Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3229/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
sociální zabezpečení
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3229.17.1
Datum podání16.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb., § 14 odst.2 písm.a, § 21 odst.1 písm.a, § 174


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3229/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Okurky, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádraží 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2016 č. j. 41 Ad 8/2015-91 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017 č. j. 9 Ads 306/2016-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále uvádí, že byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující rovnost lidí a princip právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "žalovaná") ze dne 24. 11. 2014, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o starobní důchod. Stěžovatel tuto žádost podal, jelikož měl za to, že mu vznikl nárok na starobní důchod v 55 letech věku po odpracování 10 let v zaměstnání zařazeném do pracovní kategorie I. AA. Stěžovatelovy námitky se týkaly období let 1981 až 1991, a stěžovatel tvrdil, že v té době pracoval jako horník-dělník v I. pracovní kategorii. Česká správa sociálního zabezpečení vycházela z evidenčních listů důchodového zabezpečení a uvedla, že stěžovatel získal v I. pracovní kategorii (tj. I. AA a I. A dohromady) 4 roky a 150 dnů pojištění, ve II. pracovní kategorii 7 let a 159 dnů doby pojištění a ve III. pracovní kategorii celkem 22 roků a 13 dnů. Žalovaná shrnula, že stěžovatel pro vznik nároku na tzv. hornický důchod získal jen 4 roky a 150 dnů v preferovaném zaměstnání v I. pracovní kategorii a nesplnil tak zákonné podmínky pro jeho přiznání.

3. Krajský soud vyslechl svědky, stěžovatelovy spolupracovníky z let 1981 až 1991, jelikož stěžovatel zpochybňoval správnost údajů v evidenčních listech, z nichž vyšla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení. Krajský soud v rámci dokazování zjistil, že v uvedeném období stěžovatel pracoval nejen jako figurant, ale že jeho hlavní pracovní činností byla funkce řidiče. Stěžovatel každodenně přijížděl pro auto do garáže, vyzvedl pracovní pomůcky a příslušné pracovníky, odvezl je na důl, pak v průměru tři dny v týdnu sjížděl pracovat do podzemí. Stěžovatel přijížděl na pracoviště v hlubinném dole kolem deváté hodiny ranní a vyfáral po čtyřech až pěti hodinách na povrch a zbytek pracovní doby trávil buď na povrchu, nebo odjížděl s vozidlem odvézt spolupracovníky a nástroje. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť shledal, že část pracovní doby každodenně pracoval jako řidič, část pracovní doby jako figurant, přičemž v podzemí působil tři dny v týdnu cca čtyři hodiny. V podzemí tak nestrávil celou pracovní dobu, ale jen její část. Pracovní činnost stěžovatele tak nemohla být zařazena do I. kategorie, jelikož dva dny v týdnu vykonával práci na povrchu a navíc i část pracovních dnů, kdy pracoval v podzemí, působil jako řidič mimo podzemí. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tento závěr krajského soudu potvrdil, též shledal nerozhodným, zda stěžovatel podepsal evidenční listy důchodového zabezpečení. Nejvyšší správní soud poukázal na ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení vyžadující, aby pro tzv. hornický důchod byla naplněna podmínka, aby šlo o stálé pracoviště pod zemí. Byť se krajský soud ke stálému pracovišti nevyjadřoval, z jeho závěru, že stěžovatel vykonával zejména funkci řidiče na povrchu a v dole pracoval jen v průměru tři dny v týdnu, a to jen čtyři hodiny, vyplývá, že požadavek § 14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení nebyl naplněn. Skutkově pak bylo před krajským soudem prokázáno, že stěžovatel ze čtyřicetihodinového týdne v podzemí nepracoval v průběhu kalendářního měsíce převážně v dole, neboť tam trávil jen 12 až 15 hodin. Tento týdenní rytmus stěžovatelovy práce byl stejný v průběhu měsíce. Jednou z podmínek § 14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení je, že musí jít o zaměstnání, kde se "v průběhu kalendářního měsíce převážně" vykonávají práce v hornictví v hlubinných dolech. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že již z tohoto důvodu stěžovatel neuspěl se svými kasačními námitkami, v jejichž rámci argumentoval, že podmínky daného ustanovení splnil. Lze tak shrnout, že pro sporné období od roku 1981 do února 1991 nebylo prokázáno, že by stěžovatel vykonával zaměstnání pracovní kategorie I. AA v uranových dolech. Dle evidenčního listu důchodového zabezpečení vykonával zaměstnání v kategorii I. AA od 4. 2. 1991 do 31. 12.1992 v celkové délce 697 dní (jde o pracoviště v Dolní Rožínce, kam stěžovatel v roce 1991 přešel), což však na vznik nároku na starobní důchod dle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení nestačí. U stěžovatele nebyla splněna doba zaměstnání v pracovní kategorii 1. AA ani dle § 174 zákona o sociálním zabezpečení.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že ze svědeckých výpovědí je nepochybné, že pracovníci zařazení jako on vykonávali práci převážně v uranových dolech v riziku ionizujícího záření, přičemž stěžovatel, který byl u tehdejšího zaměstnavatele veden jako řidič-figurant, vykonával práci v podzemí ve stejném rozsahu jako svědci a z pozice řidiče navíc ostatní pracovníky vozil na pracoviště hlubinného dolu a zpět. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje zjištění Krajského soudu v Brně, že stěžovatel pracoval v podzemí tři dny v týdnu, kde trávil 4 až 5 hodin a tudíž v průběhu 40-ti hodinového pracovního týdne nepracoval převážně v dole, kde trávil pouze 12-15 hodin. Nejvyšší správní soud tedy sčítá jednotlivé hodiny pracovního výkonu v podzemí a porovnává je s týdenní pracovní dobou. Nelze však opomenout, že odpracované směny u osob, které pracovaly v hornictví před 1. lednem 1993, se stanovují postupem upraveným v ust. § 1 odst. 2 vládního nařízení 363/2009 Sb., dle kterého se požadovaný počet 1981 směn odpracovaných v hornictví v uranových dolech při současném dosažení nejvyšší přípustné expozice zjišťuje tak, že se počet odpracovaných směn za dobu před 1. lednem 1993 vynásobí koeficientem 0,6 a zaokrouhlí směrem nahoru. Pokud stěžovatel odpracoval v hornictví v uranových dolech u zaměstnavatele Uranový průzkum Liberec, závod Nové Město na Moravě 2.887 směn a u DIAMO st.p., o.z. GEAM Dolní Rožínka 697 směn, tedy celkem 3.584 směn, vykazuje za použití zmíněného koeficientu 0,6 pro účely výpočtu odpracovaných směn dle uvedeného nařízení vlády 2150 směn, tedy více, než je pro účely nároku na starobní důchod při dosažení věku 55 let vyžadováno.

5. Nadto stěžovatel poukazuje na právní názor Ústavního soudu vyslovený v odůvodnění nálezu ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1415/10, dle nějž je třeba zabývat se charakterem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení a nelze mechanicky převzít zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak to učinil bývalý zaměstnavatel. Dále pak se dovolává nálezu ze dne 15. 2015 sp. zn. III. ÚS 1015/13, podle nějž při zařazení do kategorie I. AA nebo I. A je třeba vycházet z toho, v jakém prostředí se zaměstnanec pohyboval a jakou práci ve skutečnosti prováděl. Důvod zvýhodnění totiž spočívá v tom, že prostředí, ve kterém musel trávit podstatnou část pracovní doby, bylo životu nebezpečné s možností projevu závažných chorob.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují ryze do oblasti skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a do jejich hodnocení těmito soudy. Na rozdíl od případů, posuzovaných stěžovatelem zmíněnými nálezy Ústavního soudu, v nyní posuzované věci obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly ke skutkovým a právním závěrům, které stěžovatel napadá. Stěžovatelova argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu, rovnosti či legitimního očekávání směřuje proti vyvození právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.

9. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad, již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.

10. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru