Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3296/07 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.3296.07.1
Datum podání28.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3296/07 ze dne 5. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 26 Co 212/2007-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.9.2007, č. j. 26 Co 212/2007. Tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva daná čl. 4, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 10 C 22/2005. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2005, č. j. 10 C 22/2005-34, byla výrokem sub I. uložena žalované (matce stěžovatele) povinnost platit na výživu žalobce částku 2.000,- Kč měsíčně, počínaje dnem 17. 2. 2005, přičemž splatnost tohoto výživného byla stanovena měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci. Výrokem sub II. byla žaloba zamítnuta co do žalobního požadavku na placení výživného ve výši dalších 500,- Kč měsíčně. Výrokem sub III. bylo rozhodnuto o splatnosti dlužného výživného tak, že žalovaná je oprávněna zaplatit žalobci dlužné výživné vzniklé za dobu od 17. 2. 2005 do 31. 5. 2005 v celkové výši 6.857,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, splatných spolu s běžným výživným pod sankcí ztráty výhody splátek, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Výrokem sub IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že povinnost k jejich náhradě ve výši 1.478,- Kč byla uložena žalované.

Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích sub I. a III. změněn tak, že se výživné stanoví za dobu od 17. 2. 2005 do 30. 6. 2005 částkou 1.000,- Kč měsíčně a že dlužné výživné za toto období ve výši 4.432,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do tří měsíců od doručení tohoto rozsudku; pokud bylo požadováno výživné za dobu od 17. 2. 2005 do 30. 6. 2005 ve výši dalších 1.000,- Kč měsíčně a dále od 17. 5. 2005 ve výši 2.000,- Kč měsíčně, žaloba se zamítá. Výrokem sub II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem sub III. bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud především uvedl, že trvání vyživovací povinnosti je zákonem o rodině vázáno na neschopnost dětí samostatně se živit. Ta je dána bez rozdílu, zda jde o děti zletilé či nezletilé, v případech, kdy se dítě soustavnou školní docházkou či středoškolským nebo vysokoškolským, popřípadě jiným navazujícím, studiem připravuje na své budoucí povolání. Onu soustavnost přípravy je pak třeba vždy hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti případu z hlediska časové i věcné návaznosti, popřípadě s přihlédnutím k důvodům, pro které tato návaznost byla přetržena. Při promítnutí těchto obecných východisek do poměrů konkrétní projednávané věci je odvolací soud toho názoru, že studium žalobce na dalším odborném učilišti zcela jiného zaměření než studium předchozí, které žalobce řádně ukončil získáním výučního listu, je již excesem z oné soustavnosti přípravy na jeho budoucí povolání. Nynější studium není studiem navazujícím. Proto odvolací soud podle konkrétních skutkových zjištění učinil závěr, že žalobci výživné přísluší pouze od podání žaloby, tj. od 17. 2. 2005 do doby řádného ukončení studia na Střední odborném učilišti technickém v Přelouči dne 30. 6. 2005. Na druhé straně odvolací soud nezjistil žádný relevantní důvod, pro který by žalobci (stěžovateli) nemělo být přiznáno výživné s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Nedobrý vztah žalobce a žalované je zcela jednoznačně stále ovlivněn událostmi, k nimž došlo při ukončení soužití rodičů žalobce, a žalobce, stejně jako jeho bratr, byl bez své viny do tohoto konfliktu vtažen. Dále odvolací soud předestřel, že okresní soud stanovil možný výdělek žalované úvahou, která zcela extrémně vybočuje ze skutkového podkladu, jejž měl k dispozici; odvolací soud uzavřel - na podkladě konkrétních údajů - že prokázanému čistému měsíčnímu příjmu, který je aktuální pro období, za nějž bylo žalobci výživné přiznáno, odpovídá výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně. K posledním známým výdělkovým poměrům žalované soud prvního stupně zjistil, že v roce 2004 až do března 2005 dosahovala žalovaná postupně u 3 zaměstnavatelů čistý měsíční příjem od 5.972 ,- Kč do 8.421,- Kč. Tato částka je rovněž zcela přiměřená oprávněným potřebám žalobce, které v rozhodné době - podle jeho původní účastnické výpovědi - musel hradit. Právě časové vymezení doby rozhodné pro přiznání výživného činí právně nevýznamnými námitky žalobce formulované v tom smyslu, jakého výdělku by žalovaná nyní mohla dosáhnout v regionu u toto či onoho zaměstnavatele.

II.

1) V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítal, že je absurdní, že krajský soud přiznává právo vzdělávat se žalované, která může absolvovat různé rekvalifikační kurzy a není to k její tíži, ač je vyučena, má praxi v provozování několika druhů živností a v regionu je přebytek volných pracovních míst pro ni vhodných. Stěžovatel se rozhodl dostudovat i původní školu, byť ho obor nebavil a ihned nastoupil ke studiu dalšího oboru. U dětí v době ukončení základní školy ještě nemusí existovat jasný náhled na budoucí pracovní uplatnění a je právem každého člověka studovat i obor, který si zvolí později. Z názoru krajského soudu dle stěžovatele plyne, že ten, kdo mění obory, aniž by původní ukončil, má právo na výživné, ale ten, kdo projeví dostatek odpovědnosti a původní obor ukončí, toto právo ztrácí. Znamenalo by to, že by navazujícím studiem nemohla být ani většina nástaveb, bakalářských studií, po některých oborech - např. učňovských s maturitou by pak nebylo ani navazujícím studiem studium na VŠ, pokud by obor nebyl těsně spjat s oborem studia středoškolského.

2) Nejdříve se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli porušení svých ústavně zaručených základních práv či svobod evidentně prokázat nepodařilo.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecného soudu na výklad ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině, a to konkrétně ve vztahu k otázce, zda došlo k zániku vyživovací povinnosti jeho matce vůči němu. Při posuzování dané otázky soud vycházel z toho, že vyživovací povinnost trvá v případě soustavné přípravy dítěte na zaměstnání, tj. tehdy, pokud existuje časová a věcná (obsahová) návaznost dalšího studia. Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky týkající se základních práv či svobod stěžovatele. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s výkladem a použitím podústavního práva. V této souvislosti by mohlo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv či svobod toliko v důsledku takové interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecnými soudy, již by bylo možno označit za svévolnou či zásadně rozpornou s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 publ. In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15, č. 98, Praha 2000). To však stěžovatel nenamítal a takové pochybení nebylo zjištěno ani Ústavním soudem. Uvedené ustanovení (§ 85 zákona o rodině) je formulováno značně obecně, a proto se zde otevírá poměrně široký prostor jeho výkladu obecnými soudy. Z ústavněprávního hlediska lze jen stěží cokoliv namítat proti obecnému východisku, jež bylo základem rozhodování krajského soudu, že totiž vyživovací povinnosti rodiče vůči studujícímu (dospělému) dítěti trvá za předpokladu, že se dítě soustavnou školní docházkou či středoškolským nebo vysokoškolským, popřípadě jiným navazujícím studiem, připravuje na své budoucí povolání, a že onu soustavnost přípravy je pak třeba hodnotit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu z hlediska časové i věcné návaznosti, popřípadě s přihlédnutím k důvodům, pro které tato návaznost byla přetržena. Stejně tak je plně věcí soudu obecného (a nikoliv soudu Ústavního), jakým způsobem bude hodnotit konkrétní a specifické okolnosti jednotlivého případu. Ústavnímu soudu, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, zásadně nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval. Nad rámec těchto úvah lze poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/99 aprobující názor odborné nauky, z nějž zjevně vycházel i krajský soud v napadeném rozsudku. Ústavní soud v citovaném nálezu vyslovil, že "... /Hrušáková, M. a kol.: Rodinné právo. Brno, Doplněk 1993. s. 136./. Moment zániku vyživovací povinnosti, necháme-li stranou zánik absolutní, je vázán na míru schopnosti dítěte se živit samo. Podle uvedeného pramene: "Povinnost rodiče vyživovat dítě, které studuje a připravuje se na své budoucí povolání, trvá do té doby, pokud dítě neukončí úspěšně studium. Myslí se tím středoškolské, nadstavbové nebo vysokoškolské studium denního směru. Neplatí to však už pro studium na dalším typu školy stejné úrovně.""

3) Stěžovatel konečně namítal, že žalované byla v průběhu řízení bezdůvodně přiznána možnost opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, ač věděla o probíhajícím řízení i o termínu jednání, věděla, že jí bude doručováno, věděla o tom, že je povinna plnit vyživovací povinnost k stěžovateli, neučinila žádné opatření k přebírání pošty a ostatní korespondenci přebírala v místě evidenční adresy.

Uvedenou námitku týkající se doručování rozsudku soudu prvního stupně a včasnosti odvolání žalované však stěžovatel v průběhu odvolacího řízení nevznesl, ačkoli tak učinit mohl. Kupř. při jednání před odvolacím soudem dne 27. 6. 2007 bylo čteno odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v dané věci (srov. protokol o ústním jednání na str. 81 spisu), ve kterém žalovaná předestřela argumenty, proč jí nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, resp. že jí byl řádně doručen až dne 31. 3. 2006, takže zákonná lhůta k podání odvolání byla dodržena (str. 44-45 spisu). Právní zástupce stěžovatele však proti této části odvolání ničeho nenamítal a vyjadřoval se již k meritu věci. Totéž se pak opakovalo i při jednání odvolacího soudu dne 19. 9. 2007 (srov. str. 85 a násl. spisu), u něhož byl dokonce přítomen i sám stěžovatel osobně (nejen jeho právní zástupce), k jehož účastnickému výslechu k meritu věci bylo následně přistoupeno.

Je tedy zjevné, že tato námitka je konstruována a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněna až ex post, aniž by se jí stěžovatel bránil již v předchozím opravném (odvolacím) řízení; takový postup však podle přesvědčení Ústavního soudu není přípustný. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v následném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti; obecný soud se jimi proto ani zabývat nemohl.

Z uvedených důvodů se citovanou námitkou Ústavní soud zabývat nemohl. Takový postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01).

III.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. května 2008

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru