Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 324/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.324.15.1
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 324/15 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti XIO.CZ, a.s., IČ: 26226260, se sídlem Praha 3 - Vinohrady, Soběslavská 48, zastoupené Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 735/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 3867/2014-393, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2013 č. j. 62 Co 51/2013-213 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. ledna 2013 č. j. 20 C 299/2010-203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. února 2015 a doplněna podáním ze dne 8. dubna 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 20 C 299/2010-181 bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobkyně Pavla Matějková domáhala proti stěžovatelce (jako zaměstnavateli) určení, že rozvázání jejího pracovního poměru stěžovatelkou ze dne 11. října 2010 je neplatné. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a v této souvislosti požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Uvedený soud jí však usnesením ze dne 8. ledna 2013 č. j. 20 C 299/2010-203, jež bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2013 č. j. 62 Co 51/2013-213, nevyhověl, pročež podala proti posledně uvedenému usnesení dovolání.

3. Projednání tohoto dovolání, jež směřovalo proti rozhodnutí týkajícímu se osvobození od soudních poplatků, bylo podle názoru obecných soudů podmíněno poplatkovou povinností. Stěžovatelka proto podala nový návrh na osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, ani v tomto případě však Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 16. dubna 2013 č. j. 20 C 299/2010-239 jejím žádostem nevyhověl. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č. j. 62 Co 216/2013-300. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nezaplatila předmětný soudní poplatek, bylo řízení o jejím dovolání zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. února 2014 č. j. 20 C 299/2010-330.

4. V průběhu řízení stěžovatelka opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků, o těchto jejích žádostech však již nebylo rozhodováno, protože v nich neuvedla žádné nové skutečnosti. O tomto postupu byla opakovaně informována. Protože stěžovatelka nezaplatila poplatek za odvolání proti výše uvedenému rozsudku, řízení o něm bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. března 2014 č. j. 20 C 299/2010-346, jež bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014 č. j. 62 Co 216/2014-359. Řízení o dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému usnesení bylo podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 3867/2014-393 z důvodu, že nezaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při rozhodování o jejích návrzích na osvobození od soudních poplatků a o žádostech o ustanovení právního zástupce z řad advokátů porušily její ústavně zaručená základní práva. Má za to, že v jejím případě byly splněny podmínky pro vyhovění těmto žádostem ve smyslu § 138 odst. 1 a § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný právní názor, který zaujaly obecné soudy, měl za následek, že jí byl odepřen přístup k soudu. Určujícím kritériem pro rozhodnutí o soudním poplatku je pouze objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde takováto objektivní schopnost není, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmé bezúspěšné uplatňování práva. V dané věci však měly obecné soudy vyložit předmětná ustanovení tak, že se v zásadě nevztahují na podnikající subjekt. Konstatovaly totiž, že její situace je důsledkem jejího podnikatelského rizika, což je však okolnost, která je podle zákona při posuzování uvedených návrhů irelevantní. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že podmínění projednání dovolání směřujícího proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o osvobození od soudního poplatku, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže podléhat poplatkové povinnosti, neboť by to fakticky znamenalo vyloučení dovolacího přezkumu.

II.

Přípustnost ústavní stížnosti

6. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

7. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje přitom jen jejich řádné uplatnění, ale též o nich musí být ze strany příslušného orgánu rozhodnuto. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je rovněž vyčerpání dovolání, jestliže jeho přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, a to i v případě, že jej Nejvyšší soud z důvodů závisejících na jeho uvážení neshledá přípustným [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

8. V dané věci směřovala ústavní stížnost rovněž vůči usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. ledna 2013 č. j. 20 C 299/2010-203 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2013 č. j. 62 Co 51/2013-213, tedy proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Proti posledně uvedenému usnesení bylo za podmínek plynoucích z § 237 občanského soudního řádu přípustné dovolání, které stěžovatelka podala, řízení o něm však bylo zastaveno. Za této situace tak - prizmatem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - tento opravný prostředek nebyl efektivně vyčerpán, pročež ve vztahu k uvedeným rozhodnutím není splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti. Usnesení o zastavení řízení o dovolání totiž nelze považovat za usnesení, kterým byl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje. Tyto závěry se přitom uplatní bez ohledu na to, že je zjevně třeba dát za pravdu stěžovatelce, že předmětné dovolání nemělo podléhat poplatkové povinnosti, což plyne i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. 29 Cdo 1031/2014). K tomu, aby bylo možné přezkoumat napadená rozhodnutí týkající se osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, by musel Ústavní soud nejprve přezkoumat a zrušit právě zastavovací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. února 2014 č. j. 20 C 299/2010-330, proti němuž však ústavní stížnost nesměřovala. Zároveň je třeba dodat, že i kdyby tomu tak v případě projednávané ústavní stížnost bylo, byla by v tomto rozsahu podána opožděně, tedy po uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť uvedené zastavovací usnesení bylo stěžovatelce doručeno 4. února 2014.

9. Ústavní stížnost je tudíž přípustná jen proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 3867/2014-393, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky, jež směřovalo proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 20 C 299/2010-181. Ve vztahu k tomuto usnesení není žádných pochyb, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a že splňovala i všechny ostatní zákonem stanovené formální náležitosti. V tomto rozsahu tak bylo možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

III.

Vlastní posouzení

10. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

11. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o zastavení dovolacího řízení z důvodu, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek. Uvedený soud při svém rozhodování nemohl sám posuzovat, zda v jejím případě byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatelka podala v průběhu řízení návrh, aby byla od soudních poplatků osvobozena, bylo jeho povinností nerozhodnout dříve, než bude tento návrh posouzen předsedou senátu soudu prvního stupně, případně, než bude ve vztahu k jeho rozhodnutí rozhodnuto o opravných prostředcích. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v dané věci tomuto požadavku dostál. V době, kdy rozhodl, již byla otázka osvobození od soudních poplatků postavena najisto výše uvedenými pravomocnými usneseními soudů, vůči nimž rovněž směřovala ústavní stížnost. Není přitom podstatné, že o opakovaných návrzích, které byly podány teprve po vydání těchto usnesení, nebylo formálně rozhodnuto. Tyto návrhy totiž neobsahovaly žádné nové skutečnosti, které by otevíraly prostor pro opětovné posouzení této otázky.

12. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se napadeným usnesením nedopustil svévole ani jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, který by opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu. Zastavením řízení nebyl stěžovatelce nezákonně odepřen přístup k soudu, a tedy nebylo porušeno ani její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavní soud pro její nepřípustnost a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru