Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3278/18 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
POLICIE - Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkpřípravné řízení
Trestní řízení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3278.18.1
Datum podání01.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3278/18 ze dne 14. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. P., zastoupené Mgr. Lindou Havránkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 101/13, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018 sp. zn. 44 To 282/2018, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, ze dne 10. května 2018 č. j. KRPA-85522-123/TČ-2018-000075-FAU, za účasti Městského soudu v Praze a Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, ze dne 10. 5. 2018 č. j. KRPA-85522-123/TČ-2018-000075-FAU, bylo rozhodnuto o zajištění specifikovaných nemovitých věcí stěžovatelky podle § 79a odst. 1 tr. řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti stěžovatelčiny sestry M. K., která je od března roku 2018 trestně stíhána pro trestný čin zpronevěry.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018 sp. zn. 44 To 282/2018 byla odmítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení policie.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá zejména nedostatečnost odůvodnění usnesení policie ohledně předpokladů pro aplikaci § 79a tr. řádu. Důvody, pro které M. K. posílala peněžní prostředky na stěžovatelčiny bankovní účty, stěžovatelka policejnímu orgánu osvětlila. Využila je totiž podle pokynů sestry k úhradě nákladů na rekonstrukci sestřina bytu. Koupě zajištěných nemovitostí stěžovatelka financovala z jiných zdrojů, které podrobně policii popsala, a znovu tak činí v ústavní stížnosti. Konstatování městského soudu v tom smyslu, že nelze s naprostou jistotou vyloučit, že k nákupu nemovitostí nepoužila, byť i z části, prostředky pocházející z trestné činnosti zasílané sestrou, nepovažuje za dostatečné odůvodnění. Zdůrazňuje, že s trestnou činností sestry "nemá nic společného" a rozsah zajištěného majetku v jejím vlastnictví je mnohem větší než v případě sestry. Dodává, že zajištění týkající se jejích bankovních účtů Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2018 zrušil. Stěžovatelka proto nerozumí tomu, proč ještě trvá zajištění nemovitostí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

7. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. tr. řádu představují majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle druhé věty odst. 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" podle odst. 2 cit. ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.

10. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.

12. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění nemovitostí probíhá v režimu podle § 79a tr. řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatelka tvrdí opak, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení snad byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru