Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3292/10 #2Usnesení ÚS ze dne 21.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
Trest odnětí svobody
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3292.10.2
Datum podání19.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 257, § 247, § 35 odst.2

141/1963 Sb., § 38


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3292/10 ze dne 21. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel P. M., zastoupený Mgr. Kamilou Klvačovou, advokátkou, se sídlem Gajdošova 7, 615 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 3 T 291/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 8 To 152/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1014/2010, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 3 T 291/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 8 To 152/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1014/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel namítá, že prvoinstanční soud při rozhodování o trestu nepřihlédl ke skutečnosti, že v době od 18. 9. 2001 do 11. 12. 2001 se nacházel ve vazbě ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 14/99. Na tuto skutečnost upozorňoval orgány činné v trestním řízení písemně i ve své závěrečné řeči při hlavním líčení před městským soudem dne 24. 2. 2010. Bylo totiž třeba posoudit započitatelnost vazby podle § 38 trestního řádu (správně trestního zákona - pozn. ÚS) a, v případě její nezapočitatelnosti podle odst. 1 a 2 (což v dané věci opravdu nebylo možné), k ní přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu jeho odst. 3. Tuto námitku dále uplatnil v podaném odvolání a dovolání. Odvolací soud se s ní však nevypořádal a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dán žádný z dovolacích důvodů. Předmětná vazba přitom nebyla započtena na žádný trest odnětí svobody, který byl v minulosti stěžovateli uložen.

Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práv ústavně zaručených čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud vyjádřil názor, že se stěžovatelovou argumentací se již vypořádal Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání. Vazba měla být započítána již v rozsudku Okresního soudu Ostrava sp. zn. 2 T 14/99, kterým byl stěžovateli ukládán souhrnný trest odnětí svobody. I pokud by se tak nestalo, nelze aplikovat § 38 odst. 3 trestního zákona, který míří na situace natolik odlišných trestů, že mezi nimi nelze stanovit kvantitativní proporce. Navíc stěžovateli byl ukládán trest kolem poloviny trestní sazby za nejpřísněji sankcionovatelný trestný čin (0,6 - 3 roky odnětí svobody), takže ani údajně nezohledněná doba jeho tříměsíčního pobytu ve vazbě v roce 2001 by při stanovení výše trestu nebyla významná.

Městské státní zastupitelství v Brně, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že porušení stěžovatelových práv neshledává a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodostatněnou.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 291/2009 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

§ 38 trestního zákona zní: "(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

(2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný.

(3) Není-li započítání vazby nebo trestu (odstavec 1 a 2) možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry."

Stěžovatel se domnívá, že podle odst. 3 je nutno přihlédnout i k vykonání jiné vazby v jiném trestním řízení vedeném pro jiný skutek. Ústavní soud je ovšem nucen konstatovat, že tento stěžovatelův právní názor neodpovídá ustálené právní doktríně ani praxi (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 336 a násl. I. dílu.). Dle ní se totiž situací, kdy "započítání není možné", myslí různost druhů trestů, o jejichž započítání jde, ovšem stále ve vztahu ke stejnému skutku. Jak již uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud, jenž se stěžovatelovou námitkou věcně zabýval, a neodmítl ji tedy toliko s poukazem na absenci naplnění dovolacích důvodů, jak by se jevilo z textu ústavní stížnosti. Tento postup je v souladu se zněním obviněným namítaného § 38 trestního zákona, kde je v odst. 1 výslovně uvedeno, že musí jít o vazbu "v tomto řízení" a nikoliv tedy ve zcela jiné trestní věci. Ústavní soud přitom neshledává ani žádnou rozpornost užívaného výkladu předmětného ustanovení s požadavky ústavnosti. Možnost započítání vazby a trestu vykonaných pro týž skutek vyplývá ze zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro totéž jednání. Uplatňovaný výklad tento smysl diskutované právní úpravy plně respektuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru