Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3276/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda oso... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
trestná činnost
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3276.16.1
Datum podání30.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 62 odst.2, § 330, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 83, § 91


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3276/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Hilleho 1843/6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 32/2012-81 ze dne 3. 5. 2016 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 175/2016-101 ze dne 14. 7. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel současně požádal Ústavní soud o přednostní projednání návrhu.

Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že usnesením č. j. 8 PP 32/2012-81 ze dne 3. 5. 2016 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") rozhodl podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v trvání 990 dnů, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 8/2004 ze dne 8. 9.2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 149/2006 ze dne 17. 1. 2007, v celkové výměře 5 let a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením městského soudu č. j. 8 PP 32/2012-25 ze dne 13. 3. 2012 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 5 let. K tomuto kroku soud přistoupil na podkladě zjištění, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil úmyslné trestné činnosti. Jmenovitě rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 78/2015 ze dne 14. 7. 2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 18 000 Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Proti rozhodnutí městského soudu ze dne 3. 5. 2016 podal stěžovatel posléze stížnost, jež však Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 3 To 175/2016-101 ze dne 14. 7. 2016 jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na osobní svobodu. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že se v rozporu s povinností, deklarovanou nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/01 ze dne 14. 6. 2001 a sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007, nezabývaly důsledně okolnostmi případu a jeho osobními poměry, pro které by bylo možné uvažovat např. o přiměřeném prodloužení zkušební doby nebo uložení jiného opatření v souladu s ustanovením § 91 odst. 1 poslední věta trestního zákoníku. Ve světle předchozí judikatury [stěžovatel zmínil usnesení Vyššího vojenského soudu sp. zn. To 65/65(in Sb. NS 66, 2: 80), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 2 To 51/74 (in Sb.NS 76, 4-5: 196) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 114/99 ze dne 12. 8. 1999], a jednak i s přihlédnutím k okolnostem trestného jednání, projednávaného v řízení u městského soudu pod sp. zn. 4 T 78/2015, se stěžovateli takový postup jevil jako jediný možný. Stěžovatel konkrétně poukazoval na menší závažnost trestného činu spáchaného ve zkušební době, jeho časové začlenění v rámci zkušební doby a na jím bezprostředně provedenou úhradu škody, na základě čehož dovozoval, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro přeměnu trestu. Právě za účelem posouzení uvedených skutečností stěžovatel v průběhu řízení žádal, aby byl proveden důkaz celým trestním spisem sp. zn. 4 T 78/2015, nikoliv jen samotným odsuzujícím rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, obecné soudy mu však odmítly vyhovět. Stížnostní soud podle stěžovatele dále pochybil tím, že napadené usnesení ze dne 14. 7. 2016 nedoručil v souladu s ustanovením § 62 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jeho obhájci, ale pouze jemu samotnému. Stěžovatel v tomto spatřoval možné dotčení svého práva na obhajobu, zakotveného v čl. 40 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah předložených rozhodnutí obecných soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádro stížní argumentace představuje tvrzení, že obecné soudy při rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody vycházely pouze ze skutečnosti, že byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu ve zkušební době, a již nezkoumaly okolnosti a charakter jeho trestního jednání, které by podle jeho názoru odůvodňovaly mírnější postup ve věci. V dané souvislosti dlužno připomenout, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení § 91 trestního zákoníku. Úkolem Ústavního soudu je omezit se toliko na poměření, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti ovšem nesvědčí. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného propuštění na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil dalšího trestného činu, pokud soud prvního stupně dospěl k rozhodnutí, že se ve zkušební době neosvědčil, je jeho závěr zcela opodstatněný a z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť vyvarování se páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění představuje bezpochyby základní atribut řádného života ve smyslu § 91 trestního zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu, ponechání podmíněného propuštění v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech.

V daném kontextu Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o tom, že obecné soudy pominuly jeho obhajobu poukazující na "bagatelnost" trestné činnosti spáchané ve zkušební době. Obecné soudy naopak jím uplatněnému argumentu jistou relevantnost přiznaly, nicméně za podmínky, že by byl stíhán pro trestné jednání zcela jiného charakteru, např. v dopravě apod. Dle náhledu krajského soudu, byl-li stěžovateli uložen trest za trestný čin podvodu, jímž způsobil škodu přesahující 5 mil. Kč, přičemž již v polovině jeho výkonu dostal šanci v podobě podmíněného propuštění, považoval soud za povinnost stěžovatele chovat se ve zkušební době vzorně, zejména se vyhnout spáchání trestného činu stejného charakteru. Namísto toho se stěžovatel dopustil fakticky shodné trestné činnosti v podobě úvěrového podvodu. Vzhledem k řečenému je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Jinými slovy, z ústavněprávního hlediska jim neměl co vytknout.

Stran nevyslyšeného návrhu stěžovatele na doplnění dokazování spisem městského soudu sp. zn. 4 T 78/2015, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Danému požadavku obecné soudy přitom dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost tohoto důkazu.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 130/01 ze dne 14. 6. 2001 a sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), je třeba k tomu uvést, že zmiňované nálezy řešily odlišné situace. V tehdejších případech obecné soudy rozhodly o neosvědčení se stěžovatelů ve zkušební době a povinnosti vykonat uložený trest, aniž by jim daly zejména možnost se k věci vyjádřit. V projednávané věci ovšem stěžovateli nic nebránilo, aby objasnil okolnosti jemu vytýkané trestné činnosti, což také učinil jak u veřejného zasedání před soudem prvního stupně, tak ve stížnosti podané ke krajskému soudu.

Ústavního rozměru konečně nedosahuje ani stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů, spočívající v nedoručení napadeného usnesení krajského soudu obhájci stěžovatele, jak ukládá ustanovení § 62 odst. 2 trestního řádu. Ústavnímu soudu předně není zřejmé, jakým konkrétním způsobem se tento nedostatek měl promítnout do stěžovatelova práva na přípravu obhajoby. A jelikož sám stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří toliko o hypotetické možnosti krácení svých práv, vyhodnotil Ústavní soud, že se z jeho strany jedná o námitku ryze formální.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru