Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3283/14 #2Usnesení ÚS ze dne 21.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Cheb
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstříkdítě
rodina
manžel
Osvojení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3283.14.2
Datum podání12.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 70 odst.2, § 78 odst.2

94/1963 Sb., § 66


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3283/14 ze dne 21. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Petrem Škvainem, advokátem, se sídlem Koperníkova 21, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 65/2014-72 ze dne 24. 6. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 18 Nc 1054/2013-56 ze dne 12. 12. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na rodinný život a na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Dne 22. 4. 2013 stěžovatel podal k okresnímu soudu návrh na zrušitelné osvojení syna své partnerky, kterému je nyní 13 let (dále jen "nezletilý"). Stěžovatel s partnerkou žije ve stabilním svazku již přes deset let. Současně s návrhem zaslal soudu i čestné prohlášení biologického otce dítěte, že s osvojením souhlasí.

Dne 7. 5. 2013 okresní soud ustanovil dítěti opatrovníka pro řízení Městský úřad v Aši. Ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dítěte Městského řadu v Aši vypracované na žádost okresního soudu vyplývá, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s matkou dítěte, nezletilým a dalším dítětem, které má společně s matkou nezletilého. Byt, ve kterém žijí, má stěžovatel v osobním vlastnictví. Biologický otec se o nezletilého příliš nezajímá a neplatí výživné. Z osobního pohovoru s nezletilým vyplynulo, že osvojení je jeho výslovným přáním, protože stěžovatele od malička považuje za svého otce. Proto chce, aby stěžovatel byl jako jeho otec zapsán v rodném listu a chce mít se stěžovatelem a svým polorodým bratrem stejné příjmení. Matka nezletilého uvedla, že návrh byl podán hlavně na popud nezletilého. Opatrovník také kontaktoval biologického otce nezletilého, který s návrhem předběžně souhlasí. Orgán sociálně-právní ochrany dítěte, vzhledem k souhlasu všech zainteresovaných osob, doporučil, aby soud návrhu vyhověl.

Na jednání nařízené soudem k projednání případu se však biologický otec nezletilého opakovaně nedostavil a nepovedlo se jej předvést ani za asistence policie. Proto okresní soud dne 16. 8. 2013 rozhodl, že biologický otec dítěte do současnosti neprojevoval opravdový zájem o nezletilého, a proto není třeba jeho souhlasu k osvojení. Následně dne 19. 11. 2013 okresní soud rozhodl, že opatrovník nezletilého je oprávněn dát přivolení k osvojení nezletilého za otce.

Napadeným rozsudkem okresní soud návrh na osvojení zamítl. Z provedených důkazů okresní soud zjistil následující. Stěžovatel má dostatečné příjmy a nemá žádný záznam v rejstříku trestů. Stěžovatel rovněž nemá žádná zdravotní omezení pro to, aby mohl osvojit nezletilé dítě. Podle zjištění opatrovníka nezletilý žije s matkou, stěžovatelem a svým polorodým bratrem ve společné domácnosti, stěžovatele oslovuje "tati", biologický otec se o syna nezajímá a výživné neplatí. Biologický otec nezletilého byl pravomocně odsouzen pro dva přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců na zkušební dobu 2,5 roku a je povinen ve zkušební době uhradit dlužné výživné jak na nezletilého ve výši 15 000 Kč, tak i na svého dalšího syna, narozeného v roce 1997 a to ve výši 20 000 Kč. Nezletilý se vyjádřil před soudem tak, že chce zůstat se stěžovatelem a chce se po něm jmenovat. Stěžovatele má rád, svého biologického otce vlastně nezná.

Podle okresního soudu byly sice splněny některé podmínky pro osvojení, avšak nikoliv podmínka, že jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé, jak požaduje § 66 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"). Dle názoru soudu zákon nedává možnost osvojení v případě, že nejde o osvojení osamělou osobou v tom smyslu, že by osvojitel byl fakticky jediným "rodičem". Stěžovatel by však nahradil jen vztah otce, ale samozřejmě rodičovský vztah matky zůstává. Nic na tom nemění ani forma osvojení, neboť tato ustanovení se obecně týkají osvojení jako takového, a nepřímo je toto potvrzováno i ustanoveními o novém příjmení dítěte, které nese příjmení osvojitele, pokud je osamělou osobou, nebo dětí manželů, na kterém se dohodli, že bude společným příjmením všech jejich dětí, pokud je osvojitelem manžel matky.

V odvolání proti rozsudku stěžovatel argumentoval tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že všechny zákonné podmínky zákona o rodině pro osvojení byly splněny a okresní soud měl návrhu vyhovět. Podle stěžovatele v případě soužití druha a družky může nezletilé dítě osvojit jen jeden z nich. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že družka stěžovatele je současně matkou nezletilého. Podle stěžovatele je účelem a cílem institutu osvojení vznik takového právního vztahu mezi osvojitelem a osvojencem, který je mezi rodiči a dětmi a především vytvoření stabilního harmonického prostředí pro příznivý citový, fyzický a duševní vývoj dítěte. Přitom v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel má k nezletilému velmi blízký citový vztah a sám nezletilý považuje stěžovatele za svého otce.

Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s právním názorem okresního soudu.

II. Argumentace stran

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry napadených rozhodnutí a argumentuje, že porušují jeho základní práva a brání vytvoření stabilního a harmonického prostředí pro příznivý citový, fyzický a duševní vývoj nezletilého, což je účelem a smyslem institutu osvojení.

Podle stěžovatele se podmínka obsažená v § 66 zákona o rodině, že společné dítě mohou osvojit pouze manželé, na jeho případ neuplatní, neboť se vztahuje pouze na případy, ve kterých oba manželé osvojují nezletilého, tedy v případě, když před osvojením ani jeden z manželů není rodičem nezletilého. Úprava osvojení osamělou osobou podle § 74 odst. 2 zákona o rodině se dle názoru stěžovatele také neuplatní, neboť jde o speciální ustanovení pro případy nezrušitelného osvojení. V daném případě ovšem stěžovatel nenavrhoval, aby soud rozhodl o nezrušitelném osvojení, a proto se použijí jen obecná ustanovení o osvojení zrušitelném (§ 63 až § 73 zákona o rodině). Zákon o rodině při osvojení nezletilého, za situace kdy nejde o osvojení nezrušitelné, nepamatuje výslovně na případy, kdy nezletilého osvojuje druh jednoho z rodičů nezletilého. Zároveň je ale nutné poznamenat, že zákon o rodině takové osvojení nezakazuje, neboť jak bylo popsáno výše, předmětné omezující podmínky se na daný případ nemohou uplatnit.

Stěžovatel je tak toho názoru, že vzhledem k tomu, že naplnil veškeré požadavky, které zákon o rodině na daný druh osvojení vztahuje, a i soud prvního stupně zároveň dospěl k závěru, že kromě § 66 zákona o rodině jsou veškeré předpoklady pro osvojení naplněny, měl soud prvního stupně osvojení nezletilého v tomto případě povolit. Stěžovatel zároveň konstatuje, že co se týče příjmení osvojence dle § 71 zákona o rodině a zániku vztahu k původní rodině dle § 72 zákona o rodině, lze přisvědčit oběma soudům v tom směru, že tato ustanovení nepočítají se situací, která byla předmětem řízení o osvojení, tedy osvojení druhem rodiče nezletilého. Zároveň je ovšem stěžovatel toho názoru, že vzhledem k tomu, že zákon o rodině osvojení v tomto případě nezakazuje, nelze přičítat k tíži stěžovatele, že zákon v těchto navazujících technických ustanoveních neupravuje všechny možnosti osvojení, a mělo by tedy být v těchto otázkách postupováno analogicky, jako by nezletilého osvojoval manžel matky nezletilého.

Podle stěžovatele není možné osvojení nezletilého podmiňovat uzavřením manželství s jeho matkou. Zda stěžovatel a matka nezletilého uzavřou, či neuzavřou manželství, je jejich právem. Stěžovatele nelze k uzavření manželství ve svém důsledku nutit, neboť to s osvojením nijak nesouvisí.

Okresní soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Plzni rovněž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí v tom smyslu, že zákon o rodině, a ani nový občanský zákoník, neumožňují osvojení dítěte druhem rodiče dítěte. Tyto zákony sice takové osvojení výslovně nezakazují, ale například § 71 zákona o rodině nijak neupravuje otázku příjmení dítěte pro případ osvojení druhem a tato záležitost není řešena ani na jiném místě zákona. Stejně tak § 72 odst. 2 zákona o rodině nepočítá s osvojením dítěte osobou, která by nebyla manželem jednoho z rodičů.

Matka nezletilého ve vyjádření uvedla, že již několik let žijí v rodinné pohodě. Nezletilý se ale neustále ptá, kdy se bude jmenovat jako "táta" (tedy stěžovatel). Biologický otec nemá o syna vůbec žádný zájem a již několik let neplatí žádné výživné a ani se o něj nezajímá a s adopcí souhlasí. Nezletilý bere svého biologického otce jako cizího člověka, protože svého tátu již má a nikdy nepřipustí, že někdo jiný je jeho táta. V zájmu nezletilého souhlasí, aby došlo k adopci, o co již několik let žádají. Podle matky není pochopitelné, proč v rámci ochrany dítěte návrhu soudy nevyhověly, aby se rodina ještě více utužila. K důvodům, proč se stěžovatelem neuzavře manželství, se matka nevyjádřila.

III. Hodnocení Ústavního soudu

I. senát Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti nejdříve dospěl k názoru, že zákon o rodině obecným soudům neumožňoval vyhovět žádosti stěžovatele o adopci, neboť, stejně jako současná právní úprava v občanském zákoníku, umožňoval osvojení druhým rodičem pouze u sezdaných párů. I. senát Ústavního soudu však takovou právní úpravu považoval za rozpornou s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a proto v souladu s § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a navrhl plénu Ústavního soudu, aby konstatovalo, že § 72 odst. 1 věty první zákona o rodině byl v rozporu s ústavním pořádkem (usnesení sp. zn. I. ÚS 3283/14 ze dne 14. 4. 2015).

Plénum Ústavního soudu však nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/15 ze dne 19. 11. 2015 návrh zamítlo a rozhodlo, že napadená právní úprava není v rozporu s ústavním pořádkem.

Tímto nálezem pléna je I. senát Ústavního soudu vázán, a proto mu nezbývá než rozhodnout, že obecné soudy tím, že zamítly návrh stěžovatele na osvojení syna své družky, žádné základní právo stěžovatele neporušily. V podrobnostech lze odkázat na citovaný nález pléna Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru