Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 329/02Usnesení ÚS ze dne 14.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkprocesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.329.02
Datum podání10.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 68, § 160

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 329/02 ze dne 14. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. J. S., zastoupené advokátem Mgr. V. E., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2002, sp. zn. 0 Nt 3211/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 1 To 351/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením vzal Okresní soud v Ostravě stěžovatelku do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) trestního řádu. Proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona [pozn.: okresní soud uvádí omylem § 238 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona] , kterého se měla dopustit tím, že jako majitelka galerie A. A. v Ostravě převzala od září do listopadu 2001 od výtvarníka J. Š. obrazy a sochy, které mu po zrušení výstavy nevrátila, čímž mu měla způsobit škodu ve výši nejméně 3 078 300,- Kč.

Podle odůvodnění napadeného usnesení okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatelka opakovaně jednala způsobem, kterým mařila zjišťování skutečností důležitých pro trestní řízení a není rozhodující, zda tak učinila na radu svého právního zástupce (pozn.: podle návrhu státního zástupce se nedostavovala k podání vysvětlení a musela být předvedena). Dále nelze pominout, že ve věci bude třeba vyslechnout řadu svědků včetně zaměstnanců firem stěžovatelky, tedy osob určitým způsobem na ní závislých, takže je tedy důvodná obava, že by tyto osoby mohly být stěžovatelkou ovlivňovány. Pro úplnost soud dodává, že v současné době je proti ní vedeno další trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Ze všech uvedených důvodů - podle okresního soudu - důvody vazby dle § 67 písm. a) b) trestního řádu existují.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě předložil okresnímu soudu - současně s návrhem na vzetí stěžovatelky do vazby - dostatek důkazů, na jejichž základě bylo možné vyslovit, že podezření z trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona je důkazně doloženo. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud správně rozhodl o důvodech vazby dle § 67 písm. a), b) trestního řádu. Odvolací soud má zato, že údaje v písemně zpracovaných stížnostech je třeba v některých případech brát s rezervou. Předestřené důvody si prý buď navzájem odporují a nebo jsou v rozporu s jinými zřejmými skutečnostmi. Stěžovatelka např. tvrdí, že byla o možnosti odmítnout podání vysvětlení špatně poučena "osobou práva znalou", zatímco stížnost zpracovaná JUDr. Ch. uvádí, že šlo o špatné pochopení právní rady stěžovatelkou; jinému tvrzení ve stížnosti, podle něhož telefonické vzkazy byly policejním orgánem ponechány zřejmě na firemním sekretariátu (což bylo třeba považovat za nedostatečné), nekoresponduje výpověď stěžovatelky, která prý před soudem rezolutně popřela, že by k ní jakékoli telefonáty směřovaly. Krajský soud proto usoudil, že údaje stěžovatelky "nemusí vždy označovat skutečný stav věci" a nelze na nich stavět.

Podle názoru krajského soudu ani existující písemnosti ani vyjádření stěžovatelky neposkytují vysvětlení, proč díla poškozeného Š. měla být předmětem plánované výstavy a proč tyto "bezcennosti" nebyly poškozenému vráceny; není ani jasné, proč stěžovatelka trvá na tom, že obrazy a sochy k výstavě převzala, ovšem jako věci, k nimž získala před tím vlastnické právo. Krajský soud dále podtrhuje, že právě otázka vlastnictví zůstává předmětem dokazování, stejně tak jako výše způsobené škody. (Poznámka: V rámci spolupráce stěžovatelky a poškozeného napsala stěžovatelka o jmenovaném jako o autorovi, který jí nabídl něco ze svého umění a označuje jej jako výtvarníka, ve stížnosti je však její obhájci označují jako řemeslníka.)

Podle mínění odvolacího soudu jsou tedy za současného stavu řízení u stěžovatelky dány důvody vazby dle §67 písm. a), b) trestního řádu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v důsledku "nezákonného" zahájení trestního stíhání byla vzata do vazby v rozporu s ustanovením § 68 trestního zákona. Podle jejího mínění totiž usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního zákona nemá zákonem předepsané náležitosti. Výrok tohoto usnesení prý neobsahuje popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Obsahuje pouze tvrzení, že od poškozeného převzala 37 obrazů a 32 soch, přičemž tyto nejsou popsány tak, aby nemohly být zaměněny s jinými. V popisu objektivní stránky jejího jednání tak chybí přesné označení obrazů a soch, které si měla stěžovatelka přisvojit. Domnívá se, že je tímto zkracována na právu na obhajobu, neboť v minulosti prý některé obrazy a sochy od poškozeného zakoupila, takže nemůže ve vztahu konkrétním obrazům a sochám uplatnit právo na obhajobu. V záhlaví napadená usnesení tak údajně nemají zákonný podklad, protože do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění. Obecné soudy tak prý porušily zásadu stanovenou v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatelka navrhuje, aby byla napadená usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě zrušena. Stěžovatelka současně Ústavnímu soudu navrhla odložení vykonatelnosti napadených usnesení, jež - podle jejího názoru - nebude s veřejným zájmem v rozporu (§ 79 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít zásadně tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti není existence vazebních důvodů samotných, nýbrž tvrzené nezákonné zahájení trestního stíhání stěžovatelky, v jehož důsledku prý byla do vazby vzata neprávem.

V dané věci lze - s ohledem na obsah předmětného spisu Policie ČR sp. zn. ČTS:MROV-99/1TO-105-2002 a soudního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3211/2002 - konstatovat, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka námitku nezákonného zahájení trestního stíhání - pro tvrzený nedostatek přesného označení 37 obrazů a 32 soch, tak aby nemohly být zaměněny s jinými - neuplatnila ani ve své stížnosti do citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2002 (č.l. 7-8 spisu Policie ČR), ani v řízení před Okresním soudem v Ostravě, který ji dne 5. 4. 2002 před vzetím do vazby vyslechl (č.l. 89-90 tamtéž). Tuto námitku rovněž neobsahují ani stížnosti stěžovatelky a jejich obhájců ze dne 17. 4. a 18. 4. 2002 ani jejich doplnění ze dnů 23. 4., 24. 4. a 29. 4. 2002 podané proti v záhlaví citovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě o vzetí stěžovatelky do vazby (č.l. 14-37 soudního spisu).

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta principiálně vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy a ve své činnosti se musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v souzené věci shledal, že prostor - v němž stěžovatelka měla uvedené námitky uplatnit - bylo právě řízení o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního řádu, případně později řízení před soudem v rámci rozhodování o její vazbě. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy nemohly touto námitkou zabývat v řízeních, která vyústila v rozhodnutí, jejichž ústavnost stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá. Podle ustálené judikatury cit.: "platí, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti...." (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 75/2001).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Za tohoto stavu je zřejmé, že Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento návrh sdílí právní osudy ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta (srovnej např. Filip, Holländer, Šimíček Zákon o Ústavním soudu, komentář 1. vydání Praha, C.H.Beck 2001, str. 372).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

-

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru