Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3282/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkpoučení
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3282.20.1
Datum podání23.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 213 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3282/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jany Duškové a 2) Mg.A. Davida Duška, zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 68, proti části usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2318/2020-501 ze dne 11. 8. 2020, jíž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a proti části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 320/2019-469 ze dne 6. 12. 2019, jíž byla žaloba stěžovatelů zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Tomáše Bílka a b) MUDr. Lenky Bílkové a c) Petra Beneše a d) Jany Benešové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 5 C 49/2012 se stěžovatelé společně s vedlejšími účastníky a) a b) domáhali proti vedlejším účastníkům c) a d) zaplacení částky 420 481 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do pozemku spoluvlastněného všemi zmíněnými účastníky řízení před obecnými soudy. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), který rozhodoval ve věci již podruhé (viz usnesení č. j. 72 Co 395/2015-233 ze dne 3. 2. 2016), napadenou částí výroku II nadepsaného rozsudku změnil rozsudek nalézacího soudu a zamítl žalobu stěžovatelů v rozsahu částky 21 129 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

2. Stěžovatelé se v řízení před Ústavním soudem domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

3. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat obsahem ústavní stížnosti, podané osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zabýval se její včasností a přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 téhož zákona.

4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. V souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti je povinností stěžovatele vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky (řádné i mimořádné) předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona se běh lhůty pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí odvíjí od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byl-li mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu.

5. Stěžovatelé podali ústavní stížnost v zákonné lhůtě, kterou odvíjeli od doručení usnesení dovolacího soudu; v části směřující proti uvedenému rozhodnutí je lhůta zachována bez dalšího. Nejvyšší soud nicméně odmítl dovolání stěžovatelů pro jeden ze zákonných důvodů vylučujících přípustnost dovolání (viz § 238 o. s. ř.); nejde tedy o případ, na který pamatuje § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že posledním procesním prostředkem efektivní ochrany práv stěžovatelů ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo odvolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu se v takových případech zásadně odvíjí od jeho doručení. Stěžovatelé nicméně podali ze zákona nepřípustné (tj. neefektivní) dovolání v dobré víře ve správnost (chybného) poučení odvolacího soudu, proto Ústavní soud vstřícně shledává ústavní stížnost včasnou i ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu.

6. Ústavní stížnost je s ohledem na uvedené včasná a přípustná; je však zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní pořádek nezaručuje jednotlivci právo na vícestupňové projednání věci; obsahuje pouze garanci projednání věci ze strany nezávislého a nestranného soudu. Je na zákonodárci, jak soudní soustavu vystaví a jakým způsobem přístup k jednotlivým stupňům upraví, učiní-li tak předvídatelným způsobem s účinky do budoucna. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se proto přezkum Ústavního soudu omezuje na posouzení, zda postupoval v mezích zákona, interpretoval jej v souladu s ústavním pořádkem, nedopustil se při jeho aplikaci nepřípustné svévole a zda své rozhodnutí odůvodnil odpovídajícím způsobem (tj. srozumitelně a přesvědčivě).

8. Nejvyšší soud nevybočil z mezí zákona, považoval-li za část předmětu sporu relevantní ve vztahu ke stěžovatelům jako dvěma ze čtyř žalobců částku 21 129 Kč, která zjevně nepřevyšuje zákonnou hranici 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a současně nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů. Sami stěžovatelé ostatně Nejvyššímu soudu vytýkají jen to, že nenapravil chyby odvolacího soudu, proti jeho rozhodnutí jako takovému argumentačně nebrojí. Odmítnout dovolání stěžovatelů bylo povinností Nejvyššího soudu, neboť přístup k němu je z vůle zákonodárce takto omezen.

9. Odvolací soud měl základní práva stěžovatelů porušit tím, že dospěl k jiným skutkovým zjištěním než nalézací soud, aniž by sám dokazování zopakoval, jak mu ukládá § 213 odst. 2 o. s. ř. Dále vyjadřují stěžovatelé přesvědčení, že i kdyby odvolací soud důkazy zopakoval, vybočují jeho skutková zjištění a právní hodnocení ze zásad spravedlivého procesu, změněný náhled byl pro stěžovatele překvapivý a není ani dostatečně odůvodněný. Zamítnutí žaloby stěžovatelů proto znamená nepřiměřený zásah do jejich práva na ochranu vlastnictví.

10. Pro rozsah přezkumu stěžovateli napadené části rozsudku odvolacího soudu je rozhodující tzv. bagatelnost věci, která (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Tím má Ústavní soud na mysli situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).

11. Stěžovatelé ovšem neuvedli nic, co by Ústavní soud přimělo považovat jejich případ za mimořádně excesivní, a to jak z kvalitativního hlediska (viz výše), tak ani z hlediska kvantitativního - kromě obecného tvrzení o nepřiměřeném zásahu do práva na ochranu vlastnictví žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsali. Ústavní soud se proto omezil na zjištění, že odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil a že stěžovatelé měli možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že se jim to nepodařilo, porušení jejich práv nezakládá - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

12. K námitkám stěžovatelů stran procesního postupu odvolacího soudu Ústavní soud uvádí, že nikoliv každý (eventuálně) procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2733/19 ze dne 21. 4. 2020, bod 26). Vzhledem k bagatelní povaze sporu Ústavní soud nehodlá postup odvolacího soudu přezkoumávat.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru