Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3242/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Správní soudnictví
správní žaloba
Diskriminace
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3242.16.1
Datum podání29.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 71 odst.1 písm.d

180/2005 Sb., § 6, § 7a

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3242/16 ze dne 1. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti CATE s. r. o., se sídlem v Praze, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Heydukova 505/3, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 203/2014-38 ze dne 20. července 2016 a Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 344/2012-54 ze dne 24. září 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Odvolacího finančního ředitelství, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka si v řízení před orgány finanční správy stěžovala na postup ČEZ Distribuce, a. s., jako plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření s tím, že tento odvod závažným způsobem zasahuje do jejich ústavně zaručených práv. Orgány finanční správy dospěly k závěru, že postup plátce daně byl v souladu se zákonem a stěžovatelce nevyhověly.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem následnou žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že v obecné rovině úpravu odvodu z elektřiny ze slunečního záření přezkoumal Ústavní soud a shledal ji souladnou s ústavním pořádkem. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 ze dne 17. 12. 2013, č. 3000/2014 Sb. NSS, dospěl krajský soud k závěru, že dopady právní úpravy odvodu na konkrétní případy nelze hodnotit v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Individuální rdousivé účinky solárního odvodu lze hodnotit při případném rozhodování o prominutí daně. Takový postup závisí vytvoření vhodného mechanismu, který umožní individuální přístup k jednotlivým výrobcům. Vytvoření takového mechanismu je však především úkolem zákonodárce, nikoliv správních soudů.

3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud. Dospěl k závěru, případná protiústavnost samotné právní úpravy byla již závazně vyřešena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Případný rdousivý dopad odvodu pak nemůže být řešen v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ale případně prominutím daně. Tuto otázku krajský soud rozhodl v souladu s předchozí judikaturou rozšířeného senátu, která byla akceptována i Ústavním soudem.

4. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku, ochranu legitimního očekávání a práva na soudní ochranu. Právní úpravou také dochází k nepřípustné diskriminaci. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas předchozími závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k uplatnitelnosti institutu prominutí daně. Podle jejího mínění nejde o prostředky, které má stěžovatelka ve své dispozici, nejsou způsobilé poskytnout adekvátní ochranu jejím právům. Prominutí daně je v pravomoci ministra, stěžovatelka tedy nemůže sama zahájit příslušné řízení. Stěžovatelka krajskému soudu předložila výpočet založený na konkrétních podkladech a ekonomických výsledcích, z něhož vyplývá, že státem garantovaná doba návratnosti v jejím případě není dosažitelná. Pokud krajský soud následně odmítl provést dokazování, pak postupoval v rozporu se závěry nálezu Ústavního sp. zn. Pl. ÚS 17/11, protože neudělal vše pro spravedlivé řešení věci. Podle stěžovatelky de facto neexistuje způsob, jak se bránit povinnosti strpět rdousící solární odvod. Zákonné vymezené poplatníků daně je nadto svévolně diskriminační, neboť mezi znaky zařazuje i období uvedení zařízení do provozu a umístění zařízení, což nedává žádný smysl. Nejvyšší správní soud se také nepřípustně odmítl zabývat rozporem právní úpravy s právem Evropské unie.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 3/76 SbNU 63) Ústavní soud v zásadě akceptoval závěry rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 a uvedl, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt. Je povinností zákonodárné a výkonné moci zajistit, aby právní úprava a její aplikace umožňovaly zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání anebo prominutí daně.

7. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění tohoto nálezu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Jakkoliv stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, v posuzované věci soud neshledal důvod pro předložení věci plénu: Stěžovatelka předložila kvalifikované právní i skutkové důvody pro které se domnívá, že institut prominutí daně nemůže sloužit k řešení rdousícího dopadu solárního odvodu na individuální poplatníky. Tyto právní důvody byly rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 Afs 76/2013 nepochybně známy a byly známy i Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud přesto dospěl ke kvalifikovanému (a Ústavním soudem nálezem akceptovanému) závěru, že institut prominutí daně kýžené řešení poskytuje.

8. Platí přitom, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci správních soudů (čl. 92 Ústavy ve spoj. s § 12 soudního řádu správního). Jeho závěry jsou tedy určující i pro rozhodování orgánů finanční správy. Je tedy na těchto orgánech, aby tyto závěry uvedly do praxe. Nebude-li tomu tak, je úkolem správních soudů, aby je v rámci své pravomoci prosadily. Tento závěr platí i skutkové důvody polemiky stěžovatelky - pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zde existuje zákonné řešení, musí na něm správní soudy v rámci své pravomoci trvat, a to bez ohledu na to, zda se orgány finanční správy toto řešení chystají využít, či zůstávají nečinné. Za tím účelem ostatně soudní řád správní upravuje trojici žalob, které by měly poskytnout pokud možno úplnou ochranu veřejným subjektivním právům jednotlivce.

9. Odmítl-li tedy krajský soud dokazování k možnému rdousícímu dopadu, jednal zcela v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Pokud tato otázka nemohla být v řízení o žalobě řešena, šlo by o důkazy nadbytečné [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].

10. K námitce neústavnosti vymezení poplatníků daně lze stěžovatelku odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ten napadenou právní úpravu z tohoto důvodu protiústavní neshledal. I tyto závěry jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné; pro změnu názoru vyjádřeného plénem Ústavního soudu postupem navíc musí být zcela zásadní ústavněprávní důvody [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)]. Ty Ústavní soud v nynější věci neshledal a stěžovatelka je ostatně ani netvrdila.

11. Zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku směřující proti postupu Nejvyššího správního soudu, který se odmítl zabývat tvrzeným rozporem s právem Evropské unie. Klade-li stěžovatelka důraz na to, že již v řízení před krajským soudem tvrdila nezákonnost rozhodnutí orgánů finanční správy, pomíjí tím některé specifika řízení před správními soudy. Soudní řád správní v § 71 odst. 1 písm. d) ukládá žalobci povinnost uvést žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Již z toho je zřejmé, že samotné tvrzení nezákonnosti bez uvedení konkrétních právních důvodů nemůže dostačovat. Z ustálené judikatury správních soudů, akceptované i Ústavním soudem (např. nález sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016) plyne, že způsobilý žalobní (stížní) bod je dán, pokud "jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum" (odst. 33 rozsudku rozšířeného senátu NSS č. j. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010, č. 2162/2011 Sb. NSS).

12. Pokud tedy stěžovatelka důvody nezákonnosti vztáhla ke konkrétním unijním předpisům až v řízení o kasační stížnosti, učinila tak v rozporu s úpravou řízení o kasační stížnosti. Závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti takto uplatněného argumentu je tudíž přiléhavý. Zbývá jen dodat, že nevyužití konkrétní argumentace v řízení před obecnými soudy (tj. plné nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva) činí takové argumenty nepřípustné i v řízení o ústavní stížnosti právě proto, že stěžovatelka nedala obecným soudům možnost se jimi zabývat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016).

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru