Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 323/97Nález ÚS ze dne 23.11.1999Předvolání účastníka řízení k výslechu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 162/16 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.323.97
Datum vyhlášení01.12.1999
Datum podání02.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 1 odst.3, § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 115 odst.2, § 18


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 323/97 ze dne 23. 11. 1999

N 162/16 SbNU 197

Předvolání účastníka řízení k výslechu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

navrhovatele P. B. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského

soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze

dne 13. 9. 1996, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu

v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, a rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze dne 13. 9.

1996, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6.

6. 1997, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15

C 176/95, ze dne 13. 9. 1996. Předmětná rozhodnutí stěžovatel

napadl též dovoláním u Nejvyššího soudu ČR, které bylo usnesením,

sp. zn. 2 Cdon 1578/97, ze dne 24. 5. 1999, odmítnuto jako

nepřípustné.

Ústavní stížnost je odůvodněna tím, že postupem obou soudů

došlo zejména k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož

mají všichni účastníci před soudem rovná práva, a dále k porušení

čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech a čl. 8 a 10 Všeobecné

deklarace lidských práv. Porušení všech vyjmenovaných ustanovení

spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem I. stupně bylo

porušeno ustanovení § 115 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř."), jež ukládá předsedovi senátu k jednání

nařízenému k projednání věci samé předvolat účastníky řízení

a toto předvolání jim včas doručit. Předvolání k jednání však bylo

doručeno pouze právní zástupkyni stěžovatele, nikoli však jemu

samotnému, přičemž připojenou výzvu, aby o jednání "vyrozuměla

navrhovatele" nelze chápat jako splnění povinnosti doručit

předvolání navrhovateli jako účastníku. Právní zástupkyně poté

včas, tedy tři dny před termínem nařízeného jednání, doručila

soudu písemné podání, v němž omluvila svoji neúčast na jednání

z důvodu pracovní neschopnosti a sdělila, že substituci se jí

nepodařilo zajistit. Nepřítomnost jedné z procesních stran je

podle názoru stěžovatele důležitým důvodem k odročení jednání

podle § 119 o. s. ř. Soud I. stupně tak však neučinil a jednal ve

věci bez přítomnosti žalobce a jeho právní zástupkyně. Také řízení

před odvolacím soudem proběhlo bez účasti stěžovatele a jeho

právní zástupkyně. I když se tato omluvila byla jejich neúčast

- dle názoru stěžovatele - důležitým důvodem k odročení jednání.

K dalšímu porušení ústavně chráněných práv stěžovatele došlo

podle jeho názoru postupem soudu I. stupně i soudu odvolacího

ohledně označení prvého žalovaného. Prvého obžalovaného označil

stěžovatel v žalobě jako "Obec Praha, zast. Obvodním úřadem

městské části Praha 1". Při této formulaci vycházel stěžovatel

z tehdy jemu dostupných informací, když otázka, jak správně

označit žalovaného v podobných případech byla judikaturou

zodpovězena až v nedávné době. Podle názoru stěžovatele by jeho

podání obsahující toto chybné označení žalovaného mohla být soudem

považována za nesprávná a k jejich opravě pak měl být stěžovatel

vyzván v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. To se však

nestalo a došlo k porušení § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. Dále

stěžovatel považuje za významný zásah do svého práva na soudní

ochranu způsob, jak odvolací soud rozhodl o jeho návrhu na

vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle

ustanovení § 152 odst. 1 rozhoduje rozsudkem soud ve věci samé.

Podle ustanovení § 167 odst. 1 pak soud rozhoduje usnesením,

nestanoví-li zákon jinak, zejména pak o otázkách vedení řízení.

Stěžovatel má tedy za to, že o návrhu na přípustnost dovolání má

odvolací soud rozhodnout usnesením a nikoli rozsudkem. Takovým

postupem soud odňal stěžovateli možnost eventuelně podat proti

zamítavému usnesení řádný opravný prostředek a domáhat se tak

u instančně vyššího soudu svého práva. V odůvodnění ústavní

stížnosti dále stěžovatel namítá, že tvrzení odvolacího soudu

o tom, že nárok žalobce prekluzí zanikl, neboť na věc je nutno

aplikovat nikoli zákon č. 403/1991 Sb., je nesprávné. Podle názoru

stěžovatele je nutno na věc aplikovat ustanovení § 6 odst. 2

zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobce

se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby obci

hl. město Praha nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p., v likvidaci,

byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 108

se stavební parcelou č. 193 o celkové výměře 1057 m2

v katastrálním území Hradčany. Tuto žalobu soud I. stupně zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že zamítavý

výrok ve vztahu k prvé žalované potvrdil a dále zamítl návrh, aby

proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Podle

odvolacího soudu je aplikace jiného restitučního předpisu než

zákona č. 403/1990 Sb. na zmírnění křivd v tomto případě vyloučena

ustanovením § 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Obec hl. m. Praha není podle názoru odvolacího soudu ve

věci pasivně legitimována, neboť vlastnické právo k předmětné

nemovitosti přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. na Městskou

část Praha 1. Dovolání pak odvolací soud nepřipustil s odvoláním

na skutečnost, že posouzení restitučního titulu podle § 6 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb. není vzhledem k jasné formulaci tohoto

ustanovení otázkou zásadního právního významu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení

Městský soud v Praze, který v podrobnostech odkazuje na obsah

odůvodnění svého rozhodnutí. Názor stěžovatele, že o připuštění

dovolání mělo být rozhodnuto zvláštním usnesením, nemá oporu ani

v § 239 odst. 1 o. s. ř., ani v jiném jeho ustanovení. Nesprávný

je podle soudu názor, že stěžovatel měl být obeslán k jednání,

i když byl zastoupen advokátem, neboť nebyl nutný jeho výslech

jako účastníka. Výčet údajně porušených ustanovení, který obsahuje

stížnost, nemá žádný vztah k věci. Rovněž odůvodnění ústavní

stížnosti v otázce přechodu věcí na stát je rozporné již se samým

obsahem stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Městská část Praha

1, ve vyjádření prostřednictvím právní zástupkyně uvedl, že

obdržel výzvu k vydání věci dne 24. 4. 1995. Vlastním šetřením pak

dospěl k závěru, že předmětná nemovitost přešla na stát na základě

vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a č. 88/1959 Sb. Ú. l. Nápravu

křivd způsobených odnětím vlastnického práva k nemovitostem dle

cit. vládních nařízení však řešil zákon č. 403/1990 Sb., kde lhůta

k uplatnění nároku končila 31. 5. 1991. Vedlejší účastník je toho

názoru, že bez jeho zavinění stěžovateli propadla lhůta

k uplatnění jeho nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. Vzhledem

k tomu, že stěžovatel výzvu uplatnil až v měsíci dubnu 1995 se

vedlejší účastník domnívá, že aplikace jiného restitučního

předpisu než zákona č. 403/1990 Sb. je vyloučena ustanovením § 1

odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Bytový podnik Praha 1, s. p.,

v likvidaci, ve vyjádření uvedl, že považuje soudní rozhodnutí za

správná.

II.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí

v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí

v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností

vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení

Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, jakož

i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy.

V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo

k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má

každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily

tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně

nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele. Pokud tedy

nebylo stěžovateli umožněno se řízení zúčastnit, bylo mu

znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům vyjádřit. Současně

bylo stěžovateli znemožněno uplatnit jeho Listinou garantované

právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předvolání bylo

doručeno pouze jeho právní zástupkyni s výzvou, aby o jednání

"vyrozuměla navrhovatele", což nelze chápat jako splnění

povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi. Tento

procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud

odvolací, neboť k ústnímu jednání před odvolacím soudem nebyl

stěžovatel rovněž předvolán. Protože se právní zástupkyně omluvila

pro pracovní neschopnost, soud neshledal důvod k odročení jednání

a věc projednal bez přítomnosti jedné ze stran. Je sice pravdou,

že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního

řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat § 49 odst. 1 o. s.

ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení,

zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby

respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v § 18 o. s. ř.,

čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být

přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli

stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni.

Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním

pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Proto i při

interpretaci § 115 o. s. ř. je třeba z této zásady vycházet. Podle

tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu

účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání, při němž má být

účastník vyslechnut. V dané věci však nebyl stěžovatel ani

k prvnímu jednání u soudu I. stupně, ani k jednání u soudu

odvolacího předvolán, čímž došlo k porušení jak shora uvedených

ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména čl. 38 odst. 2

Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů u jednání, jakož

i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo

respektováno.

Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že

soud nevyzval stěžovatele k opravě podání a ani jej nepoučil, jak

opravu provést. Podle soudu však žalobce (stěžovatel) označil

žalovanou stranu správně, ale ta nebyla ve sporu pasivně

legitimována, což mělo za následek zamítnutí žaloby. Ústavní soud

již dříve ve svých rozhodnutích judikoval, že postup podle

ustanovení § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř. je na místě

v případech, kdy nedostatek spočíval v nesprávném označení

žalovaného, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost

být účastníkem řízení. Ústavní soud sdílí názory obecných soudů,

že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy

ani v otázce věcné legitimace. V daném případě nebylo řízení

zastaveno pro nedostatek právní subjektivity žalované, ale žaloba

byla zamítnuta právě pro nedostatek pasivní legitimace žalované.

Porušení práva na soudní ochranu nespatřuje Ústavní soud ani

v tom, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o návrhu stěžovatele

na připuštění dovolání. Přípustnost dovolání rozhodnutím soudu je

upravena v ustanovení § 239 o. s. ř., podle něhož odvolací soud

vysloví přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí. Právní

konstrukce stěžovatele, že soud by měl o přípustnosti dovolání

rozhodnout samostatným usnesením, nemá oporu v procesním předpisu.

Jestliže soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na připuštění

dovolání podle § 239 o. s. ř., má účastník možnost postupovat

podle odst. 2 téhož ustanovení, tj. dovolání podat a vyčkat

rozhodnutí dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv.

Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo také

k porušení jeho vlastnického práva, které užívá ústavněprávní

ochrany. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil, že

k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 11

odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe,

v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnického práva podle cit.

čl. Listiny základních práv a svobod především jako ochranu

vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor

o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve

zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněna není a ani

být nemůže.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že došlo

k procesnímu pochybení obecných soudů obou stupňů, jež spočívají

v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů

zrušit (§ 82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud

nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecnýchsoudů ve věci samé.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 23. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru