Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3273/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestná činnost
insolvence/majetková podstata
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3273.15.1
Datum podání06.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3273/15 ze dne 14. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 197/2013 ze dne 28. 8. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 331/2015-42 ze dne 29. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a presumpce neviny, zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a dále též zásady subsidiarity trestní represe a zásady nulla poena sine lege.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 shledán vinným ze spáchání zločinu poškození věřitele dle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) a b) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle § 225 trestního zákoníku, za což byl soudem prvního stupně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních a kontrolních či dozorčích orgánech obchodních společností na dobu osmi let. Soud prvního stupně dále stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 44 To 197/2013 ze dne 14. 5. 2013 zprostil stěžovatele obžaloby v plném rozsahu, neboť dospěl k závěru, že skutek, který měl stěžovatel spáchat, není trestným činem. Zprošťující rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním nejvyššího státního zástupce, na jehož základě Nejvyšší soud tento rozsudek usnesením č. j. 5 Tdo 1183/2013-40 ze dne 26. 3. 2014 zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud následně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a při nezměněné právní kvalifikaci odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon odložil na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud bez náhrady zrušil trest zákazu činnosti uložený stěžovateli soudem prvního stupně, nicméně i on uložil stěžovateli povinnost nahradit správci konkurzní podstaty škodu ve výši, jak ji vyčíslil soud prvního stupně. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s odkazem na předchozí usnesení Nejvyššího soudu v téže věci. V tomto předchozím rozhodnutí pak Nejvyšší soud konstatoval, že tzv. hráčská práva mohla být pojata do soupisu konkursní podstaty, a jen to, že byla konkrétním správcem sepsána nesprávně, na tom nic nemění. Jestliže tedy v daném případě civilní soudy vylučovací žalobě nevyhověly, neznamená to, že nebylo možné právo zahrnout do soupisu konkursní podstaty. Protože pak tato práva byla sepsána v konkursní podstatě, nebyl stěžovatel oprávněn s nimi nakládat po dobu trvání soudního sporu. Stěžovatel jednal úmyslně v rozporu s jednoznačně vyjádřeným a jemu sděleným zákazem příslušných majetkových dispozic v průběhu insolvenčního řízení.

3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o jeho vině na základě nejasného obchodněprávního vztahu, a proto měly postupovat dle zásady in dubio pro reo. Sporná soukromoprávní otázka (zda hráčská práva podléhají soupisu do konkurzní podstaty) byla vyřešena Vrchním soudem v Praze ve prospěch stěžovatele, neboť podle tohoto soudu správce konkursní podstaty hráčská práva právně účinným způsobem nesepsal. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení aktivně vstoupily do soukromoprávního sporu, což není možné. Podle stěžovatele je totiž zcela absurdní, aby stát jakýkoli konflikt v insolvenčním řízení řešil pomocí nástrojů trestního práva, tím spíše nelze akceptovat vyvozování trestní odpovědnosti, je-li určité jednání prostředky soukromého práva aprobováno. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se v souvislosti se stíhaným jednáním neobohatil. Dále stěžovatel nesouhlasí s výrokem o uložení povinnosti k náhradě škody, která byla velmi jednoduše jediným odstavcem v rozhodnutí dovolacího soudu nedostatečně vyřešena. Stěžovatel uzavírá, že považuje právní názor dovolacího soudu za neslučitelný s ústavním pořádkem.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru