Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3281/07 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.3281.07.1
Datum podání27.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.e, § 271


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3281/07 ze dne 15. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, Karlovarská 3/195, 163 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 30 Co 400/2007 - 24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího (dále jen "KS"). Zmíněným usnesením KS potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "OS") ze dne 27. 12. 2006, č. j. 19 Nc 5319/2004-9, v rozsahu napadeného výroku o nákladech soudnímu exekutora (výrok č. II).

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel zejména namítá, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku - jak se stalo v této věci - uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetné straně povinné ve skutečnosti znamená, že náklady ponese soudní exekutor sám. Stěžovatel si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, na které ostatně odkazuje i odvolací soud. Ústavní stížnost podává proto, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky jako podmínku podání stížnosti Evropskému soudu pro lidská práva. Shledává zavinění na straně oprávněné, která vstupuje do vztahů s nebonitními dlužníky. Oprávněná nerespektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti, neprověřila jakékoli informace o povinném a nevyužila ani žádného procesního prostředku k ověření bonity povinného, "např. prohlášení o majetku dle ustanovení § 260a a násl. o.s.ř.". Stěžovatel dále upozorňuje na specifické postavení soudního exekutora, který je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli. Provádí-li takovou činnost fakticky bez odměny, je podroben nucené službě. Odmítá, že by byl v pozici podnikatele, a měl by tak nést rizika podnikání. Postavení exekutora je výjimečné, neboť neprovozuje svou činnost na základě smluvní volnosti a vybere-li si jej oprávněný, je povinen exekuci provést. Nadto musí hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je dle jeho názoru prolomena ochrana vlastnického práva a dochází ke skrytému vyvlastňování majetku. Jestliže by měl být takový postup, jaký zaujal obecný soud v této věci, běžnou praxí, znamenalo by to minimálně v případě menších exekutorských úřadů jejich likvidaci a prohlášení konkurzu. Upozorňuje, že téměř 50 % exekucí se vede vůči nemajetným povinným.

Stěžovatel se dále vyjadřuje ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06; současně se však domnívá, že jeho stížnost je v souladu s tímto stanoviskem, neboť oprávněná nerespektovala požadavek náležité opatrnosti. Konkrétně stěžovatel polemizuje s body 1, 5, 8-11 a 13 předmětného stanoviska. Složení zálohy oprávněným také problém neřeší, neboť je-li povinnost k náhradě nákladů exekuce uložena povinnému, je exekutor povinen zálohu vrátit. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem, že nesolventní povinný se může stát povinným solventním, neboť v tom případě by nemohlo docházet k zastavování exekucí pro nedostatek majetku s tím, že povinný může nabýt majetek posléze, a exekuční řízení by tak končilo až smrtí či zánikem povinného. Exekutoři musí být nezávislí stejně jako soudci; přitom Ústavní soud v minulosti považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti odnětí jediného platu z celkových čtrnácti, ale neuhrazení nákladů exekuce v cca. 50 % řízení již ohrožením nezávislosti být nemá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v poslední době opakovaně zabýval obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatele (viz např. sp. zn. I. US 78/07, sp. zn. II. ÚS 758/07, sp. zn. III. ÚS 1407/07, sp. zn. IV. ÚS 167/07, sp. zn. IV. ÚS 387/07, sp. zn. IV. ÚS 757/07, IV. ÚS 1179/07, I. ÚS 759/07, I. ÚS 1178/07, II. ÚS 2005/07, sp. zn. IV. ÚS 2007/07, IV. ÚS 2007/07, sp. zn. IV. ÚS 2803/07, sp. zn. IV. ÚS 3280/07, sp. zn. I. ÚS 358/08, I. ÚS 773/08, sp. zn. I. ÚS 775/08, sp. zn. II. ÚS 772/08, sp. zn. IV. ÚS 357/08, IV. ÚS 774/08, IV. ÚS 776/08, sp. zn. III. ÚS 586/08,); nemá důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a rozvedeného ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06. Jak stěžovatel sám uvedl, toto stanovisko je mu známo. Ústavní soud připomíná, že KS na zmíněné stanovisko odkázal, v souladu s ním se zabýval i tím, zda oprávněná při podání návrhu na nařízení exekuce dbala náležité opatrnosti a uvážlivosti a zda jí byly známy okolnosti, za kterých bylo možné zastavení exekuce předvídat. Podle KS nebylo možné dovodit, že by oprávněná zavinila zastavení exekuce. Jeho argumentace je logická, přesvědčivá, nemá znaky svévole a proto je i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. V ostatním je nadbytečné, aby nad rámec argumentace uvedené ve výše citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, Ústavní soud cokoli dalšího dodával.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Právě taková situace nastala i v souzené věci.

Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že rozhodnutím obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru