Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3257/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
nemovitost
Restituce
vlastnické právo/ochrana
restituční nárok
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3257.10.1
Datum podání16.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126

87/1991 Sb., § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3257/10 ze dne 24. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2611/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 49 Co 388/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 34 C 245/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 11. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11 a Hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že matka a otec stěžovatelky byli ke dni své smrti spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to s odůvodněním, že na zjištěné okolnosti o ztrátě majetku rodičů žalobkyně pamatují restituční předpisy, jelikož převzetí věci státem na základě rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno vlastníkům a nenabylo tak právní moci, je podřaditelné restitučnímu důvodu podle ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ačkoliv jinak by se restituce tohoto majetku řídila zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Odvolací soud odkázal na judikaturu řešící problematiku vztahu restitučních předpisů a občanského zákoníku a uzavřel, že žalobkyně se prosazení tvrzených vlastnických nároků nemůže domáhat podle obecného předpisu, a to ani žalobou o určení vlastnického práva. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud uvedl, že "ať už stát odňal předchůdcům žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (kdy by byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb.), nebo se nemovitostí zmocnil bez právního důvodu, na základě rozhodnutí správního orgánu, které nenabylo právní moci (důvod restituce podle ust. § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.), nelze návrhu žalobkyně na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu prostřednictvím určovací žaloby podle ust. § 8o písm. c) o. s. ř. vyhovět."

Stěžovatelčina argumentace, která je zcela totožná jako v řízení před obecnými soudy, vychází z toho, že se stěžovatelka ocitla v právním postavení, kdy postup dle restitučních zákonů je vyloučen a kdy tedy domáhat se uspokojení jejích zákonných vlastnických práv je možné pouze formou určovací žaloby. K tomu stěžovatelka uvedla, že postup dle zákona č. 87/1991 Sb. vylučuje jeho ust. § 1 odst. 3, postup dle zákona č. 403/1990 Sb. je vyloučen tím, že ten nepočítá s "přechodem věci na stát bez právního důvodu" a postup dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je vyloučen pravomocným rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 26. 5. 2004 č. j. 2953/2004-11000, kterým bylo rozhodnuto, že na její nárok se zákon o půdě nevztahuje. Stěžovatelka závěrem uvedla, že "existence restitučních předpisů by sama o sobě neměla bránit uplatňovat majetková práva podle obecné právní úpravy tam, kde by byl postup podle restitučních předpisů pro nesplnění podmínek zcela vyloučen. Stěžovatelka nechápe doporučení soudů všech stupňů, aby postupovala při uplatnění svých nároků především podle zák. č. 87/1991 Sb., a dle zák. č. 403/1990 Sb., když bylo v průběhu projednávané věci patrno, že svůj restituční nárok uplatnila v dobré víře, že se jedná o zemědělský majetek až v roce 1993, tedy v době, kdy byl již postup dle zák. č. 403/1990 Sb. a podle zák. č. 87/1991 Sb. zcela vyloučen."

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Jádrem ústavní stížnosti byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva právními prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když na ně dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství. Ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, z něhož při svých právních závěrech vycházely obecné soudy, plénum Ústavního soudu v podstatě akceptovalo závěr obsažený ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 OZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř. Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v řadě nálezů a rozsudků dřívějších. Ústavní soud a všichni jeho soudci jsou nyní uvedeným stanoviskem vázáni, a to i v případě, kdy buď vyjádřili svůj právní názor v odlišném stanovisku nebo se s tímto odlišným stanoviskem osobně ztotožňují, ačkoliv se vlastního hlasování pléna Ústavního soudu ze závažných důvodů nezúčastnili (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 27/10 ze dne 29. 3. 2010).

V citovaném stanovisku Ústavní soud rovněž uvedl, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Ústavní soud dále - mimo jiné - konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích; k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty. V judikatuře Ústavního soudu se sice objevily tendence zmírnit dopad stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. 1. 2009 či sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673)], avšak ty nemohou nalézt uplatnění v projednávané věci. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 byl akcentován čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto bylo rozhodnuto, že stanovisko nedopadá na uzurpaci majetku ryze osobního charakteru, jakým je rodinná hrobka s ostatky rodinných předků, jelikož takovým aktem je - byť prostřednictvím zásahu do práva vlastnického - dotčeno základní právo na rodinný život. V nálezu sp. zn. I. ÚS 428/06 se pak stěžovatel svých nároků podle restitučního zákona domáhal, avšak orgány veřejné moci v restitučním řízení autoritativně konstatovaly, že ve věci nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb.; stěžovatel byl označen za osobu, která není oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona a byl odkázán na řešení podle obecných právních předpisů. Za takové situace by tudíž neposkytnutí ochrany v řízení podle obecných předpisů občanského práva vedlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Tyto výjimky se však v daném případě neuplatní, když podstatou zamítnutí žaloby stěžovatelky byl závěr obecných soudů o tom, že ta svůj nárok neuplatnila dle restitučních předpisů, resp. jej uplatnila dle předpisu na věc nedopadajícího (zákona o půdě) a nemůže se tak domáhat svého nároku cestou určovací žaloby.

Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru