Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3237/17 #1Nález ÚS ze dne 06.02.2018K poučovací povinnosti soudu o aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. při jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
Poučovací povinnost
Náklady řízení
Přestupek
Poznámka*) ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2018. Po nálezu sp. zn. I. ÚS 3237/17 z 6. 2. 2018 následuje usnesení sp. zn. III. ÚS 3022/18 z 20. 11. 2018.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/88 SbNU 285
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3237.17.1
Datum vyhlášení06.03.2018
Datum podání16.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 115, § 119 odst.1, § 101 odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné [k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení], tj. zvažuje aplikaci moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení zpravidla nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek. Opačný postup je porušením práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 6. 2. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Petra Vrby výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

V dané věci bylo zastaveno řízení o přestupku stěžovatele proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu, neboť od jeho spáchání již uplynul jeden rok, a odpovědnost za něj proto zanikla. Stěžovatel se následně soudně domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. V řízení před obvodním a městským soudem však neuspěl. Tato rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015. Obecné soudy poté opět nároku stěžovatele nevyhověly, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 zrušeno. Poté znovu rozhodl Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a stát zavázal zaplatit stěžovateli 14 685,54 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů před soudy obou stupňů ale stěžovateli s odkazem na moderační právo dle § 150 o. s. ř. odepřel. Stěžovatel nyní namítá, že mu odvolací soud nevytvořil procesní prostor k reakci na zamýšlené použití moderačního práva.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své nálezové judikatuře stran aplikace moderačního práva dle § 150 o. s. ř., že pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné [k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení], musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení zpravidla nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek.

Výše uvedený procesní prostor však městský soud pro stěžovatele nevytvořil. Stěžovatel nemohl rozumně předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na právní závěry Ústavního soudu ve věci samé bylo možno s velkou pravděpodobností usuzovat na změnu rozsudku nalézacího soudu a vyhovění žalobě, k čemuž také došlo. Úspěch ve věci pak u stěžovatele mohl oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Aplikace moderačního práva byla tudíž pro stěžovatele rozhodnutím zcela překvapivým.

Odvolací soud vůbec neseznámil stěžovatele s důvody, pro které tak hodlal učinit, tedy neumožnil mu jakoukoli efektivní obranu proti svému zamýšlenému postupu. Ani případné zaslání obecného upozornění na možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se bez uvedení konkrétních důvodů nejeví dostatečným opatřením. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat zpravidla právě při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci moderačního práva. Aby však nebylo třeba jen pro tento účel nařizovat jednání, je myslitelný i způsob, kdy soud písemně seznámí účastníky se svým záměrem a důvody, pro které k moderaci hodlá přikročit. S jejich případnou argumentací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí musí náležitě vypořádat. K tomu ale v posuzované věci nedošlo, v důsledku čehož městský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018

N 21/88 SbNU 285

K poučovací povinnosti soudu o aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. při jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17 ve znění opravného usnesení ze dne 28. března 2018 ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Vrby, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017 o náhradě nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto v dotčeném výroku ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku pod bodem II v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 168/2012 Ústavní soud zjistil, že v květnu roku 2010 stěžovatel měl o více než 40 km/h překročit nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci Vojnův Městec. Městský úřad Žďár nad Sázavou, odbor dopravy, ho rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010 shledal vinným ze spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu. Krajský úřad Kraje Vysočina, oddělení správních činností, poté dne 4. 5. 2011 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Stěžovatel se ovšem obrátil na Krajský soud v Brně. Ten rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byly vady řízení, kdy správní orgány uvedená rozhodnutí vydaly, aniž by byly stěžovatele jako obviněného z přestupku vůbec vyslechly, jakož ani neprovedly jím navrhované důkazy. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011 prvostupňové rozhodnutí městského úřadu zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil, neboť od spáchání přestupku již uplynul jeden rok, a odpovědnost za něj proto zanikla.

3. Stěžovatel se následně soudně domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Vzniklá škoda podle něj odpovídá výši jím vynaložených nákladů na své právní zastoupení v přestupkovém řízení. V řízení před obvodním a městským soudem však stěžovatel neuspěl. Rozhodnutí městského úřadu dle názoru soudů nevyhovovalo definici nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu a navíc je po zásahu krajského soudu zcela odklidil krajský úřad svým vlastním rozhodnutím, přičemž je nezrušil pro nezákonnost, ale pro zánik odpovědnosti za přestupek.

4. Proti rozhodnutím soudů v odškodňovacím řízení podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Vytkl jim, že jejich interpretace zákona o odpovědnosti státu nebyla ústavně konformní, jelikož na straně jedné vyloučily, že by pochybení správních orgánů představovala nesprávný úřední postup, na druhou stranu ale konstatovaly, že nemůže jít o nezákonná rozhodnutí, protože nebyla zrušena pro nezákonnost, ale z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Obecné soudy dle Ústavního soudu dostatečně nezohlednily skutečnost, že krajský soud závazně deklaroval, že se správní orgány v přestupkovém řízení vedeném proti stěžovateli dopustily procesních pochybení v intenzitě, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Jejich výklad zákona o odpovědnosti státu přímo popírá jeho smysl a účel, protože jím a priori vyloučily odpovědnost státu za škodu. Závěrem Ústavní soud podotkl, že nelze vyloučit, že by uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku mohlo být přímým důsledkem obstrukční procesní taktiky obviněného, případně jeho právního zástupce. Takové jednání pod rozsah ochrany ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny pak podřadit nelze.

5. Obvodní soud v novém řízení zjistil, že stěžovatel a jeho zástupce uzavřeli dohodu založenou na odměňování zástupce tzv. přísudkem. Odměna mu tedy měla náležet pouze tehdy, bude-li klientovi v tom kterém řízení přiznána, a to právě v přiznané výši. Obvodní soud poté vypočetl, jaká by stěžovateli náležela náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem v přestupkovém řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na dohodu o započtení mezi stěžovatelem a jeho zástupcem však stěžovatel nemusel svému zástupci nic zaplatit. Protože stěžovatel svému zástupci žádnou částku skutečně ani nezaplatil, škoda mu (dosud) nevznikla. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud nicméně potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Ve své argumentaci tvrdil, že nárok žalobce nemůže obstát s ohledem na právní názor Ústavního soudu. Z obsahu přestupkového spisu totiž zjistil, že zákonná prekluzivní lhůta k projednání přestupku uplynula v důsledku procesní taktiky stěžovatele a jeho právního zástupce, založené na obstrukčním jednání. Stěžovatel dle názoru odvolacího soudu podával odvolání "do všeho", postupně vznášel námitky podjatosti a navrhoval opravy písemného vyhotovení protokolu. Ochranu mu tak nebylo možno přiznat.

6. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud opět vyhověl, když nálezem sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016. Městskému soudu vytkl, že se dopustil pochybení v tom, že "povýšil" obiter dictum o případném obstrukčním jednání jako důvodu pro nepřiznání náhrady škody na jedinou závaznou část předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273). Ústavní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že prakticky všechny úkony stěžovatele, v nichž městský soud spatřoval obstrukce, byly koncentrovány do období necelých tří měsíců od zahájení přestupkového řízení do prvostupňového rozhodnutí městského úřadu. K tomu doplnil, že by muselo jít o zásadní obstrukce, které reálně blokují rozhodnutí ve věci. Městský soud však neodůvodnil, proč podle jeho názoru k uplynutí prekluzivní lhůty došlo právě a jen v důsledku obstrukčního jednání stěžovatele. Zmínil pouze úkony stěžovatele, které učinil na prvním stupni přestupkového řízení. Z odůvodnění však už nijak nevyplývá, že by se městský soud vypořádal s délkou odvolacího řízení, která byla podle předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu hlavní příčinou uplynutí prekluzivní lhůty.

7. Poté znovu rozhodl Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a stát zavázal zaplatit stěžovateli 14 685,54 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů před soudy obou stupňů ale stěžovateli odepřel výrokem pod bodem II, a to s odkazem na moderační právo dle § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Městský soud odůvodnil tento svůj postup tím, že z důvodu obecně sdílené představy o spravedlnosti není přijatelné, aby se osobě, která v zastavěné části obce opakovaně "s pravděpodobností blížící se jistotě" jezdí rychlostí téměř 100 km/h, dostalo jen z důvodu marného uplynutí lhůty k projednání přestupku i náhrady nákladů vynaložených v odškodňovacím řízení. Podle mínění městského soudu by přiznání práva na náhradu nákladů řízení vyslalo místním občanům negativní signál, že se "měří dvojím metrem" a při dalším obdobném (nijak nepotrestaném) jednání stěžovatele by již mohlo dojít k tragickým následkům.

II.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Městský soud v Praze při svém rozhodování pominul základní zásadu trestního i přestupkového řízení, dle níž každý, proti němuž je vedeno trestní, resp. přestupkové řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozhodnutím nebyla jeho vina vyslovena. Soud byl dle jeho názoru povinen na něj pohlížet bez dalšího tak, že se přestupku nedopustil, neměl vůbec pravomoc ho prakticky uznat vinným a "potrestat" pokutou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, čímž prakticky se o nic jiného než o skrytý, kabinetně uložený trest nejedná. Soud to dle stěžovatele dokonce sám v zásadě otevřeně konstatuje v citované části odůvodnění. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že mu nevytvořil procesní prostor k reakci na soudem zamýšlené použití moderačního práva, takže neměl možnost jakékoli účinné obrany. Městský soud jej pouze vyzval ke sdělení, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, s čímž stěžovatel dle svých slov souhlasil, nepředpokládaje, že by odvolací soud s ohledem na dosavadní průběh řízení a vývoj stran otázky odpovědnosti státu mohl na uplatnění moderačního práva za této situace vůbec pomyslet. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

III.

9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze jako účastníka a Českou republiku - Ministerstvo dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření prostřednictvím předsedkyně senátu 21 Co Heleny Liškové uvedl, že si je vědom judikatury ve vztahu k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž soud obvykle se zasláním vzoru 113 (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) zasílá obecně upozornění na možné využití moderačního práva. V daném případě se tomu dle "Lotusu" nestalo, přesto se soud domnívá, že toto ustanovení je řazeno k ustanovením občanského soudního řádu ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě, takže každý účastník soudního řízení si může uvědomit, že i aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu. Městský soud současně vyjádřil nesouhlas s ústavní stížností, jakož i své přesvědčení o tom, že tvrzené porušení nedosahuje důležitosti a ústavního rozměru, které by si žádaly zásah Ústavního soudu.

10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zároveň nepokládal za nutné zaslat vyjádření Městského soudu v Praze k replice stěžovateli, neboť se s ohledem na vyžádaný spisový materiál a z něj plynoucí skutečnosti rozhodl ústavní stížnosti vyhovět, na čemž by případná replika nemohla ničeho změnit, jen by došlo k prodloužení řízení. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a to s ohledem na jednoznačnost i šíři argumentace účastníků řízení.

IV.

11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka řízení, obsah naříkaného soudního aktu, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud předně uvádí, že v téže věci rozhoduje již potřetí. Zatímco předchozí nálezy Ústavního soudu se soustředily na tvrzená pochybení soudů stran vlastního předmětu sporu, tedy otázky odpovědnosti státu, nyní je předmětem přezkumu aplikace moderačního práva odvolacím soudem za situace, kdy bylo žalobě (v podstatě s ohledem na předchozí nosné závěry Ústavního soudu) zcela vyhověno.

13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. I když uvedl, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, vyslovil současně názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.

14. V právní věci stěžovatele dospěl Ústavnísoud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí neobstojí. Jak již na to poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti a jak si je toho Městský soud v Praze sám dobře vědom, Ústavní soud ve své nálezové judikatuře zdůraznil, že "[p]odle konstantní judikatury Ústavního soudu k aplikaci moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné [k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení], musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)]". Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení zpravidla nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek (vyjma případů, kdy lze proti nim podat dovolání, avšak v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde tedy o přezkum omezený).

15. Výše uvedený procesní prostor však městskýsoud pro stěžovatele nevytvořil. Vyzval jej toliko k tomu, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání (č. l. 136). S tímto způsobem rozhodnutí stěžovatel souhlasil, neboť na přípis soudu nereagoval, takže nastaly účinky tzv. doložky proti nečinnosti dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Nato soud rozhodl nyní napadeným výrokem o nákladech řízení v rozsudku ze dne 8. 8. 2017. Je zřejmé, že stěžovatel nemohl rozumně předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Tím méně za situace, kdy s ohledem na právní závěry Ústavního soudu ve věci samé bylo možno s velkou pravděpodobností usuzovat na změnu rozsudku nalézacího soudu a vyhovění žalobě, k čemuž také došlo. Úspěch ve věci pak u stěžovatele mohl oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Aplikace moderačního práva je tudíž pro stěžovatele rozhodnutím zcela překvapivým.

16. Argumentaci městskéhosoudu obsažené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud přisvědčit již proto, že odvolací soud vůbec neseznámil stěžovatele s důvody, pro které tak hodlal učinit, tedy neumožnil mu jakoukoli efektivní obranu proti svému zamýšlenému postupu. Ani případné zaslání obecného upozornění na možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jak to městský soud nastiňuje, se bez uvedení konkrétních důvodů nejeví dostatečným opatřením. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.) by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat zpravidla právě při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci moderačního práva [viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337) či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015 (N 154/78 SbNU 335)]. Aby však nebylo třeba jen pro tento účel nařizovat jednání, je myslitelný i způsob, kdy soud písemně seznámí účastníky se svým záměrem a důvody, pro které k moderaci hodlá přikročit. S jejich případnou argumentací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí musí náležitě vypořádat. K tomu ale v posuzované věci nedošlo, v důsledku čehož městský soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

17. Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavnísoud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného výroku II rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je zmíněný soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru