Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 329/99Usnesení ÚS ze dne 14.12.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkretroaktivita
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.329.99
Datum podání07.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 184b, § 711 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 329/99 ze dne 14. 12. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 16 C 227/93, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 55 Co 65/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá jak shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tak i potvrzené rozhodnutí prvoinstanční. Domnívá se, že soudy obou stupňů porušily ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku a "z důvodů uplatnění retroaktivity tohoto předpisu pak porušily i čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod". Navrhuje, aby oba napadené rozsudky byly Ústavním soudem zrušeny.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je nutno nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel v návrhu toliko polemizuje se závěry a výklady obecných soudů a vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, se kterou se obecné soudy, zvláště pak soud odvolací, řádně vypořádaly. Znovu opakuje i některá tvrzení, která byla soudem vyvrácena prostřednictvím výslechu svědků, včetně výslechu samotného stěžovatele (zejména otázka doby provádění úprav v bytě). Pokud pak stěžovatel opětovně namítá "uplatnění retroaktivity", zřejmě nesouhlasí s názorem obecného soudu, že daný výpovědní důvod - mutatis mutandis - existoval i za platnosti předchozí právní úpravy, a proto soud nepovažuje za rozhodné, kdy byly stavební úpravy bytu uskutečněny. V tomto směru, v souladu s výše uvedeným, Ústavní soud akceptuje podrobně odůvodněné úvahy odvolacího soudu, které vyúsťují mimo jiné v závěr, že se stěžovateli (žalovanému) nepodařilo prokázat, že k provádění stavebních úprav mu byl udělen souhlas organizace vykonávající oprávnění vlastníka domu.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR), nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. sp. zn. I. ÚS 16/97, resp. č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává. Nicméně je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud proto např. nezasahuje v případech, kdy účastník řízení neunese důkazní břemeno.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnísoud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv a musel ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 1999JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru