Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 324/99Nález ÚS ze dne 31.10.2000Povinnost orgánů obcí vystupujících jako správní orgány postupovat podle § 20 správního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
správní orgán
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/20 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.324.99
Datum vyhlášení13.12.2000
Datum podání01.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.4

243/1992 Sb., § 3, § 11a

71/1967 Sb., § 5 odst.1, § 19 odst.4, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 324/99 ze dne 31. 10. 2000

N 156/20 SbNU 105

Povinnost orgánů obcí vystupujících jako správní orgány postupovat podle § 20 správního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v o ústavní stížnosti

S. H., proti rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového

úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, a proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp.

zn. 30 Ca 66/98, takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu,

ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, a rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, se

zrušují.

Odůvodnění:

Okresní úřad H.B. okresní pozemkový úřad, (dále jen

"pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ

10337/93-Ji/2/BZ, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb."),

a podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se

upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991

Sb.(dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), rozhodl, že oprávněná osoba

S. H. (dále jen "stěžovatel") není vlastníkem - v rozhodnutí dále

konkrétně vyjmenovaných - nemovitostí zapsaných v katastru

nemovitostí Katastrálního úřadu v H.B. (dále jen "nemovitosti").

Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že stěžovateli

není možno, podle § 3 zákona č. 243/1992 Sb. a s přihlédnutím

k ustanovení § 11a odst. 1 téhož zákona, nemovitosti vydat. Podle

pozemkového úřadu bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel ve lhůtě

podle § 11a zákona č. 243/1992 Sb., tj. do 31. prosince 1992,

nárok na vydání nemovitostí u příslušného úřadu, tj. podle § 3

odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991

Sb. u příslušného pozemkového úřadu neuplatnil a jeho právo

zaniklo. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad dále uvedl, že

místem pro uplatnění nároku v daném případě nebyl Městský úřad

H.B. kam bylo příslušné podání stěžovatele doručeno dne 21. 12.

1992, nýbrž Okresní úřad Havlíčkův Brod - referát pozemkového

úřadu, o čemž prý byl nepochybně řádně poučen pracovníkem

pozemkového úřadu a tato skutečnost vyplývala "i z předtištěného

formuláře, na kterém nárok uplatnil, a který si zřejmě, tak jako

velké množství dalších občanů, obstaral spolu s příslušnými

písemnými informacemi na pozemkovém úřadu". Pozemkový úřad také

podotkl, že v případě jiné formy podání k pozemkovému úřadu

(ústním podáním do protokolu, telegraficky nebo při jednání

s pracovníkem pozemkového úřadu) mohl tak "učinit za potřebné

součinnosti pracovníků pozemkového úřadu, které by se mu bylo

dostalo". Pozemkový úřad dále poukázal na to, že podání týkající

se uplatnění nároku bylo učiněno u Městského úřadu H. B. dne 21.

12. 1992, tedy dříve než pozemkový úřad - při návštěvě stěžovatele

u něho dne 22. 12. 1992 - ověřil údaje čestného prohlášení

o trvalém bydlišti a státním občanství ČSFR a kopii rodného listu

stěžovatele. Pozemkový úřad v odůvodnění konečně uvedl, že pokud

bylo předmětné písemné podání učiněno u "orgánu místně a věcně

nepříslušného a tímto orgánem nebylo ve smyslu ust. § 20 zák. č.

71/1967 Sb. neprodleně postoupeno pozemkovému úřadu, tj. správnímu

orgánu příslušnému k uplatnění nároku dle ust. § 9 odst. 1 zákona

o půdě, tj. dle zvláštního předpisu tak, aby bylo k příslušnému

správnímu orgánu doručeno nejpozději poslední den lhůty, ve které

bylo možno nárok uplatnit, tj. do 31. 12. 1992", je nutné

považovat podání doručené pozemkovému úřadu dne 25. 2. 1993 za

podání doručené po lhůtě pro uplatnění nároku na vydání

nemovitosti stanovené zvláštním předpisem. Pozemkový úřad proto

při rozhodování musel postupoval ve smyslu ustanovení § 11a zákona

č. 243/1992 Sb. a konstatovat, že neuplatněním práva na vydání

nemovitostí ve lhůtě stanovené zákonem právo oprávněné osoby

zaniklo.

Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel

odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze

dne 27. 4. 1999, č.j. 30 Ca 66/98-27, rozhodnutí pozemkového úřadu

ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, potvrdil a dále

rozhodl, že navrhovatel (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů

řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vycházel především

z toho, že odpůrce (pozemkový úřad) musel při rozhodování vyjít

z ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb., ze kterého vyplývá, že

neuplatněním práva (nároku) ve lhůtě do 31. 12. 1992 právo zaniká.

Jedná se o lhůtu prekluzívní (propadnou) a na její běh proto

neměla vliv skutečnost, že stěžovatel omylem neuplatnil nárok

u orgánu k tomu (podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991

Sb.) příslušnému. Krajský soud k tomu navíc dodal, že ani zákon č.

229/1991 Sb., ani zákon č. 243/1992 Sb. neobsahují žádná

ustanovení o prominutí zmeškání lhůty a proto rozhodnutí

pozemkového úřadu musel posoudit jako zákonné.

Citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu a Krajského soudu

v Hradci Králové napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní v prvé řadě namítl, že zejména rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, byl

vydán "za porušení" ústavou zaručeného základního práva

zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listiny"), zaručujícího právo na soudní ochranu, tedy práva na

spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní

stížnosti vyjádřil přesvědčení, že citovaným rozhodnutím byl

porušen zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní

řád"), a že daná rozhodnutí jsou v rozporu s principy právního

státu.

Stěžovatel nejdříve poukázal na to, že při rozhodování bylo

zcela pominuto ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, "jehož

výklad je mu nejasný". V této souvislosti uvedl, že dotčené

ustanovení v části věty za středníkem doposud používá pojem

"národní výbor" a umožňuje podání v řízení před národními výbory

učinit i u městského či místního národního výboru [poznámka

- správně text zní: "u místního (městského) národního výboru"],

v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště [poznámka - správně:

"účastník řízení trvalý pobyt nebo pracoviště"]. Stěžovatel dále

dovozuje, že vzhledem k tomu, že obecní, městské a okresní úřady

jako správní orgány plní v podstatě stejné správní úkoly jako

soustava bývalých národních výborů, lze mít za to, že zmíněné

ustanovení je třeba vykládat tak, že "i pro dané řízení před

Okresním úřadem bylo možné předmětné podání učinit u Městského

úřadu v Havlíčkově Brodě, kde má stěžovatel trvalé bydliště".

Stěžovatel je proto přesvědčen, že své podání učinil ve lhůtě

a citovaná rozhodnutí "nerespektují platný zákon".

Stěžovatel dále konstatuje, že i "bez ohledu na právě

uvedenou problematiku" zůstává skutečností, že městský úřad

porušil v ustanovení § 20 správního řádu mu uloženou povinnost,

když (poznámka - jako správní orgán nepříslušný) podání

stěžovatele nepostoupil příslušnému orgánu neprodleně a učinil tak

téměř po dvou měsících. Pokud ústavní stížností napadaná

rozhodnutí důsledky tohoto porušení zákona přičítají k tíži

stěžovatele, nelze podle jeho názoru než dovozovat, že se jedná

o hrubé porušení principů právního státu vycházejícího z úcty

k právům občanů. Za daného stavu měl tedy Krajský soud v Hradci

Králové poskytnout porušeným právům soudní ochranu. Vzhledem

k tomu, že tak neučinil, došlo podle stěžovatelova přesvědčení

k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny.

Stěžovatel má konečně za to, že souzená věc je zcela totožná

s rozhodnutím Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 30/97 (In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

11. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.). Stěžovatel

proto dále odkázal na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu

a navrhl, aby rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního

pozemkového úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ,

a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999,

sp. zn. 30 Ca 66/98, byly zrušeny.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Hradci

Králové a vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad H.B. okresní

pozemkový úřad, a Okresní úřad H.B. finanční referát.

Pozemkový fond České republiky - územní pracoviště H.B.

Městský úřad v Havlíčkově Brodě - hospodářský odbor a Lesy České

republiky, s.p. - Oblastní inspektorát Havlíčkův Brod se postavení

vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdaly.

Zemědělskému družstvo Mírovka v likvidaci nemohlo být doručeno

z důvodu jeho likvidace.

Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření v plném

rozsahu odvolal na rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca

66/98, a odkázal na právní hodnocení souzené věci podané v jeho

odůvodnění. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Pozemkový úřad ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ

10337/93-Ji/2/BZ. Pozemkový úřad dále vyjádřil nesouhlas se

stěžovatelovým odkazem na ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu

a s jeho názorem, že podání, kterým byl dne 21. 12. 1992 uplatněn

u Městského úřadu v H.B. nárok na vydání předmětných nemovitostí,

bylo i pro řízení před pozemkovým úřadem učiněno ve lhůtě podle

ustanovení § 11a zákona č. 243/1992 Sb. Poukázal především na to,

že po nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákona

č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, prý již nelze aplikovat

v ustanovení § 19 odst 4 část věty za středníkem. Pozemkový úřad

dále provedl rekapitulaci právní úpravy postupu při uplatnění

nároku na vydání nemovitosti u věcně příslušného pozemkového úřadu

podle zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. a uvedl, že

(v důsledku doručení uplatněného nároku na vydání předmětných

nemovitostí dne 25. 2. 1993, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení

§ 11a zákona č. 243/1992 Sb.) mu nezbylo než ve věci tohoto nároku

rozhodnut negativně. Pozemkový úřad dále prohlásil, že není věcně

příslušným k tomu, aby se zabýval problematikou postupu Městského

úřadu v H.B. podle ustanovení § 20 správního řádu, podle něhož je

nepříslušný správní orgán povinen podání neprodleně postoupit

příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom účastníka řízení.

Pozemkový úřad konečně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad H.B. finanční referát (dále jen "finanční

referát"), ve svém vyjádření zejména poukázal na to, že restituce

majetku získaného státem na základě dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., je řešena zákonem č. 243/1992 Sb., který

v ustanovení § 3 odst. 2 (týkajícího se postupu při uplatňování

nároku oprávněných osob) odkazuje na ustanovení § 9 zákona č.

229/1991 Sb. To "zcela jednoznačně uvádí, že oprávněná osoba

uplatní své nároky u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou

osobu k vydání nemovitosti". Podle ustanovení § 11a zákona č.

243/1992 Sb. je lhůta pro uplatnění nároku, která končila 31. 12.

1992, lhůtou prekluzívní a neuplatněním zaniká. Pokud jde

o stěžovatelem uváděné ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu,

finanční referát namítl, že lze aplikovat pouze část věty před

středníkem, neboť působnost dřívějších národních výborů přešla

nejen na obce a okresní úřady, ale také na další orgány, "mezi

nimiž již nejsou vazby, které byly typické pro dřívější soustavu

národních výborů". Nelze proto souhlasit s tím, že "obecní,

městské a okresní úřady plní stejné správní úkoly jako soustava

bývalých národních výborů. Obecní a městské úřady vykonávají

samosprávu a pouze v přenesené působnosti státní správu. Okresním

úřadům je svěřen zákonem výkon státní správy". Stanoví-li

ustanovení § 19 odst. 4 v části věty před středníkem, že se podání

činí u orgánu věcně a místně příslušného, je v souzené věci věcně

příslušný orgán vymezen speciálním zákonem, tj.zákonem č.

229/1991 Sb. a lhůta k uplatnění nároku je určena zákonem č.

243/1992 Sb. Finanční referát, vzhledem k tomu, že stěžovatel ve

lhůtě uplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti u věcně

nepříslušného Městského úřadu v H.B. a pozemkovému úřadu jako

věcně příslušnému orgánu byla výzva doručena až 25. 2. 1993 (tedy

po lhůtě stanovené zákonem), navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavní soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zejména napadený

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán "za porušení"

ústavou zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného

v čl. 36 Listiny. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva

na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Tím má zřejmě na

mysli ustanovení odstavce prvního a odstavce druhého věty první

článku 36 Listiny. Podle odstavce prvého tohoto článku každý se

může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle odstavce druhého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen

rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby

přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon

jinak.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že pokud jde o námitku

porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny,

stěžovateli - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu

- nebylo nijak bráněno v tom, aby se svého práva u příslušného

Krajského soudu v Hradci Králové domáhal. Této námitce proto

přisvědčit nelze.

Ze soudního spisu však současně vyplývá, že postupem

samotného soudu jako orgánu aplikujícího právo - při posuzování

problému zachování právních účinků podání učiněného stěžovatelem

podle zákona č. 229/1991 Sb. u věcně a místně nepříslušného

správního orgánu - nedošlo přes snahu stěžovatele, k zajištění

spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka

řízení (srov. též § 1 o.s.ř.). Proto Ústavnímu soudu nezbylo než

se zabývat především touto otázkou.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,

sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazu

provedeného obecnými soudy, pokud jím nedojde k porušení

základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud

vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl.

81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na

sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to

ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústavního zákona č.

1/1993 Sb.). Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha

1994, str. 41 a násl. Ústavní soud však ve své judikatuře

připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která

se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může

být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí

ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např.

výklad předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého

ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst.

4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu

a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95) In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 284].

V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že při rozhodování

bylo zcela pominuto ustanovení § 19 odst. 4 správního řádu, "jehož

výklad je mu nejasný", Ústavní soud uvádí, že podle tohoto

ustanovení - část věty před středníkem - se podání činí u orgánu

věcně a místně příslušného (§ 5 až 7). Podle ustanovení § 5

odst. 1 správního řádu jsou k řízení věcně příslušné správní

orgány, které určuje zvláštní zákon a teprve "nestanoví-li

zvláštní zákon, který orgán je věcně příslušný, rozhoduje národní

výbor" (§ 5 odst. 1 část věty za středníkem). To v souzené věci

znamená, že v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb. je věcně příslušným správním orgánem pozemkový úřad.

Soustavu pozemkových úřadů podle ustanovení § 11 zákona č.

284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve

znění pozdějších předpisů, tvoří jednak okresní pozemkové úřady,

kterými jsou samostatné referáty okresních úřadů, a jednak - na

území hlavního města Prahy a měst Brna, Plzně a Ostravy

- samostatné odbory magistrátů těchto měst, které vykonávají

působnost okresního pozemkového úřadu, a jednak ústřední pozemkový

úřad, kterým je ministerstvo.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu se tento řád

vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech

nebo povinnostech občanů a organizací (poznámka: roz. fyzických

a právnických osob) rozhodují v oblasti státní správy vedle

ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a jiných

orgánů státní správy (tj. také příslušných pozemkových úřadů) také

národní výbory. Působnost bývalých národních výborů v oblasti

státní správy přešla na obce zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích

(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, [dále jen "zákon

o obcích"], diferencovaným způsobem (§ 21 a násl. zákona

o obcích). Jestliže tedy ustanovení § 1 odst. 3 správního řádu

uvádí, že pokud se dále hovoří (poznámka: roz. ve správním řádu)

o správních orgánech, rozumějí se tím orgány uvedené v odstavcích

1 (a 2), znamená to, že jde také o orgány obce při rozhodování

v oblasti přenesené působnosti. Orgány obcí tedy - obecně vzato

- sice nejsou orgány státní správy [a ani právní úprava (čl. 99

Ústavy ČR, zákon o obcích a jednotlivé speciální zákony upravující

přenesenou působnost obcí) je tak nevymezuje], leč v uvedených

souvislostech jako správní orgány nepochybně fungují a je třeba je

za ně považovat.

Městský úřad v H. B., jemuž bylo příslušné podání stěžovatele

doručeno dne 21. 12. 1992, nenáleží do soustavy pozemkových úřadů

(viz výše) a není tedy v souzené věci věcně příslušným správním

orgánem. Správním orgánem však Městský úřad v H.B. nepochybně je

v oblasti přenesené působnosti, v níž vykonává státní správu

s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního

orgánu [srov. ustanovení § 21 a násl. a § 58 odst. 3 písm. b)

zákona obcích].

Ústavní soud se proto domnívá, že Městský úřad v H.B. jako

správní orgán měl s ohledem na ustanovení odst. 1 věta druhá

a odst. 2 věta druhá § 3 správního řádu - podle nichž je správní

orgán povinen mimo jiné chránit práva a zájmy občanů (fyzických

osob) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost

právních předpisů neutrpěli v řízení újmu - postupovat v souladu

s ustanovením § 20 správního řádu a jako věcně nepříslušný správní

orgán stěžovatelovo podání neprodleně postoupit příslušnému

pozemkovému úřadu a stěžovatele o tom uvědomit. Pokud tak Městský

úřad v H.B. nepostupoval a stěžovatelem učiněné podání příslušnému

pozemkovému úřadu postoupil až dopisem ze dne 24. 2. 1993

(doručeném 25. 2. 1993), bylo by - podle názoru Ústavního soudu

- v rozporu se zásadami správního řízení vykládat tento postup

správního orgánu v neprospěch a k tíži stěžovatele. Ostatně

Ústavní soud již judikoval (srov. sp. zn. IV. ÚS 30/97 In: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání

1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.), že by bylo v rozporu

s principy právního státu založeného na úctě k právům (čl. 1

Ústavy ČR) přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že

k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona

o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního

orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění

nároku.

Za tohoto stavu se Ústavní soud domnívá, že v souzené věci

zůstaly zachovány právní účinky uplatněného nároku na vydání

předmětných nemovitostí podáním doručeným Městskému úřadu v H.B.

dne 21. 12. 1992, které bylo dopisem městského úřadu postoupeno

pozemkovému úřadu až dne 24. 2. 1993. Ústavní soud je přesvědčen,

že pokud orgány veřejné moci zamítly - za této situace

- stěžovatelův návrh toliko s odůvodněním, že nebyl uplatněn ve

lhůtě do 31. 12. 1992 u příslušného pozemkového úřadu, neposkytly

dostatečnou ochranu jeho právům garantovaným čl. 36 Listiny. Je

tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, bylo

stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající především

z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca

66/98, zrušil.

Z důvodů procesní ekonomie současně zrušil i rozhodnutí

Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 3.

1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru