Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3275/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
škoda/odpovědnost za škodu
výkon rozhodnutí/srážkami ze mzdy
exekutor
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3275.14.1
Datum podání10.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 32

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h, § 269 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3275/14 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, se sídlem Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 25 Cdo 1361/2012-137, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 38 Co 448/2010, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 16 C 576/2009-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i zásada rovného zacházení dle čl. 1, čl. 2, čl. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Vladislava Kozáková (zde vedlejší účastnice) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 158.270,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která měla vedlejší účastnici vzniknout v důsledku nesprávného postupu stěžovatele, který coby soudní exekutor vydal dne 12. 12. 2003 exekuční příkaz neoprávněně postihující nárok na mzdu vedlejší účastnice jako manželky povinného. Vedlejší účastnice přitom v rámci předmětné žaloby požadovala, aby jí byla vyplacena částka rovnající se takto neoprávněně sražené mzdě za období od ledna 2007 do července 2009.

3. Okresní soud v Hodoníně svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 16 C 576/2009-62, žalobě vedlejší účastnice vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázka, zda lze nárok na mzdu manžela povinného postihnout exekucí srážkami ze mzdy, byla již vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda, nikoli pouhý nárok na její vyplacení. Dle názoru soudu prvního stupně tedy není pochyb o tom, že stěžovatel tím, že exekucí postihl nárok vedlejší účastnice jako manželky povinného na vyplacení mzdy, postupoval protiprávně, a tedy dle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), odpovídá za vzniklou škodu. K námitce stěžovatele, že není ve sporu pasivně legitimován, neboť žalován by měl být stát, soud prvního stupně uvedl, že i tato otázka byla již judikaturou vyřešena, a to např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, v němž bylo dovolacím soudem konstatováno, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá vedle státu též exekutor za podmínek dle § 32 exekučního řádu. Odpovědnost exekutora a státu zde tedy stojí vedle sebe a je výlučně na poškozené, vůči kterému z těchto subjektů - případně zda vůči oběma zároveň - se bude náhrady této škody domáhat.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 38 Co 448/2010, změněno tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 99.271,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a to s odůvodněním, že právo vedlejší účastnice na náhradu škody je - pokud jde o částku ve výši 59.625,- Kč - promlčeno, neboť nebylo u soudu uplatněno v subjektivní dvouleté promlčecí době.

5. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 25 Cdo 1361/2012-137, zamítnuto.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zpochybnil především závěr soudů stran jeho pasivní legitimace ve sporu, k němuž soudy dospěly na základě výkladu § 32 exekučního řádu. Tento výklad je však dle názoru stěžovatele chybný, neboť za nesprávný úřední postup pověřeného soudního exekutora v exekučním řízení má dle stěžovatele odpovídat stát, nikoli exekutor, když smyslem předmětného ustanovení exekučního řádu není zavedení souběžné odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci, jak dovodily soudy, ale úprava odpovědnosti exekutora za škodu vzniklou ve všech ostatních případech. Stěžovatel obecným soudům vytkl též to, že tyto při svém rozhodování porušily princip presumce správnosti soudního rozhodnutí a princip vázanosti soudním rozhodnutím, jakož i zásadu vigilantibus iura scripta sunt, a to pokud ve vztahu k otázce podílu vedlejší účastnice na vzniku škody uzavřely, že vedlejší účastnici nelze klást k tíži, že neposoudila po právní stránce odpovídajícím způsobem celou situaci a nepodala příslušný procesní návrh. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno i tím, že soudy v rozporu s § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako předběžnou otázku posoudily otázku protiprávnosti postupu stěžovatele v předmětném exekučním řízení, a to aniž by postižená mzda vedlejší účastnice byla z jakéhokoli důvodu z dané exekuce vyloučena na základě řízení o excindační žalobě ve smyslu § 267 občanského soudního řádu a exekuce byla z tohoto důvodu dle § 268 odst. 1 písm. f) téhož zákona zastavena. Stěžovatel vyslovil nesouhlas též s právním závěrem obecných soudů, které dovodily protiprávnost jeho postupu ze závěrů Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 9, roč. 2005, pod číslem 148, a to přesto, že toto rozhodnutí, které navíc není pro stěžovatele dle jeho názoru závazné, bylo vydáno až poté, co stěžovatel vydal předmětný exekuční příkaz, jímž postihl mzdu vedlejší účastnice. Za nesprávný stěžovatel označil též názor obecných soudů, že bylo povinností stěžovatele po vydání výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v jím zvoleném způsobu provádění exekuce nepokračovat.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, když jeho úkolem není zajišťování věcné správnosti těchto rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.

9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.

10. Jde-li o první ze stěžovatelem předestřených námitek, a sice námitku, že stěžovatel nebyl v předmětném sporu dle § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pasivně legitimován vedle státu, když pasivně legitimován měl být dle názoru stěžovatele pouze stát dle § 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a výklad ustanovení § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, provedený soudy tedy není správný, pak Ústavní soud uvádí, že soudy posoudily tuto otázku zcela v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 57/2007, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Co 2346/2010, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3078/2009, všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz), přičemž své závěry stran pasivní legitimace stěžovatele ve sporu též řádně odůvodnily. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí pouze odkazuje.

11. Otázkou výkladu § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. ve znění rozhodném pro posouzení nyní souzené věci), se již zabýval i Ústavní soud, a to mj. ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 971/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz, v němž dospěl k závěru stran ústavní konformity výkladu zastávaného obecnými soudy, dle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti vedle exekutora. Tato skutečnost je však stěžovateli nepochybně známa, neboť právě uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu byla odmítnuta ústavní stížnost nynějšího stěžovatele, v jejímž rámci stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel obdobnou argumentaci jako i v nyní souzené věci.

12. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani nově uplatněná argumentace stěžovatele, kdy stěžovatel upozorňuje na změnu právní úpravy odpovědnosti exekutora za škodu, provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., a na důvodovou zprávu k této novele, v níž se mj. uvádí, že "[n]avrženou právní úpravou bude rovněž odstraněna nejednoznačnost, která se projevovala v aplikaci uvedeného ustanovení a bude postaveno najisto, že odpovědnost soudního exekutora nastupuje tehdy, pokud není dána odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb." Z této důvodové zprávy pak stěžovatel dovozuje, že zákonodárce neměl v úmyslu ani před touto novelou stanovit v exekučním řádu samostatnou odpovědnost exekutora za škodu, která vznikla jeho postupem při výkonu veřejné moci. Dle názoru Ústavního soudu však této argumentaci nelze přisvědčit z toho důvodu, že obecné soudy při formulování svých závěrů o pasivní legitimaci soudního exekutora ve sporech o náhradu škody, jež byla soudním exekutorem způsobena v souvislosti s exekuční činností, vycházely z rozhodného znění ustanovení § 32 exekučního řádu, přičemž tento závěr opřely o gramatický a teleologický výklad tohoto ustanovení. Tento výklad pak závěr soudů odůvodňuje a Ústavní soud proto nemůže uzavřít, že by se ze strany obecných soudů jednalo o nepřípustnou libovůli. Pokud zákonodárce skutečně neměl v úmyslu stanovit v exekučním řádu samostatnou odpovědnost exekutora za škodu, která vznikla jeho postupem při výkonu veřejné moci, a to ani před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., pak bylo namístě, aby tato skutečnost nalezla svůj zřetelný odraz ve znění předmětného ustanovení. To se však nestalo. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by soudy postupovaly způsobem, který by představoval vybočení z ústavních limitů, přestože stěžovatel je přesvědčen o opaku.

13. Soudy z pohledu Ústavního soudu nepochybily ani pokud jde o otázku stěžovatelem tvrzeného podílu vedlejší účastnice na vzniku škody, který měl dle názoru stěžovatele spočívat v tom, že tato po právní stránce věc odpovídajícím způsobem neposoudila a nepodala příslušný procesní návrh dříve. Soudy v této souvislosti srozumitelně vysvětlily, že povinnost řádného právního posouzení má především soudní exekutor a od účastníka řízení nelze očekávat, že bude jeho činnost korigovat. S tímto závěrem se Ústavní soud -is přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - ztotožňuje.

14. Jde-li o námitku spočívající v tvrzeném porušení § 135 občanského soudního řádu, jehož se soudy měly dle názoru stěžovatele dopustit, pokud jako předběžnou otázku posuzovaly otázku protiprávnosti postupu stěžovatele v předmětném exekučním řízení, pak Ústavní soud ani tuto nemá za důvodnou. V této souvislosti Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 971/11, kde se k oprávnění soudů posoudit protiprávnost postupu stěžovatele při výkonu exekuční činnosti již jednou vyjádřil.

15. Ve vztahu k námitce stěžovatele stran (ne)závaznosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, kdy toto rozhodnutí není dle názoru stěžovatele pro něj závazné, když závazné je pouze pro účastníky řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (str. 5), kde se dovolací soud s touto námitkou stěžovatele vypořádal způsobem, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje. Pokud pak stěžovatel v souvislosti s právě uvedeným usnesením Nejvyššího soudu namítal, že toto bylo vydáno až po vydání předmětného exekučního příkazu ze dne 12. 12. 2003, jímž byla postižena mzda vedlejší účastnice, přičemž až do doby vydání předmětného usnesení Nejvyššího soudu nebylo o možnosti exekučního postihu mzdy manžela povinného pochyb, pak této nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť toto tvrzení stěžovatele není pravdivé (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 29. 9. 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966, pod poř. č. 8, nebo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003, uveřejněné v Přehledu judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce, ASPI, Praha 2005, pod poř. č. 186 na str. 170).

16. Důvodnou není konečně ani námitka, jíž stěžovatel brojil proti závěru soudů, že bylo povinností stěžovatele po zveřejnění právního názoru Nejvyššího soudu stran nemožnosti exekučního postihu mzdy manžela povinného nepokračovat ve zmíněném způsobu provádění exekuce, když stěžovatel dle svého tvrzení nebyl až do novely exekučního řádu provedené zákonem č. 347/2007 Sb. oprávněn zrušit již vydaný exekuční příkaz, přičemž tato skutečnost byla dle stěžovatele potvrzena též Nejvyšším soudem ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 4, roč. 2006, str. 318. To proto, že v nyní souzené věci byla vedlejší účastnicí požadována náhrada škody, která jí měla vzniknout neoprávněnými srážkami ze mzdy za období od ledna 2007 do července 2009 (byť toto právo stěžovatelky bylo soudy částečně shledáno promlčeným). Stěžovatel pak ve své ústavní stížnosti sám uvádí, že možnost zrušení již vydaného exekučního příkazu byla do exekučního řádu zakotvena v důsledku shora uvedené novely, tj. od 1. 1. 2008. Od tohoto data tedy byl stěžovatel bez vší pochybnosti oprávněn předmětný exekuční příkaz zrušit. Jde-li pak o období roku 2007, i zde stěžovatel mohl (a měl) vzniku škody na straně vedlejší účastnice zabránit, když mohl - s ohledem na protiprávnost postihu mzdy vedlejší účastnice - učinit ve vztahu k exekučnímu soudu podnět k zastavení exekuce v této části z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve spojení s § 269 odst. 1 téhož zákona. To však stěžovatel neučinil.

V.

17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru