Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3279/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3279.10.1
Datum podání18.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104 odst.1, § 159a odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3279/10 ze dne 13. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, č. 33 Cdo 4788/2008-209, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje v tom, že žalovaná nebyla v řízení vyslechnuta (dle mínění stěžovatele čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že "každá fyzická osoba je povinna vypovídat před soudem"), jakož i v právním posouzení věci soudy, které na jeho nárok hleděly jako na nárok z dědického práva a ne z nepojmenované smlouvy. Konečně porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v závěru, že projednání jeho věci bránila překážka věci pravomocně rozsouzené.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 19. 7. 2007, čj. 18 C 116/2006-43, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení 1 415 160 Kč s příslušenstvím z dědictví vyplaceného k rukám žalované po Alfrédu Henri Hlawatschowi, zemřelém dne 12. 2. 2002 v Austrálii, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 24. 4. 2008, čj. 53 Co 572/2007-77, rozsudek soudu I. stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel se již žalobou podanou u soudu dne 17. 12. 2003 domáhal po žalované zaplacení 1 415 160 Kč s tvrzením, že tato částka představuje 20 procent z dědického podílu, který žalovaná podle závěti získala po zůstaviteli A. H. H., a je podle jeho vůle a ústního příslibu povinna žalobci vyplatit. Projednání žaloby tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť je zde dána totožnost skutku, z něhož žalobce nárok na zaplacení částky 1 415 160 Kč odvozoval jak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003, které již bylo pravomocně skončeno, tak i v daném řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2010, čj. 33 Cdo 4788/2008-209, dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud nejprve důkladně a s odkazem na ustálenou judikaturu a názory praxe vyložil problematiku překážky věci pravomocně rozhodnuté. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že předmětem řízení je věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Skutkový základ daného sporu tvoří především tvrzení žalobce, že jeho dlouholetý přítel A. H. H. projevil počátkem roku 2002 vůli darovat mu 20 procent z celkové výše dědického podílu připadajícího na žalovanou jakožto dědičku ze závěti s odůvodněním, že na něho ve své závěti nepamatoval, ale přeje si, aby se s ním žalovaná o svůj dědický podíl rozdělila. Žalovaná zdědila cca 630 000 australských dolarů, takže na stěžovatele připadá částka 1 415 160 Kč. Shodně žalobce vylíčil skutkový děj i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozsudkem ze dne 18. 4. 2005, čj. 5 C 507/2003-26, žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 1 415 160 Kč, zamítl. Novou žalobou tedy byl uplatněn shodný nárok vycházející ze stejného skutkového děje. Konečně se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami týkajícími se účastnického výslechu a právního posouzení věci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno a názory v něm vyslovené odpovídají ustáleným názorům, jež zastává nejen judikatura a komentářová literatura, ale rovněž nauka procesního práva. Překážka věci pravomocně rozhodnuté dle § 159a odst. 5 o. s. ř. předpokládá totožnost účastníků a totožnost předmětu řízení. O totožnosti účastníků není nejmenších pochyb; námitky se týkají předmětu řízení. Předmětem sporného řízení (předmětem sporu) je nárok chápaný v procesním smyslu, jenž je tvořen předmětem a základem: předmětem nároku je věcný návrh, tj. žalobní petit, vyjadřující, jakých účinků rozhodnutí se žalobce domáhá; základem nároku jsou skutkové přednesy, jimiž žalobce věcný návrh odůvodňuje. Ze shora uvedeného obsahu rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že skutkový základ předmětu sporu byl v obou věcech stejný. Identický byl rovněž předmět nároku, neboť v obou případech šlo o žalobu na plnění, jíž se žalobce domáhal přisouzení částky 1 415 160 Kč. První žaloba nebyla žalobou určovací, jak se domnívá stěžovatel, a to ani navzdory formulaci petitu, dle nějž měla být žalované "určena povinnost vyplatit žalobci peněžitý dar ve výši 1,4153.160 Kč". Procesní úkony účastníků se posuzují dle jejich obsahu; z tohoto pohledu je zjevné, že stěžovatel usiloval o vyplacení žalované částky, a tedy jeho žaloba měla povahu žaloby na plnění, a nikoliv žaloby určovací. Ostatně pokud by soud žalobě vyhověl, nepřebral by nepřesně formulovaný petit do výroku rozsudku, ale imperativní formou by žalované uložil povinnost k plnění. Lze proto uzavřít, že byla dána nejen totožnost účastníků, ale též totožnost předmětu řízení, neboť identický byl jak předmět, tak základ nároku.

Ostatními námitkami se není nutno věcně zabývat, neboť se s nimi jednak řádně vypořádal Nejvyšší soud, a jednak napadené rozhodnutí se týká předešvším otázky, zda obstojí usnesení o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, či nikoliv. Úspěch stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti tak mohou přivodit pouze takové argumenty, z nichž vyplyne, že zastavením řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele. To se však nestalo, jak plyne ze shora uvedeného výkladu. Neobstojí ani argumentace stěžovatele, jíž dovozuje nicotnost rozsudku ze dne 18. 4. 2005. Toto rozhodnutí je pravomocné a nebylo odklizeno opravnými prostředky či v řízení o ústavní stížnosti. Z materiální právní moci tohoto rozhodnutí se podává mj. jeho závaznost pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Ústavní soud tedy nemůže v řízení, v němž toto rozhodnutí není napadeno, posuzovat jeho ústavnost či dokonce nicotnost; naopak z něj při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté musí vycházet.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. prosince 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru