Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 328/21 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkNáklady řízení
lhůta
Notář
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.328.21.1
Datum podání05.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 328/21 ze dne 7. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Alice Křížové, zastoupené Rudolfem Leškou, advokátem se sídlem Apolinářská 6, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 UL 18/2020-6 ze dne 1. 12. 2020, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku II. o nákladech řízení, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 7. 8. 2019, podaným podle § 174a zákona o soudech a soudcích (dále též "ZSS"), se stěžovatelka domáhala, aby v její věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1165/2016, byla někdejší notářce Aleně Klocové jako pověřené soudní komisařce určena lhůta 30 dnů k nařízení jednání. Návrh byl Městskému soudu v Praze předložen teprve dne 23. 11. 2020 současným soudním komisařem Václavem Vodou se zprávou o tom, že jednání ve věci bylo nařízeno na 26. 11. 2020. Nato Městský soud v Praze stěžovatelčin návrh na určení lhůty k provedení zmíněného procesního úkonu zamítl jako nedůvodný (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že ve věci docházelo k závažným průtahům v řízení, kdy o samotném návrhu na určení lhůty, který má být institutem sloužícím v boji proti soudním průtahům, bylo rozhodnuto až po 16 měsících, a to jen díky vytrvalé urgenci soudu. Stěžovatelka má tedy za to, že její návrh na určení lhůty byl v době jeho podání oprávněný. Kdyby bylo došlo k dodržení zákonného postupu obvodního soudu a návrh by byl býval předán nejblíže nadřízenému soudu v souladu s ustanovením § 174a odst. 3 ZSS, byl by nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelce určitě přiznán ve smyslu § 174a odst. 8 věty poslední téhož zákona. Kvůli závažným průtahům na straně soudní komisařky došlo dle názoru stěžovatelky k situaci, že o návrhu na určení lhůty městský soud nedostal příležitost rozhodnout po tak dlouhou dobu, že mezitím bylo ve věci nařízeno jednání. Tato skutečnost se posléze stala důvodem pro zamítnutí návrhu ze strany městského soudu a nepřiznání náhrady nákladů řízení o něm, což stěžovatelka pokládá za nespravedlivé. Stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že Městský soud v Praze neměl při rozhodování o nákladech řízení postupovat mechanicky a měl přihlédnout k širším okolnostem návrhu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o nákladech řízení nemohl rozhodnout jinak, neboť z ustanovení § 174a odst. 8 ZSS jednoznačně plyne, že náklady řízení o tomto návrhu hradí stát jen tehdy, je-li návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu oprávněný. Z uvedeného ustanovení pak a contrario plyne, že nelze stát zavázat k náhradě nákladů řízení v případě, že návrh na určení lhůty byl jako nedůvodný zamítnut. Městský soud připustil, že ustanovení § 174a ZSS neřeší otázku náhrady nákladů řízení v situaci, kdy je návrh v době svého podání důvodný, tj. existují tu průtahy ve vztahu k namítanému úkonu, avšak v době rozhodnutí o něm byl již předmětný úkon učiněn. V takové situaci je třeba v duchu § 174a odst. 5 téhož předpisu nutno použít část první a třetí občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Městský soud konkrétně poukázal na to, že zjistila-li stěžovatelka dne 11. 11. 2020, že jí požadovaný úkon byl již učiněn (tj. bylo jí doručeno předvolání k jednání, jehož nařízení se návrhem domáhala), musela si být vědoma, zvlášť byla-li zastoupena advokátem, že soud rozhodující o návrhu na určení lhůty bude muset podle ustanovení § 174a odst. 7 ZSS návrh zamítnout. Stěžovatelka měla dle mínění městského soudu reálnou možnost za uvedené situace vzít návrh zpět a požadovat náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Navrhovatelka však takový procesní krok neučinila. Nebyl-li tedy návrh vzat zpět, nemohlo být řízení zastaveno, a tím ani nemohla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelce na vědomí k případné replice, jíž však nevyužila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníka řízení i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že Městský soud v Praze by byl při rozhodování o nákladech řízení o návrhu stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu vybočil z kautel spravedlivého procesu.

V dané věci není pochyb o tom, že ve shora označené dědické věci docházelo následkem liknavosti v postupu původní soudní komisařky ke značným průtahům v řízení. Právě z těchto důvodů bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 32 D 1165/2016-24 ze dne 8. 4. 2020 zrušeno pověření této notářky úkony soudu prvního stupně v pozůstalostním řízení dle § 104 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Stejně tak je zřejmé, že zmíněná soudní komisařka rovněž zapříčinila, že stěžovatelčin návrh na určení lhůty k nařízení jednání nebyl předán nadřízenému soudu, to jest Městskému soudu v Praze, a sice v rozporu s lhůtami předvídanými ustanovením § 174a odst. 3 ZSS. K postoupení stěžovatelčina návrhu došlo teprve poté, co ve věci začal být činný nově pověřený notář jako soudní komisař. Ten zaslal návrh na určení lhůty k provedení uvedeného úkonu již v době, kdy bylo ve věci nařízeno jednání.

Z právě vyloženého je zřejmé, že Městský soud v Praze neměl sám o sobě možnost vyhovět návrhu stěžovatelky, a tím ani rozhodnout o nákladech řízení v její prospěch. Zákonná úprava rozhodování o nákladech řízení o návrhu dle § 174a ZSS je jednoznačná. Pouze byl-li návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu shledán oprávněným, hradí náklady řízení o něm stát (§ 174a odst. 8 věta poslední ZSS). Jak ovšem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zmínil městský soud, stěžovatelka měla možnost poté, co se o nařízeném jednání v předmětném pozůstalostním řízení dozvěděla, vzít svůj návrh na určení lhůty zpět, a to právě pro jednání (postup) soudního komisaře, jímž byl její požadavek na provedení procesního úkonu (nařízení jednání) vyslyšen, a tedy zcela uspokojen. Tím by bylo došlo k zastavení řízení o takovém návrhu ze strany vyřizujícího soudu. Současně by však stěžovatelka byla mohla požadovat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Podpůrné použití občanského soudního řádu v jeho první a třetí části pro účely řízení o návrhu podaném podle § 174a ZSS přitom výslovně předpokládá ustanovení § 174a odst. 5 téhož zákona. Není rozumného důvodu, proč by nebylo možné zásady týkající se náhrady nákladů řízení v občanském soudním řádu přiměřeně vztáhnout i na řízení o návrhu podle § 174a ZSS. Ostatně v opačném případě by bylo snadné předejít přiznání náhrady nákladů za v době svého podání důvodný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu jeho pozdějším (dodatečným) provedením, přestože by bylo namístě přičíst takový náklad účastníka řízení na vrub státu.

Poněvadž stěžovatelka na svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu setrvala i po jeho provedení, městskému soudu nezbylo než jej dle § 174a odst. 7 ZSS zamítnout. Tím se zároveň připravila o možnost přiznání náhrady nákladů řízení proti státu v řízení o tomto návrhu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru