Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3246/10 #2Usnesení ÚS ze dne 17.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
insolvence/správce
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3246.10.2
Datum podání15.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 21, § 29, § 51 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3246/10 ze dne 17. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. P. N., Ph.D., advokáta, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, čj. MSPH 90 INS 6781/2010-B-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit výše uvedené usnesení, vydané v insolvenčním řízení, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto rozhodnutí je podle stěžovatele založeno na nesprávném právním posouzení věci, je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, odporuje § 21 a § 29 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále "insolvenční zákon"), a principu předvídatelnosti. V zásadě je nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno.

Stěžovatel tvrdí, že věřitelé na své schůzi navrhli, v rozporu s ustanovením § 21 insolvenčního zákona, novým insolvenčním správcem JUDr. M. Ž. Ten ale není zapsán v seznamu insolvenčních správců, neboť z něj byl vyškrtnut pro pozastavení jeho činnosti, jako fyzické osoby. Soud hrubě pochybil a porušil § 29 odst. 2 citovaného zákona, pokud takové usnesení schůze věřitelů potvrdil. JUDr. M. Ž. navíc, ke dni ustanovení insolvenčním správcem, nesídlil na jím udané adrese a advokátní činnost vykonával pouze jako společník společnosti Ž. a partneři. Stěžovatel má za to, že konkrétní věřitelé, ustanovením nového správce, sledují vlastní cíl, neboť původní správkyně ve vztahu k jednomu z nich již dala najevo, že jeho pohledávka nemusí být zjištěna. Změnou insolvenčního správce se věřitelé pokoušejí o změnu při posouzení svých přihlášených pohledávek.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, čj. MSPH 90 INS 6781/2010-B-12, bylo potvrzeno usnesení schůze věřitelů dlužníka advokátní kanceláře Veverka & partneři, s. r. o. v likvidaci, ze dne 15. 9. 2010, jímž byla odvolána z funkce insolvenční správce JUDr. S. R. a novým správcem byla ustanovena společnost einsolvence, v. o. s., prostřednictvím jejího společníka, advokáta JUDr. M. Ž.

III.

Ústavní soud vyslovil, v řadě svých rozhodnutí, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Jeho postavení ve vztahu k nim je limitováno čl. 83 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. To mu dává pravomoc zasáhnout pouze tam, kde by došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Zásadně tedy není v jeho pravomocí přezkoumávat věc z pozice podústavního práva.

Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že zmíněným usnesením, kterým bylo potvrzeno usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce, došlo k porušení § 21 a § 29 insolvenčního zákona. V ústavní stížnosti ale nijak neuvedl, v čem spatřuje ústavněprávní rozměr této záležitosti. Z jejího obsahu je zřejmé, že se v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl jen dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.

Ústavní soud tedy přezkoumal, zda napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále "insolvenční soud") bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k takovému zásahu může dojít především v situaci, kdy by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, dále tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, jsoucím v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však ve věci stěžovatele zjištěno nebylo.

Napadené usnesení proto není v rozporu s podmínkami stanovenými v § 21 až § 24 insolvenčního zákona, neboť nově ustanovený správce je i nadále v seznamu insolvenčních správců zapsán a může tuto činnost vykonávat jako ohlášený společník. Ústavní soud v posuzované věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny a přivodilo zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Zmíněné usnesení je adekvátně odůvodněno, nelze je považovat ani za nepřezkoumatelné ani za jsoucí v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

K námitce účelovosti změny insolvenčního správce pak Ústavní soud dodává, že pokud byl stěžovatel na schůzi věřitelů přítomen, mohl, podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona, vznést podnět k přezkoumání hlasovacího práva některého z věřitelů, jehož pohledávka nebyla dosud přezkoumána a namítat tak skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti, což neučinil. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, sama skutečnost, že se stěžovatel s jeho závěry neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru