Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3283/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
Věcný rejstříkkupní smlouva
Poučovací povinnost
insolvence/správce
soud/senát
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3283.20.1
Datum podání23.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3283/20 ze dne 12. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Fišera, insolvenčního správce dlužníka Romana Kolomého, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4869, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, č. j. 24 ICdo 24/2020-256, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") se žalobou domáhala vyloučení dotčené bytové jednotky z majetkové podstaty dlužníka Romana Kolomého. Žalobkyně svou žalobu založila na tvrzení, že kupní smlouva (uzavřená v červnu 2012), jíž byla sporná bytová jednotka převedena na dlužníka, je absolutně neplatná, neboť se jednalo o simulovaný právní úkon. Oba účastníci totiž nechtěli uzavřít kupní smlouvu a jejich skutečným úmyslem bylo vytvořit takové podmínky, aby dlužník mohl žalobkyni zhodnocovat její finanční prostředky, tedy aby žalobkyně získala lepší finanční podmínky, než které by získala při bankovní půjčce. Dlužník věděl o finančních problémech žalobkyně a deklaroval, že je schopen zhodnocovat její finanční prostředky. K podpisu smlouvy tak bylo údajně přistoupeno stranami s úmyslem, že se na faktických vztazích k nemovitosti nic nemění, nejedná se o pravou kupní smlouvu, a že žalobkyně nadále zůstává faktickým vlastníkem nemovitosti. Současně s kupní smlouvou uzavřely smluvní strany též dohodu o nakládání s finančními prostředky, podle níž s částí kupní ceny ve výši 901.000 Kč bude po dobu trvání smluvního vztahu nakládat pověřenec. Účelem smluvního vztahu bylo předpokládané zhodnocení svěřených prostředků, které náleží vlastnici po odpočtu nákladů pověřence na takové zhodnocení a jeho odměny do výše 10% zhodnocení.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 16 ICm 4820/2017-133, KSOL 16 INS 8254/2016, uvedenou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není stižena absolutní neplatností. Skutečnost, že ve smlouvě dohodnutá kupní cena 1.300.000 Kč nebyla dlužníkem žalobkyni uhrazena, není důvodem pro vyslovení neplatnosti smlouvy. Dále uvedl, že vůle žalobkyně převést na dlužníka svoji nemovitost byla velmi vážně míněna a stejně vážně realizována.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 16 ICm 4820/2017, 13 VSOL 287/2019-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že ze skutečnosti, že žalobkyně kupní smlouvu podepsala a na jejím základě bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo dlužníka k bytu, aniž proti tomu žalobkyně či dlužník brojili, a že žalobkyně po dlužníkovi žádala zpětný převod bytu, nedostatek vážnosti vůle byt převést nelze dovodit.

Nejvyšší soud k podanému dovolání dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná nižšími soudy nebyla důsledně zohledněna při právním posouzení věci. Posuzovaný případ je podle dovolacího soudu zvláštní tím, že u obsahu jednání žalobkyně a dlužníka byl přítomen Martin Leixner, který potvrdil výklad žalobkyně a jehož svědectví nižší soudy odmítly. Při hodnocení případu Nejvyšší soud uzavřel, že na celé věci je nejpodstatnější skutkové zjištění, že účastníci simulovali uzavření kupní smlouvy, neboť jejich skutečnou vůlí nebylo uzavření kupní smlouvy v tom smyslu, že žalobkyně na dlužníka úplatně převede vlastnické právo k bytové jednotce za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník žalobkyni uhradí, ale úmyslem účastníků bylo vytvoření právní situace, kdy v důsledku simulované kupní smlouvy se dlužník stane "katastrálním" vlastníkem bytu a z toho titulu bude moci žádat o poskytnutí hypotečního úvěru a realizovat plnění ve smyslu "dohody o nakládání s finančními prostředky". Popsané jednání účastníků kupní smlouvy je podle Nejvyššího soudu ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stiženo absolutní neplatností. Z toho důvodu Nejvyšší soud změnil rozhodnutí nižších soudů v tom smyslu, že se sporná bytová jednotka vylučuje z majetkové podstaty dlužníka Romana Kolomého.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, jež je mu garantováno čl. 38 Listiny. Nejvyšší soud rozhodoval v dané věci v senátu 24, ačkoliv dle mínění stěžovatele přísluší věc do agendy soudního senátu 29. Zatímco senát 24 se zaměřuje ve své činnosti mimo jiné na věci sporů o platnost a účinnost převodů vlastnických práv, senát 29 se zaměřuje mimo jiné na věci týkající se konkurzu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících. Jelikož se daná věc týká vylučovacího řízení, měl danou věc podle stěžovatele projednat senát 29.

Dále stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že zasáhl do skutkových zjištění nižších soudů, provedl odlišné hodnocení důkazů a z jednotlivých skutkových zjištění dospěl k jinému skutkovému závěru ohledně povahy právního jednání dlužníka a žalobkyně. Otázka toho, jak byla projevena vůle smluvních stran, tedy objektivních skutečností, z nichž lze usoudit, zda vůle byla projevena vážně či nikoliv, je podle stěžovatele otázkou skutkovou nikoliv právní. Pokud Nejvyšší soud zkoumal nejen právní hodnocení, ale též skutkový stav, vybočil z mezí přezkumu v dovolacím řízení i z mezí své pravomoci v konkrétním dovolacím řízení a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za překvapivé a nepředvídatelné. Stěžovatel nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a neměl tak možnost se ke změně v hodnocení skutkového stavu vyjádřit.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je toho názoru, že jádro ústavní stížnosti tvoří námitky týkající se zákonného soudce a přehodnocení skutkových zjištění Nejvyšším soudem.

Stran námitek směřujících k porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud konstatuje, že tyto nepovažoval za důvodné. Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce náleží i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu [srov. nálezy ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239) a ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219), bod 12.]. V projednávaném případě nelze ztrácet ze zřetele, co bylo podstatou projednávané věci, čím se dovolací soud vlastně zabýval. Z napadeného rozhodnutí i stěžovatelem uplatněné argumentace vyplývá, že byť se věc týkala insolvenčního řízení, tak její základ spočíval v posouzení věcných práv účastníků řízení. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud se věnoval primárně námitkám, které směřovaly k posouzení platnosti či neplatnosti právního jednání účastníků řízení. Není pochyb o tom, že samotné insolvenční řízení bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu dotčeno, nicméně z hlediska svého věcného obsahu se věc týkala spíše specializace senátu 24 než senátu 29. Z toho důvodu lze z ústavněprávního hlediska akceptovat projednání věci senátem 24, byť se tato týkala insolvenčního řízení, které v obecné rovině spadá do činnosti senátu 29. Ze shora uvedeného plyne, že prostřednictvím vymezené specializace bylo pravidlo pro přidělování návrhu stanoveno již předem. Jestliže byla dána přednost specializaci na konkrétně řešenou otázku před specializací na typ řízení, neshledává v tom Ústavní soud postup, který by byl v rozporu s právem na zákonného soudce.

Další námitky stěžovatele směřovaly proti tomu, jak se Nejvyšší soud vypořádal s platností kupní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem a vedlejší účastnicí řízení. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud provedl změnu v hodnocení skutkových okolností případu, což však náleží do pravomoci nalézacího a odvolacího soudu. Podle náhledu Ústavního soudu z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento pro své meritorní rozhodnutí přejal skutková zjištění, jež byla v řízení učiněna soudem prvního stupně a která pro své rozhodnutí převzal i soud odvolací. Tato zjištění se týkala obsahu kupní smlouvy, zejména pak práv a povinností z ní vyplývající. V čem se účastníci řízení rozcházejí, tak nejsou učiněná skutková zjištění, v těch panuje zjevná shoda, ale to, jak je na tato zjištění nahlíženo z pohledu práva. Právo klade na právní úkony smluvních stran určité nároky a nejsou-li tyto splněny, právo těmto úkonům nepřiznává očekávané účinky. To se pak stalo i v právě projednávaném případě, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se ze strany obou smluvců jedná o simulované právní jednání. To znamená, že projev vůle účastníků smlouvy nedosahoval z pohledu práva takové kvality, aby ji bylo lze považovat za pravou. V takovém případě se však nejedná o posouzení skutkové, ale právní.

Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro něj překvapivým, lze jej odkázat na průběh celého předchozího soudního řízení. Jeho podstata nespočívala v ničem jiném, než v posouzení toho, zda je uzavřená kupní smlouva platná či neplatná. Stěžovateli byl dán procesní prostor před třemi soudními instancemi k tomu, aby snesl své argumenty stran platnosti sporované smlouvy a nelze tak uzavřít, že by argumentace Nejvyššího soudu byla pro něj v jakémkoli směru novou či překvapivou.

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru