Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3242/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3242.17.1
Datum podání17.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3242/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Garece, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 128, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 28 Cdo 2745/2016-212, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 5. 2015 č. j. 60 Co 175/2015-144, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 C 285/2012-131, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. 6. 2014 č. j. 60 Co 81/2014-110 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2013 č. j. 6 C 285/2012-72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu majetku a právo na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 500.000 Kč a uhrazení úroku z prodlení. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2013 č. j. 6 C 285/2012-72 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. 6. 2014 č. j. 60 Co 81/2014-110 byla jeho žaloba na částku 500.000 Kč zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní legitimace. Další v záhlaví označená rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 2. 2015 a ze dne 26. 5. 2015 se týkala zamítnutí žaloby ohledně požadovaného úroku z prodlení.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 7. 2017 č. j. 28 Cdo 2745/2016-212 pro vady s tím, že v dovolání nebyl vymezen žádný z předpokladů jeho přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu ani uveden žádný způsobilý (konkrétní) důvod dovolání.

4. Proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž namítá, že obecné soudy přistoupily k formalistickému výkladu podústavního práva, porušily princip autonomie vůle a neposkytly ochranu jeho ústavním právům. Nesouhlasí se závěrem ohledně nedostatku své aktivní legitimace v řízení a podrobně zdůvodňuje, proč byl oprávněn domáhat se po žalované vydání bezdůvodného obohacení v daném případě.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 285/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. nedávné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

7. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelem podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu (dovolatel nesdělil, které ze zákonných hledisek považuje za splněné), jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle § 241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).

8. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele, založeným ve spise okresního soudu, a zjistil, že co do vymezení přípustnosti dovolání se stěžovatel omezil na stručné tvrzení, že "[b]yly naplněny podmínky podle § 237 o.s.ř., neboť soud nesprávně posoudil otázku promlčení a aktivní legitimace žalobce". V dalším textu dovolání pak stěžovatel poukazoval na pochybení odvolacího soudu v hodnocení důkazů, připomínal další skutkové okolnosti věci a argumentoval, proč je dána jeho aktivní legitimace ve sporu. Stěžovatelem podané dovolání tedy vskutku postrádá především jakékoli napojení na dosavadní relevantní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, či případně Ústavního soudu, a vůbec žádným, natožpak konkrétním, způsobem se nevěnuje otázce, který z předpokladů přípustnosti dovolání vyjmenovaný v § 237 občanského soudního řádu by měl být v daném případě splněn.

9. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

10. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).

11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru