Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 328/98Nález ÚS ze dne 20.01.2000Vyklizení bytu a zajištění bytové náhrady

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/17 SbNU 59
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.328.98
Datum vyhlášení22.02.2000
Datum podání22.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.d, § 712 odst.2

83/1976 Sb.

87/1976 Sb., § 42 odst.3

99/1963 Sb., § 340 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 328/98 ze dne 20. 1. 2000

N 8/17 SbNU 59

Vyklizení bytu a zajištění bytové náhrady

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě a ve věci

stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. P. Š., účastníků řízení

- Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži,

a vedlejšího účastníka - města H., proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp. zn.

21 Co 196/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví

uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 1998, sp.

zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu

v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. Tímto usnesením

nařídil okresní soud výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži

ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu

stěžovatelky v H. jejím přestěhováním do náhradního bytu

sestávajícího se z jedné místnosti, zajištěného městem.

V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Brně popřel

důvodnost odvolání, ve kterém stěžovatelka namítala, že se v daném

případě nejedná o náhradní byt, ale pouze o jednu zcela

nevybavenou místnost a že soud nepřihlédl k jejímu nepříznivému

zdravotnímu stavu. Krajský soud zjistil sdělením příslušného

odboru hospodářského oddělení správy bytů ze dne 28. 4. 1998, že

se náhradní byt nachází v prvém poschodí, k vytápění slouží

plynové topidlo (WAW), v místnosti je umyvadlo, sociální zařízení,

sprcha a WC jsou společné na chodbě u bytu. Dále krajský soud

sdělením ošetřující lékařky stěžovatelky ze dne 13. 3. 1998

zjistil, že se stěžovatelka ambulantně léčí od roku 1979 pro

chronický zánět průdušek. Obecně pro takového pacienta není (podle

tohoto sdělení) vhodné znečištěné ovzduší jakéhokoliv původu.

Krajský soud dále konstatoval, že v případě výkonu rozhodnutí

vyklizením bytu zkoumá soud v souladu s ust. § 340 odst.2

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), zda je pro povinného

zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném

rozsudku. Dle rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č.j. 5

C 389/93-120 ve znění opravného usnesení č.j.5 C 389/93-134 byla

stěžovatelka zavázána byt vyklidit a vyklizený jej předat

oprávněnému do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt.

V tomto rozsudku bylo soudem přivoleno k výpovědi z nájmu bytu

dané stěžovatelce dle §711 odst. 1 písm. d) o.z. (neplacení

nájemného). Dle § 712 odst.2 o.z. je náhradním bytem byt, který

podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování

nájemce a členů jeho domácnosti, přičemž toto ustanovení dále

definuje přiměřený náhradní byt, který je poskytován v případech

dání výpovědi dle § 711 odst. 1 písm. a), b), e) nebo f), tedy

v případech, kdy dání výpovědi nesouvisí s porušováním povinnosti

ze strany nájemce, zatímco pro případ porušování těchto povinností

totéž ustanovení umožňuje poskytnout jako náhradní byt, byt

o menší podlahové ploše, menší kvalitě, méně vybavený, případně

i byt mimo obec, než je byt vyklizovaný a v případě, že se nejedná

o rodinu s nezletilými dětmi i náhradní ubytování. V daném případě

vykonávaný rozsudek přiznává stěžovatelce právo na náhradní byt

a za takový je nutno považovat i místnost se společným

příslušenstvím, zajištěný pro stěžovatelku oprávněným. Nebylo

prokázáno, že z důvodů zdravotního stavu stěžovatelky je tento byt

pro ni zdravotně nevhodný.

Stěžovatelka napadla citované usnesení Krajského soudu v Brně

ústavní stížností. V ní uvedla, že město H. podalo u Okresního

soudu v Kroměříži proti ní žalobu, kterou se domáhalo zaplacení

dlužného nájemného a přivolení k výpovědi z nájmu bytu, který se

nachází v obytném domě v H. a sestává se z kuchyně, dvou pokojů

a příslušenství. Důvodem výpovědi byla skutečnost, že žalovaná od

roku 1991 neplatí nájemné a služby s tím spojené. Okresní soud

v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 5

C 389/93, tak, že soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu

stěžovatelky, který se nachází v domě v H. a sestává se ze dvou

pokojů, kuchyně a příslušenství, 3 měsíční výpovědní lhůta počne

běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci

rozsudku a skončí posledním dnem v měsíci po jejím uplynutí.

Písemné vyhotovení tohoto rozsudku bylo doručeno stěžovatelce dne

21. 11. 1995, takže 15denní lhůta k podání odvolání končila dne

6. 12. 1995. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu

v Kroměříži odvolání dne 7. 12. 1995. Vzhledem k tomu, že okresní

soud opomněl uvést v písemném vyhotovení rozsudku část výroku

vyhlášeného dne 18. 10. 1995, vydal po zjištění této skutečnosti

opravné usnesení, kterým doplnil písemné vyhotovení svého rozsudku

tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený

předat žalobci do 15-ti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní

byt. Toto opravné usnesení bylo doručeno stěžovatelce dne 8. 8.

1995, takže začala znovu běžet odvolací lhůta, která skončila dne

23. 8. 1996. V této obnovené lhůtě stěžovatelka další odvolání

nepodala.

Podle tvrzení stěžovatelky pak Krajský soud v Brně usnesením

ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, její odvolání ze dne 7.

12. 1995 podle § 218 odst.1 písm. a) o.s.ř. odmítl jako opožděné.

Z odůvodnění tohoto usnesení prý vyplývá, že je-li podáno odvolání

podle §204 odst.1 věta první o.s.ř., je účinné, i když je podáno

před doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, tedy ode dne jeho

vyhlášení do posledního dne 15-ti denní lhůty. Pokud je však

vydáno opravné usnesení, lze podat účinné odvolání teprve po

doručení opravného usnesení. Tento právní názor není dle mínění

stěžovatelky správný, neboť není důvod rozlišovat mezi během

odvolací lhůty od doručení rozsudku a během odvolací lhůty od

doručení opravného usnesení. Důvodem, proč zákon připouští

odvolání do 15-ti dnů od doručení opravného usnesení, je

skutečnost, že rozsudek je vlastně doručen účastníkovi ve dvou

částech, takže logicky lze teprve po doručení opravného usnesení

považovat rozsudek za řádně vyhotovený a doručený. Z toho vyplývá,

že účinné odvolání je v takovémto případě možné podat ode dne

vyhlášení rozsudku do posledního dne 15-ti denní lhůty počítané od

doručení opravného usnesení. Jestliže tedy krajský soud včas

podané odvolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané, porušil

tím její ústavní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dodala,

že proti citovanému usnesení nepodala dovolání ve smyslu § 238a

odst.1 písm.e) o.s.ř., neboť není práva znalá a o této možnosti

nebyla krajským soudem poučena. Proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 5. 9. 1996, kterým bylo odmítnuto odvolání,

stěžovatelka ústavní stížnost nepodala.

Stěžovatelka dále uvedla, že město H. podalo u Okresního

soudu v Kroměříži návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením

bytu dosud užívaného stěžovatelkou, která má zajištěn náhradní byt

IV.kategorie. Podle vyjádření okresního hygienika v Kroměříži ze

dne 9. 7. 1996 se jedná o jednu místnost o podlahové ploše 12 m2,

vybavenou umývadlem s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná

paliva, a WC a umývárna jsou společné na chodbě podlaží. Proti

usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn.

E 234/97, kterým výkon rozhodnutí nařídil, aniž by se zabýval

otázkou, zda se skutečně jedná o náhradní byt, podala stěžovatelka

odvolání ke Krajskému soudu v Brně, v němž poukázala na svůj

zdravotní stav. Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně

napadeným usnesením usnesení Okresního soudu v Kroměříži potvrdil,

aniž by provedl alespoň základní dokazování směřující ke zjištění,

zda jsou splněny zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí.

Především nebylo doloženo, zda místnost, kterou město H. nabídlo,

má charakter bytu ve smyslu stavebních předpisů, neboť je sporné,

zda jediná obytná místnost, tvořící náhradní byt, má podlahovou

plochu alespoň 12 m2, jak stanovila v době nařízení výkonu

rozhodnutí platná vyhláška č. 83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č.

376/1992 Sb. v § 42 odst.4 písm.a). Zcela bezpečně "přidělený

náhradní byt" ztratil charakter bytu vydáním nyní platné vyhlášky

č. 137/1998 Sb., účinné od 1. 7. 1998, neboť podle § 3 písm.m)

této vyhlášky, pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít

podlahovou plochu nejméně 16 m2. Přidělený náhradní byt pak není

podle názoru stěžovatelky očividně náhradním bytem i proto, že má

menší podlahovou výměru než byt vyklizovaný (jde o dvoupokojový

byt), "když § 712 odst.2 o.z. sice připouští, aby soud z důvodů

zvláštního zřetele hodných rozhodl, že nájemce má právo na

náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt, ovšem

takovéto omezení nájemce by muselo být výslovně uvedeno

v rozsudku, což v daném případě není". Přidělený náhradní byt

navíc nezajišťuje lidsky důstojné ubytování stěžovatelky, neboť

další byty v tomto domě obývají společensky nepřizpůsobivé osoby,

což může ohrožovat zdraví stěžovatelky. Ze všech uvedených důvodů

má stěžovatelka za to, že jak v nalézacím řízení, tak

i v exekučním řízení, nebyly dodrženy zákonné postupy zajištující

spravedlivé rozhodnutí soudu, čímž bylo porušeno její ústavní

právo na spravedlivý proces zaručené zejména článkem 36 Listiny

základních práv a svobod a článkem 90 a 96 Ústavy. Stěžovatelka na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastník řízení - město H.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že "případná

změna právních norem, k níž došlo po vydání rozhodnutí, nemohla

být v době rozhodování zohledněna". Výměra 12 m2 náhradního bytu

byla sdělením správy bytů města H. potvrzena, povinnou nebyla

zpochybňována. K tvrzení stěžovatelky, že by bylo nutno ve výroku

rozsudku uvést, že nájemce má právo na náhradní byt o menší

podlahové ploše, přichází dle § 712 odst. 2 o.z. v úvahu pouze při

skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele dle § 711 odst.1

písm. a),b),e), a f) o.z., když se jedná o výjimku z jinak v tomto

ustanovení zakotveného principu práva na byt dle místních podmínek

zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému (přiměřený náhradní byt).

Při skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst.1 písm. d) o.z.

- jako je tomu u stěžovatelky - je prý přímo ze zákona stanoveno

právo pouze na náhradní byt, tj. byt o menší podlahové ploše,

nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. Tyto dva pojmy

"přiměřený náhradní byt" a "náhradní byt" jsou přímo ustanovením

§ 712 odst.2 používány a po obsahové stránce v něm definovány,

takže se rozhodovací praxe důvodně ustálila na jejich používání ve

výroku rozsudku, aniž by tamtéž uváděla i jejich zákonnou definici

co do rozsahu a obsahu poskytované náhrady. Tvrzení o nezajištění

lidsky důstojného ubytování stěžovatelky je nové. V této

souvislosti Krajský soud v Brně dodal, že při úvaze o vhodnosti

zajištění bytové náhrady nelze zkoumat i osoby nájemníků v témže

domě. Krajský soud v Brně sdělil, že na ústním jednání u Ústavního

soudu netrvá.

Okresní soud v Kroměříži jako účastník řízení k ústavní

stížnosti uvedl, že je nedůvodná, neboť postupoval v souladu se

zákonem. Odkaz ve stížnosti na porušení vyhlášky č. 376/1992 Sb.

a nyní platné vyhlášky č. 137/98 Sb. je prý rovněž nedůvodný,

neboť právní úprava náhradních bytů a náhradního ubytování je

upravena v občanském zákoníku a zejména "aplikací těchto

ustanovení je nutno posuzovat otázku náhradních bytů". Citované

vyhlášky pouze stanoví požadavky na územně technické řešení staveb

a na účelové a stavebnětechnické řešení staveb a uplatňují se

zejména ve stavebním řízení. Navíc nová vyhláška č. 137/98 Sb.

nabyla účinnosti až po vydání obou rozhodnutí soudu v rámci výkonu

rozhodnutí, nehledě k tomu, že podle § 63 cit. vyhlášky se

u dosavadních staveb postupuje podle dosavadní právní úpravy.

Okresní soud v Kroměříži sdělil, že na ústním jednání u Ústavního

soudu netrvá.

Město H. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti zejména

uvedlo, že stěžovatelka, která užívá byt v obytném domě v H.,

přestala od dubna 1991 platit nájemné a úhrady za topení, vodu

a ostatní poplatky za služby spojené s užíváním bytu. Poněvadž

nereagovala na domluvy a vstřícné návrhy ohledně splacení dluhu,

uplatnilo město H. své právo prostřednictvím soudu. Porušení

povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním

bytu totiž hodnotí občanský zákoník v § 711 odst.1 písm. d) jako

hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu. Postup Krajského

soudu v Brně, který usnesením ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co

53/96, odmítl odvolání, nelze považovat za porušení ústavního

práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka byla v písemném

vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10.

1995 č.j. 5 C 389/93-120, i v písemném vyhotovení opravného

usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 3. 1996, č.j.

5 C 389/93-134, řádně poučená o možnosti podat odvolání ve lhůtě

dle § 204 odst.1 o.s.ř. Námitka stěžovatelky proti usnesení

Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3.1997, č.j.E 234/97-9,

kterým byl nařízen výkon rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze

dne 19. 10. 1995, sp. zn. 5 C 389/93, vyklizením bytu

stěžovatelky, je dle názoru vedlejšího účastníka nedůvodná, neboť

stěžovatelka využila svého procesního práva a uvedené rozhodnutí

napadla odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením

ze dne 15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, tak, že po doplnění

dokazování usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud

dostatečně zkoumal a posoudil, zda jsou splněny formální

a materiální předpoklady výkonu rozhodnutí ve vztahu k posouzení

zajištěné bytové náhrady, která je uvedená ve vykonávaném

rozsudku.

Vedlejší účastník má za to, že náhradní byt přidělovaný

stěžovatelce odpovídá požadavku obsaženém v ustanovení § 712

občanského zákoníku, který připouští při vyklizení bytu, pokud

nájemní poměr skončil výpovědí podle §711 odst.1 písm.d),

poskytnout přístřeší. Pouze v případě, že se jedná o rodinu

s nezletilými dětmi, může soud, jsou-li proto důvody zvláštního

zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní

ubytování, popřípadě na náhradní byt. Postupem obecných soudů

nebylo podle jeho názoru porušeno ústavní právo stěžovatelky na

spravedlivý proces.

Vedlejší účastník na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální

(§ 72 odst.2, § 43 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů) i po stránce obsahové.

Formální nedostatky ani nedodržení zákonné lhůty k podání ústavní

stížnosti nezjistil. Po stránce obsahové pak Ústavní soud oddělil

námitky stěžovatelky vztahující se k usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, kterým bylo

odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu

v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, č.j. 5C 389/93-120, doplněného

opravným usnesením ze dne 22. 3. 1995, č.j.5C 389/93-134 - jejž

však nebyly ústavní stížností napadeny - od námitek stěžovatelky

vztahujících se k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5.

1998, sp. zn. 21 Co 196/97, kterým bylo potvrzeno usnesení

Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97,

o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.

Pokud se jedná o námitky prvně jmenované, zjevně se týkají

řízení nalézacího, které předcházelo řízení tzv. exekučnímu,

v němž bylo vydáno rozhodnutí orgánu veřejné moci, proti kterému

tato ústavní stížnost směřuje. Ústavní soud je povinen posoudit

podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavnost

pravomocného rozhodnutí vydaného v řízení orgánem veřejné moci,

o kterém stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, že jím bylo

porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Tzv. řízení exekuční,

v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, však není pokračováním

nalézacího řízení, ve kterém bylo vydáno pravomocné rozhodnutí,

které sice stěžovatelka kritizuje, leč ústavní stížnost proti němu

nesměřuje. Proto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn

posuzovat, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze

dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 53/96, došlo k porušení ústavně

zaručených práv a svobod, jak uvádí stěžovatelka ve své stížnosti.

Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 5 C 389/93, bylo

ostatně zjištěno, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne

25. 10. 1996, takže eventuální ústavní stížnost proti němu by byla

opožděná.

Teprve námitkami proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

15. 5. 1998, sp. zn. 21 Co 196/97, stěžovatelka odůvodňuje

v zákonné lhůtě svůj návrh na jeho zrušení z důvodů porušení

jejího práva na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatelka

vytýkala zejména to, že Krajský soud v Brně potvrdil usnesení

Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 3. 1997, č.j. E 234/97-9,

nařizující výkon rozhodnutí vyklizením bytu, aniž by byl provedl

alespoň základní dokazování směřující k tomu, zda jsou splněny

zákonné podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí. Proto se Ústavní

soud zabýval zejména rozsahem povinností obecných soudů v rámci

řízení o výkonu rozhodnutí podle zákonných ustanovení občanského

soudního řádu se zaměřením na ustanovení vztahující se k vyklizení

bytu. Je zřejmé, že soud (exekuční) je povinen posoudit, zda je

předmětem výkonu rozhodnutí splnění povinnosti, kterou ukládá

vykonatelné rozhodnutí ve svém výroku, když se současně musí

jednat o povinnost uloženou podle hmotného práva. V případě, že

obecný soud již nařizuje provedení výkonu rozhodnutí vyklizením

bytu, je rovněž povinen posoudit podle ust. § 340 odst. 2 o.s.ř.,

zda je pro povinného zajištěna taková bytová náhrada, jaká je

určena ve vykonávaném rozsudku. Tuto skutečnost musí prokázat

oprávněný. Poněvadž ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn.

E 234/97, plyne, že město H. jako oprávněný prokazovalo již

současně s podáním návrhu, že bytová náhrada byla pro stěžovatelku

zajištěna, zabýval se soud prvního stupně posouzením podmínek

ustanovení dle § 340 odst. 2 o.s.ř. ještě před vydáním usnesení,

kterým rozhodl tak, že se výkon rozhodnutí vyklizením bytu (v něm

specifikovaného) nařizuje včetně jeho provedení způsobem popsaným

v citovaném usnesení z 6. 3. 1997. Ústavní soud dále ze spisu

zjistil, že Okresní soud v Kroměříži vycházel z listin

předložených městem H., kterými jsou vyjádření Okresního hygienika

v Kroměříži ze dne 9. 7. 1996, č.j. 216/2606/7/96/Zap.Tr., kopie

dopisů hospodářského odboru města H. z 21. 11. 1996 a 14. 1. 1997

a dopis stěžovatelky ze dne 23. 1. 1997; tento soud dále vycházel

z přílohového spisu téhož soudu sp.zn. 5C 389/93, který obsahuje

rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 10. 1995, opravné

usnesení k tomuto rozsudku ze dne 22. 3. 1996 s výrokem o tom, že

žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit a vyklizený předat

žalobci do 15ti dnů po té, co jí bude zajištěn náhradní byt,

a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 21 Co

53/96, jímž bylo odvolání stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím

Okresního soudu v Kroměříži odmítnuto.

Obsahem prvně uvedené listiny byl zejména údaj Okresního

hygienika v Kroměříži, že na žádost stěžovatelky provedl za

přítomnosti bytového technika MěÚ H. kontrolu "náhradního

ubytování" v H., kterým je jedna místnost o podlahové ploše 12 m2

v prvním patře dvorního traktu bytového domu vybavená umývadlem

s tekoucí studenou vodou a sporákem na pevná paliva. WC a umývárna

jsou společná na chodbě podlaží. Místnost je osvětlena jedním

oknem, podlaha parketová s podlahovou krytinou. Obsahem dopisů

hospodářského odboru pak bylo sdělení o přidělení bytu č. 9,

kat.IV., velikosti 1 plus 0 (garsoniéry), spolu s výzvou

k převzetí bytu.

Na základě těchto zjištění nařídil Okresní soud v Kroměříži

přímo provedení výkonu rozhodnutí maje za prokázáno, že povinné je

zajištěna bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.

Tento závěr Okresní soud v Kroměříži jako soud exekuční učinil na

podkladě doložených sdělení oprávněného města H., jimiž

(prostřednictvím hospodářského odboru města H. ze dne 21. 11.

1996 a 14. 1. 1997) oznámilo povinné, že jí toliko přiděluje

popsaný byt s výzvou, aby se dostavila k jeho převzetí. Tato

sdělení však neobsahují náležitosti písemné nájemní smlouvy k bytu

tak, aby mohly být považovány za návrh směřující k uskutečnění

právního úkonu, tj. k uzavření písemné smlouvy, s níž je spojen

vznik práva k nájmu bytu, ani jiný projev vůle, ze kterého by bylo

dostatečně zřejmé, s kým a jakým způsobem má oprávněný možnost

sjednat si právo užívání náhradního bytu, tj. uzavřít nájemní

smlouvu s podmínkami dle § 686 o.z. spojenými s jeho užíváním,

která mohou rovněž být kritérii pro posouzení, zda je povinnému

zajištěna odpovídající bytová náhrada (srov. obdobně např.

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 2 Cdo 102/94, uveřejněné

ve Sbírce soudních rozhodnutí Rc 41/96 a výklad k ustanovení §

340 o.s.ř., Komentář, 3. vydání autorů Bureš, Drápal, Mazanec, C.

H. Beck, str. 1080).

Uvedená sdělení o přidělení náhradního bytu proto nelze

považovat za listiny náležitě prokazující jeho zajištění, zvláště

když jejich forma a obsah, podobně jako zmínka o přítomnosti

bytového technika MěU H. při kontrole zajištěného náhradního bytu

okresním hygienikem, nasvědčují tomu, že se jedná o byt v domě ve

vlastnictví města H., tedy o náhradní byt, který zajistil sám

oprávněný.

Rovněž soud prvního stupně jako soud exekuční neučinil, jak

dále vyplývá ze spisu, žádná šetření ani dokazování, zda náhradní

byt označený oprávněným (městem H.) je skutečně bytem kolaudovaným

k účelu bydlení, ačkoliv z popisu bytu je zřejmé, že neodpovídá

stavebně technickým podmínkám stanoveným pro byt stavebně právními

předpisy, zejména ustanovení § 42 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných

technických požadavcích na výstavbu, ve znění platném v době

vydání jeho rozhodnutí o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí,

minimálně v tom, že v uvedeném bytě (coby souboru místností

a prostorů pod společným uzavřením, který má svým technickým

i funkčním uspořádáním a vybavením splňovat požadavky na trvalé

bydlení), není vybavení k hygieně a záchodová mísa (viz ustanovení

§ 42 odst. 3 cit. vyhl.). K vyloučení této pochybnosti neučinil

soud šetření nebo dokazování ani v tom směru, zda náhradní byt,

označený oprávněným, není například bytem užívaným na základě

povolení či rozhodnutí státního orgánu dle právních předpisů

platných před účinností zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu, tj. bytem nepodléhajícím podmínkám uvedeným ve

vyhlášce č. 83/1976 Sb.

V tomto ohledu Ústavní soud nesouhlasí zcela s názorem

Okresního soudu v Kroměříži, že odkaz stěžovatelky na vyhlášku č.

83/1976 Sb. ve znění vyhlášky č. 376/1992 Sb. je nedůvodný, neboť

její porušení může signalizovat skutečnost, že oprávněným označený

náhradní byt nemusí být stavebně ohraničeným prostorem způsobilým

k užívání jako bytu k bydlení ve smyslu stavebního zákona

a předpisů tento zákon provádějících, podle kterých je nutno

vymezení pojmu náhradního bytu posuzovat vzhledem k tomu, že

v ustanoveních občanského zákoníku pojem "byt" upraven není.

Vypořádání se s touto okolností proto Ústavní soud považuje za

významné, neboť oprávnění užívat stavebně ohraničený prostor bylo

a je podmíněno opatřením či rozhodnutím orgánu státní správy. Jeho

existence je pak nezbytným předpokladem posouzení toho, zda bytová

náhrada je bytem, a zda tudíž může být i bytem náhradním, jestliže

podle své velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování

nájemce a členů jeho domácnosti. I vzhledem k tomu nesdílí Ústavní

soud názor exekučního soudu, pokud jde o bytovou náhradu pro

stěžovatelku. Jeho hodnocení bytové náhrady (zajištěné

stěžovatelce městem H. za byt, který je povinna vyklidit) lze

stěží považovat za akceptovatelné a jeho výklad ust. § 712 obč.

zák. je - v tomto konkrétním případě - nepřiměřeně extenzivní.

Obojí totiž ve svém důsledku vedlo k tomu, že obecný exekuční soud

považoval za "byt", který podle velikosti a vybavení zajišťuje

lidsky důstojné ubytování nájemce (srov. § 712 odst. 2, 1. věta

obč. zák.) i byt, který svou velikostí odpovídá kvalitativně

i kvantitativně prakticky nejnižší kategorii bytových náhrad, a to

náhradnímu ubytování (viz § 712 odst. 4 občanského zákoníku),

ačkoliv nebylo prokázáno, že by povinný nebyl schopen dle místních

podmínek zajistit stěžovatelce náhradní byt o větší velikosti,

více vybavený, který by odpovídal vyklizovanému bytu více než byt

nabízený.

Ústavní soud dospěl k názoru, že je především povinností

exekučního soudu zkoumat v souladu s procesněprávním ustanovením

§ 340 o.s.ř. - při aplikaci právní úpravy vymezení bytových náhrad

dle ustanovení § 712 obč. zák. a dalších hmotněprávních ustanovení

občanského zákoníku (upravujících právní úkony a jejich vznik ve

vztahu k nájmu bytu), jakož i stavebně právních předpisů

upravujících vymezení bytů a oprávnění k jejich užívání - zda je

oprávněnou osobou dostatečně prokázáno, že je pro povinného

zajištěna bytová náhrada uvedená ve vykonávaném rozsudku. takto:

vymezený procesněprávní a hmotněprávní rámec při rozhodování

exekučního soudu (zde Okresního soudu v Kroměříži) je v zásadě

jediným ohraničením jeho nezávislosti v rozhodování těchto

právních věcí v zájmu zajištění principů řádného a spravedlivého

procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv

a svobod jakož i z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a svobod. Jedním z principů, představujících právo

na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování soudů

v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, za který má být

povinnému poskytnuta náhrada, je právě povinnost soudu dle § 340

o.s.ř. nařídit provedení výkonu rozhodnutí poté, co oprávněný

prokáže, že zajistil bytovou náhradu určenou v rozsudku. Tato

povinnost vychází - dle ust. § 254 a § 153 odst. 1 o.s.ř. - ze

zjištěného skutkového stavu věci, který se při aplikaci ust. §

340 odst. 2 o.s.ř. opírá o důkazy předložené osobou oprávněnou.

Jestliže soud nařídí provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu,

ačkoli důkazy předložené oprávněným, že pro povinného zajistil

bytovou náhradu určenou v rozsudku, obsahují jen údaje, na základě

kterých nelze v žádné možné interpretaci k takovému závěru dospět

jinak než hypoteticky, je nutno takové rozhodnutí považovat za

stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských

práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu III. ÚS

84/1994 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Svazek 3., Praha

C. H. Beck).

V rozporu s cit. ustanoveními ústavněprávních předpisů je

tedy i napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5.

1998, sp. zn. 21 Co 196/97, který rozhodnutí Okresního soudu

v Kroměříži, porušující jmenovaná ústavně zaručená práva potvrdil,

byť bylo jeho povinností (coby soudu odvolacího) přihlédnout ve

smyslu ust. § 212 odst.2 o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty spočívají - jak plyne

z dosavadního textu - v nedostatečném prošetření toho, zda

oprávněný skutečně prokázal, že (na základě sdělení ze dne 21.

11. 1996 a 14. 1. 1997 o přidělení popsaného bytu adresovaných

stěžovatelce) jí "zajistil" náhradní byt, a zda tento byt odpovídá

i bytu specifikovanému v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze

dne 18. 10. 1995 včetně opravného usnesení ze dne 22. 3. 1996,

tedy, zda jde o byt zajišťující podle velikosti a vybavení lidsky

důstojné ubytování stěžovatelky. To ostatně zkoumal odvolací soud

i vzhledem k jejímu chronickému onemocnění průdušek, na které

upozornila v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži

ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. E 234/97. V tomto směru Krajský soud

v Brně (jako soud odvolací) sice vyžádal vyjádření ošetřující

lékařky stěžovatelky k vlivu znečištěného ovzduší na její nemoc,

nezabýval se však širšími souvislostmi i možným vlivem používání

hygienických zařízení (umístěných mimo prostor bytu) na zdravotní

stav stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného usnesení rovněž

nevyplývá, že by se byl soud zabýval otázkou, zda je pro

stěžovatelku zdravotně nezávadné používat zařízení k osobní

hygieně mimo prostor bytu nejen vzhledem k jejímu zdravotnímu

stavu v užším smyslu, ale i se zřetelem na její věk a pohlaví.

Zákonný požadavek lidsky důstojného ubytování je totiž naplněn jen

tehdy, jestliže velikost a vybavení prostor bytu zajišťují jeho

bezpečné využití konkrétním uživatelem bez ohrožení jeho zdraví.

Jako nevýznamné se v tomto ohledu jeví tvrzení Krajského

soudu v Brně (obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti), že při

skončení nájemního poměru z důvodu § 711 odst.1 písm. d) o.z., je

přímo ze zákona stanoveno právo na náhradní byt, tj. byt o menší

podlahové ploše, nižší kvalitě, méně vybavený, popř. mimo obec. To

proto, že i když se tato zásada v rozhodovací praxi soudů ustálila

(neboť byla výslovně upravena v ust. § 712 obč. zák. ve znění

platném před účinností novely č. 267/94 Sb. k 1.1.1995 jako jedna

z variant), byla a je nadřazeným výkladovým hlediskem při určení

náhradního bytu podmínka vyjádřená v ust. § 712 odst. 2 první větě

obč. zákoníku, o níž se pojednává v předchozím odstavci tohoto

nálezu. Právě v nedostatečně prokázaném splnění této podmínky,

tedy podmínky zajištění lidsky důstojného ubytování stěžovatelky,

a v dalších shora uvedených nedostatcích v postupu obou exekučních

soudů prvního a druhého stupně, spatřuje Ústavní soud porušení

práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při

rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice sama o sobě

garancí základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro

organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí

s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno

a upraveno zejména v hlavě páté Listiny.

V postupu obou soudů spatřuje Ústavní soud porušení

základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36

a násl. Listiny základních práv a svobod. Soudy svým rozhodnutím

zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelky a napadená

usnesení nelze pokládat ani za spravedlivá, ani ve smyslu čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle

čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Proto Ústavnísoud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 1. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru