Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 325/99Usnesení ÚS ze dne 27.07.1999Poslední prostředek poskytnutý zákonem k ochraně práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 49/15 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.325.99
Datum podání01.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67

58/1969 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 236 odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 325/99 ze dne 27. 7. 1999

U 49/15 SbNU 287

Poslední prostředek poskytnutý zákonem k ochraně práva

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. O. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 16/99, ze dne 19. 4. 1999, usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 534/98, ze dne 16. 9. 1998, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 14 C 56/98, ze dne 19. 8. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 16/99, ze dne 19. 4. 1999, usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 534/98, ze dne 16. 9. 1998, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 14 C 56/98, ze dne 19. 8. 1998. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, a to zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, právo na osobní svobodu a právo na ochranu zdraví včetně práva na odškodnění za jeho porušení. Jak zjistil Ústavní soud z usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, Okresní soud v Plzni - město usnesením zastavil řízení s odůvodněním, že žalobce (stěžovatel) ve lhůtě stanovené soudem neodstranil vady návrhu, pro které nelze v řízení pokračovat. Odvolací soud poté k jeho odvolání usnesení soudu I. stupně potvrdil. Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu poté podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil všechny dovolací důvody podle § 241 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 16/99, ze dne 19. 4. 1999, bylo dovolání odmítnuto s odůvodněním, že není v tomto případě přípustné.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Nejvyššího soudu ČR, lhůta pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 534/98, ze dne 16. 9. 1998, započala již dnem doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli.

Předmětem ústavní stížnosti však bylo také přezkoumání usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, proto se Ústavní soud musel zabývat jeho souladem s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zde dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, a protože stěžovatel nedodržel předepsanou lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, nezbylo Ústavnímu soudu v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. července 1999

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru