Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3245/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2018K otázce vázanosti advokáta nezákonnými pokyny jeho klienta

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
advokát
Advokacie
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 3/89 SbNU 797
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3245.17.1
Datum podání17.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 209

85/1996 Sb., § 16 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3245/17 ze dne 10. 4. 2018

U 3/89 SbNU 797

K otázce vázanosti advokáta nezákonnými pokyny jeho klienta

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 3245/17 ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem Husovo nám. 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 896/2017-93, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2016 č. j. 5 To 9/2016-4350 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 47 T 4/2014-4081, jimiž byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu podvodu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. října 2017 a doplněné podáními ze dne 19. října 2017 a 29. března 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo i k porušení práv podle čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 47 T 4/2014-4081 uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství. Za uvedený pokus trestného činu byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu advokacie spočívající v poskytování právních služeb, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu, na 7 let.

3. K odvolání podanému proti rozsudku prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2016 č. j. 5 To 9/2016-4350 napadený rozsudek částečně změnil ve výrocích o trestu a při nezměněném výroku o vině všech obžalovaných znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti - výkonu advokacie spočívající v poskytování právních služeb, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu, na 7 roků.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel s ostatními obviněnými dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 896/2017-93 všechna dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná, protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy vyšly z nesprávných skutkových zjištění, na základě nichž dospěly k nesprávným právním závěrům. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a vznikly také otázky, zda šlo o pokus nebo o přípravu, zda stěžovatel vůbec naplnil hranice přípravy a zda šlo vůbec o trestné jednání? Stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby se těmito otázkami zabýval.

6. Stěžovatel je advokát a je podle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, povinen hájit zájmy klienta, řídit se jeho pokyny. Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), pak v ustanovení čl. 6 ukládá povinnost advokátovi oprávněné zájmy klienta hájit před zájmy svými. Podle tvrzení stěžovatele advokát nemůže ke své profesi přistupovat tak, že bude podezírat klienta z nekalých úmyslů, že bude kontrolovat pravdivost sdělených tvrzení, že bude ověřovat u protistrany, zda je pravda to, co mu klient tvrdí. Advokát je vázán povinností mlčenlivosti a představa, že po přijetí klienta kontaktuje protistranu a sděluje jí, jaké úmysly má klient, či že si u protistrany ověřuje, zda je pravda vše, co mu klient řekl, je mimo realitu a znamenala by konec advokacie.

7. Stěžovatel má za to, že jen plnil pokyny klienta, přičemž podle jeho názoru nebyl předložen jediný důkaz, že by se podílel na rozhodčím řízení. Pouze učinil výzvu k dobrovolnému splnění jím předpokládaným povinným, a když to on odmítl, neučinil již nic, o vymožení žalované částky exekucí se ani nepokusil. Stěžovatel nepředpokládal, že rozhodčí nález, který klient obstaral, byl získán v rozporu s právními předpisy. V žádném případě tak nelze učinit závěr o úmyslném jednání stěžovatele, a to právě z důvodu, že nepředpokládal tuto skutkovou okolnost. Rovněž volní složka úmyslu u stěžovatele nebyla podle jeho přesvědčení nikdy prokázána a odůvodněna.

8. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr učiněný dovolacím soudem o tom, že jednal v přímém úmyslu vylákat po České republice vysoké finanční částky, je nesprávný, neboť ve věci rozhodující soudy se vůbec nezabývaly postavením advokáta, jeho povinností mlčenlivosti a povinností respektovat zájem klienta, nezabývaly se ani momentem a časovým vymezením doby spáchání skutku. Při posuzování viny stěžovatele tak soudy vycházely ze skutkových zjištění, která byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

9. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy při své činnosti nepostupovaly podle zásady oficiality a zásady vyšetřovací a rovněž nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Významné skutkové mezery daného případu šly k tíži stěžovatele a stěžovatel se domnívá, že soudy nedostatečně odůvodnily právní závěr o jeho úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin podvodu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

13. Posouzení kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočily.

14. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu, či věrohodnost, a takové hodnocení přehodnocovat.

15. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.

16. Odvolací soud neshledal potřebu doplňovat dokazování, nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení práva na obhajobu stěžovatele nebo porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci. Odvolací soud považoval obhajobu stěžovatele o tom, že vůbec nepátral, zda rozhodce P. O. je v dané věci oprávněn vést rozhodčí řízení, za zcela nevěrohodnou, neboť se jedná o zkušeného advokáta s dlouhou praxí a jednalo se o pohledávky vůči státu v částce přesahující 815 mil. Kč. Podle závěru učiněného odvolacím soudem obžalovaní sledovali společný záměr, dosažení tohoto záměru společně prosazovali, měli rozděleny úkoly a tato dělba úkolů se odvíjela od jejich postavení. Odvolací soud se ztotožnil s námitkami obžalovaných P. O., J. K. a stěžovatele o nepřiměřené výši uložených trestů, a proto napadený rozsudek v tomto ohledu u všech obžalovaných zrušil a znovu o trestech rozhodl.

17. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolací námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, se kterou se vypořádal již soud prvního stupně, a dále opakováním odvolacích námitek, se kterými se řádně vypořádal soud druhého stupně. Námitky obviněných proti rozsahu dokazování, skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů nelze podle závěru učiněného dovolacím soudem pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani s jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 trestního řádu.

18. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.

19. Stěžovateli je třeba přisvědčit v části jeho argumentace, a to, že nic nebrání advokátovi cokoliv činit pro klienta dříve, než má podepsanou plnou moc (bod 2.5 stížnosti). Stejně tak je pravda, že advokát je podle etického kodexu vázán pokyny klienta a není oprávněn ověřovat bez souhlasu klienta pravdivost nebo úplnost skutkových informací mu poskytnutých klientem (čl. 6 etického kodexu). Jestliže však podle informací poskytnutých klientem advokátovi lze předpokládat, že se na straně klienta vyskytují takové okolnosti, kterými bude naplněna skutková podstata trestného činu (§ 18 odst. 1 trestního zákoníku), pak se nemůže dovolávat skutkového omylu a také podle § 16 zákona o advokacii není nezákonnými pokyny klienta vázán. Jestliže advokát splní pokyny klienta zjevně směřující ke spáchání trestného činu, nemůže se dovolávat toho, že jen plnil povinnosti stanovené zákonem o advokacii a etickým kodexem.

20. Ostatně také podle čl. 17 odst. 2 etického kodexu platí, že advokát nesmí v řízení uvádět údaje ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta. Z uvedeného je zřejmé, že jednotlivá ustanovení etického kodexu nelze vykládat vytržená ze souvislostí celého stavovského předpisu.

21. Jestliže obecnésoudy dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovatel si byl vědom toho, že jeho klient uplatňuje proti státu neexistující nárok v rozhodčím řízení, pro jehož vedení nebyly splněny podmínky (rozhodčí doložka), jedná se o skutková zjištění, která Ústavní soud nepřezkoumává.

22. Ústavnísoud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

23. Z uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru