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona, avšak tento záměr se již nepodařilo včlenit do přijaté zákonné úpravy tak, jak byla závazně uveřejněna ve Sbírce zákonů, a z tohoto důvodu je třeba podle čl. II postupovat pouze v případě vybírání poplatků, nikoliv již v případě jejich vracení, které se pak nutně musí řídit novou zákonnou úpravou, tedy dle novelizovaného znění § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění platném a účinném od 1. 9. 2011. Z důvodů uvedených v předchozím bodě považuje Ústavní soud i názor Krajského soudu v Brně za ústavně nekonformní. K použité argumentaci Ústavní soud dodává, že není korektní, neboť inkriminované přechodné ustanovení, ke kterému se vztahovala citovaná část důvodové zprávy, nedoznalo vůči původnímu vládnímu návrhu zákona žádné změny (srov. sněmovní tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 6. volební období, č. 269/0); lze tedy dovodit zákonodárcův záměr na použití obecného přechodného ustanovení i na vracení soudních poplatků.

18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené výroky usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a usnesení Okresního soudu v Kroměříži podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru