Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3256/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daňové řízení
Správa daní a poplatků
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3256.11.1
Datum podání31.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65 odst.1, § 102

337/1992 Sb., § 46 odst.3, § 46 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3256/11 ze dne 20. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jugoslávská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2011, čj. 5 Afs 29/2010 - 160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2009, čj. 57 Ca 96/2008 - 58. Tímto rozsudkem zmíněný krajský soud zamítl dvě žaloby stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Plzni.

V ústavní stížnosti uvedl, že dne 27. 9. 2001 u něho Finanční úřad v Chebu zahájil kontrolu daně z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000. Našel mu chyby v účetnictví a poté mu dvěma dodatečnými platebními výměry doměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 1999 a 2000. Jeho odvolání byla zamítnuta rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni s lakonickým až alibistickým odůvodněním, mj. proto, že mu nenáleží posuzovat vlastní výši daně a přezkoumávat postup finančního úřadu. Podobně postupoval i Krajský soud v Plzni, při rozhodování o odvolání stěžovatele. Ve svém rozsudku uvedl, že mu nepřísluší kontrolovat nebo posuzovat stav daně a že stanovení daně pomůckami je sankce, kterou stěžovatel nese za své chyby. Odvolací orgány přezkoumávaly pouze oprávněnost postupu finančního úřadu, nikoliv hmotný výsledek. Tento postup je podle stěžovatele v rozporu s ústavní zásadou rovnosti stran. V daném řízení tedy došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2009, čj. 57 Ca 96/2008 - 58. V obsáhlém odůvodnění svého rozsudku v podstatě rekapituloval celý dosavadní průběh řízení, a poté se detailně zabýval všemi námitkami stěžovatele. Nemá smysl zde opakovat jednotlivé jeho závěry, protože jsou účastníkům tohoto řízení velmi dobře známy. Stačí tedy odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem správních orgánů i správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, prosazuje svůj vlastní právní názor a na základě toho pak konstruuje porušení svého práva na soudní ochranu.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

V předmětné věci tedy Ústavní soud zkoumal, zda postup správních orgánů a Nejvyššího správního soudu při posuzování ústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu nebyl excesem způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele jako účastníka řízení. S ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy Ústavní soud zejména zkoumal, zda Nejvyšší správní soud neaproboval nepřijatelnou míru mimoprocesního uvážení správního orgánu, pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Zkoumal, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování a zda Nejvyšší správní soud nevybočil z intencí zákona o správě daní a poplatků. Poté Ústavní soud dospěl k závěru, že na všechny uvedené otázky je třeba odpovědět negativně.

Správní soudy se náležitě vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení zásad spravedlivého procesu, nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla třikrát odvolacím řízením před Krajským soudem v Plzni a Nejvyšší správní soud se touto věcí zabýval rovněž dvakrát. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, čj. 8 Afs 128/2005 - 126, totiž předcházející kasační stížnosti stěžovatele vyhověl a jím napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2005, čj. 58 Ca 117/2003 - 83, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Podstatou ústavní stížnosti je tedy jen neochota stěžovatele respektovat soudní rozhodnutí v jeho věci přijatá.

Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, v souladu s obecnými procesními předpisy, že v řízení před obecnými soudy bude zejména zaručeno, že věc účastníka soudního procesu bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Přitom stačilo jediné - mít své účetnictví v pořádku.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru