Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3264/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3264.10.1
Datum podání16.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3264/10 ze dne 6. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 9. června 2010, sp. zn. 42 To 53/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 11. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu, vydaného v řízení, v němž byl shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 roků.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Z ústavní stížností samé i ze zjištění Ústavního soudu, učiněných dotazem ke sp. zn. 2 T 172/2009 Okresního soudu v Třebíči, plyne, že stěžovatel ve věci podal souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, jak sám uvádí "z procesní opatrnosti."

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem).

Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (srov. i čl. 95 Ústavy). Tento imperativ se vztahuje i na rozhodování Nejvyššího soudu [srov. nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; aj.], tedy uplatňuje-li stěžovatel v dovolacím řízení námitky ústavněprávní relevance, neobstojí restriktivní výklad dovolacích důvodů (podmínek přípustnosti či jiných ustanovení jednoduchého práva), který by ochranu základního práva v tomto řízení vyloučil.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v celém rozsahu odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2010

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru