Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3233/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPředběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3233.11.1
Datum podání31.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 102, § 75c odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3233/11 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. C., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.8.2011, č.j. 54 Co 358/2011-64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jeho zrušení. K věci uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28.6.2011, č.j. 47 C 222/2010-29, bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo J. B. zakázáno převést na jiného či se jinak zbavit vlastnictví konkrétních pozemků v kat. úz. Libuš a dále k nim zřídit zástavní právo nebo věcné břemeno nebo pronajmout je jinému. Proti usnesení podal J. B. odvolání, na jehož základě odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut (pozn. na tomto místě identifikoval stěžovatel usnesení městského soudu vadným číslem jednacím). Podle stěžovatele byl postupem obecných soudů dotčen na svých právem zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K věci uvedl, že se domáhal vydání předběžného opatření, neboť se domnívá, že výkon soudního rozhodnutí, které má vzejít z řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 700 000,- Kč projednávané u obvodního soudu pod sp.zn. 47 C 222/2010, by mohl být ohrožen, což spatřuje v tom, že žalovaný se zbavuje svého jediného nemovitého (a tedy hodnotného) majetku, z něhož by mohl být stěžovatel uspokojen při výkonu rozsudku ukládajícího stěžovateli vrátit kupní cenu zaplacenou žalovanému. Obvodní soud požadované předběžné opatření vydal, když vyšel z premisy, že pro nařízení předběžného opatření postačí, jsou-li v žalobě tvrzené skutečnosti osvědčeny, avšak nemusí být prokázány. Městský soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl, když jeho vydání podle § 102 odst. 1 obč. soudního řádu podmínil tím, že stěžovatel je povinen "prokázat nejen obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, ale také osvědčit, že pohledávku nebo nárok má a aktuálně neexistují žádné překážky, které by bránily jeho přiznání soudním rozhodnutím". Stěžovatel se domnívá, že v daném případě se městský soud dopustil nepřiměřeně extenzivního (extrémního) výkladu § 102 a § 75c odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, když vydání předběžného opatření podmiňuje podmínkou neexistence aktuálních překážek bránících přiznání nároku soudem, kterou obč. soudní řád nezná. Rozhodnutí městského soudu je podle stěžovatele výsledkem nesprávné a zjevně a neodůvodněně z výkladových standardů a soudní praxe vybočující aplikace jednoduchého práva, jakož výkladem zjevně přepjatě formálním (jež by činil dosažení tohoto institutu nemožným). Zdůraznil, že pokud by již před vydáním předběžného opatření mělo dojít k dokazování, které svým rozsahem odpovídá průběhu celého soudního řízení (či jej v požadavku na prokázání neexistence překážek, které by bránily přiznání nároku navrhovatele soudem, překračuje), potom by nařízení předběžného opatření bylo v zásadně nedosažitelným což by mělo za následek faktické zmaření a podlomení smyslu soudní ochrany práv. Podle stěžovatele bylo v daném případě prokázáno, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího uhrazené kupní ceně obsažené v kupní smlouvě, která byla posléze soudem shledána absolutně neplatnou, tudíž je nepochybné, že žádná překážka přiznání jeho nároku soudního rozhodnutím neexistuje. V další části odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, ve které se tento soud - kromě jiného - vyjádřil ohledně podmínek a důvodů opravňujících nařízení předběžného opatření, že nárok sám nemusí být prokázán nepochybně.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předloženého usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u obvodního soudu domáhal vydání předběžného opatření, kterým by byl žalovanému uložen zákaz převést na jiného či se jinak zbavit vlastnictví konkrétních pozemků v kat. úz. Libuš a zákazu zřídit k nim zástavní právo, věcné břemeno, nebo je pronajmout jinému. Obvodní soud jeho návrhu usnesením ze dne 28.6.2011, č.j. 47 C 222/2010-29, ve znění opravného usnesení ze dne 17.4.2011, č.j. 47 C 222/2010-38, vyhověl. Předběžné opatření bylo vydáno v řízení o stěžovatelově žalobě, kterou se domáhá po žalovaném zaplacení částky 700 000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého nevrácením kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 19 C 393/2005-283 bylo určeno, že žalovaný je vlastníkem uvedených nemovitostí, právě pro neplatnost kupní smlouvy). Žalovaný mu kupní cenu nevrátil a stěžovatel po podání žaloby zjistil, že se snaží předmětné nemovitosti převést na třetí osobu, což by mohlo ohrozit budoucí výkon rozhodnutí, protože žalovaný žádný jiný majetek nemá. Podle obvodního soudu byly splněny předpoklady pro vydání předběžného opatření podle § 102 obč. soudního řádu, kdy postačuje, jsou-li tvrzené skutečnosti osvědčeny; naléhavý právní zájem na vydání předběžného opatření měl za osvědčený, přičemž obava o budoucí výkon rozhodnutí vyplývá z toho, že příslušný katastrální úřad zahájil k návrhu žalovaného vkladové řízení ve prospěch třetí osoby. Proti usnesení obvodního soudu podal žalovaný odvolání, ve kterém zpochybňoval existenci stěžovatelovy pohledávky a odvolací soud ho shledal důvodný, tudíž usnesením napadeným ústavní stížností návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že předběžná opatření, jejichž vydání je odůvodněno obavou z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, lze vydat za předpokladu, že oprávněnému svědčí exekuční titul, nebo za situace, kdy existují vážné důvody, pro které oprávněný dosud nemohl k výkonu rozhodnutí přistoupit, z čehož plyne, že ve stěžovatelově věci musí být prokázána nejen obava z ohrožení výkonu rozhodnutí, ale také musí být osvědčeno, že pohledávku nebo nárok má a aktuálně neexistují žádné překážky, které by bránily jeho přiznání soudním rozhodnutím. Z tohoto hlediska městský soud uzavřel, že nelze stěžovatelův nárok považovat za osvědčený; stěžovatel sice tvrdí, že žalovanému zaplatil v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy kupní cenu, přičemž žalovaný po zjištění absolutní neplatnosti kupní smlouvy tuto částku nevrátil. Ovšem sám stěžovatel předložil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.2.2009, č.j. 19 C 393/2005-283, z něhož, kromě jiného vyplývá, že žalovaný od stěžovatele žádné plnění nedostal, že šlo o vztah mezi stěžovatelem a jinou osobou, které stěžovatel poskytl půjčku prostřednictvím účtu žalovaného. V závěru odůvodnění proto uvedl, že na podkladě těchto zjištění nemůže být osvědčeno, že stěžovatel má vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož přiznání nebrání žádná překážka, a proto nepovažoval za splněný základní předpoklad pro nařízení předběžného opatření - tj. osvědčení skutečností, které jsou pro uložení předběžného opatření rozhodující.

III.

Po seznámení s předloženým usnesením městského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením městského soudu nedošlo.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatu tvoří stěžovatelova polemika se závěry městského soudu o existenci (neexistenci) podmínek zakotvených obč. soudním řádem pro vydání předběžného opatření. Je tedy zřejmé, že jde interpretaci tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do nichž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), či by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoje předchozí rozhodnutí, v nichž vyjádřil závěr, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů (např. nález sp.zn. I. ÚS 375/2000). Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatel neinterpretuje přesně závěry městského soudu, protože tento soud v závěru odůvodnění konstatoval, že stěžovatelův nárok nepovažuje za osvědčený; nejde tedy o žádný výkladový exces či přepjatý formalismus, ale o posouzení skutkových okolností.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru