Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3229/16 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
základní práva ... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
soudce/podjatost
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3229.16.1
Datum podání27.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1, § 67 odst.1 písm.a, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3229/16 ze dne 28. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. D., Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lukášem Komárkem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Resslova 1253, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 13 To 387/2016-1768, č. j. 13 To 389/2016-1781 a č. j. 13 To 388/2016-1776, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. září 2016, doplněné podáními dne 4. října 2016, 4. listopadu 2016, 16. listopadu 2016 a 21. listopadu 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro skutek spáchaný ve formě spolupachatelství, právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. září 2016 sp. zn. 1 T 206/2014 k trestu odnětí svobody ve výměře 3,5 roku do věznice s dozorem. V odvolacím řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016 stěžovateli uložený trest snížen na 2 roky odnětí svobody. V době podání ústavní stížnosti se stěžovatel nacházel ve výkonu vazby, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. srpna 2016 č. j. 1 T 206/2014-1560, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu s tím, že vazba počíná od 4. srpna 2016 v 11:15 hod.

3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 13 To 387/2016-1768 stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. srpna 2016 č. j. 1 T 206/2014-1560, na základě kterého byl stěžovatel vzat do vazby.

4. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 13 To 389/2016-1781 stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. září 2016 č. j. 1 T 206/2014-1650, kterým byla zmítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.

5. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 13 To 388/2016-1776 stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. září 2016 č. j. 1 T 206/2014-1639, kterým bylo rozhodnuto, že předseda senátu Okresního soudu v Kolíně Mgr. Jiří Kruml není podle § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, na soudní ochranu a spravedlivý proces a zásada presumpce neviny. Stěžovatel má za to, že důvody pro vzetí do vazby dány nebyly, neboť se z nařízených jednání vždy řádně a v souladu se zákonem omluvil, naopak byly dány důvody pro jeho propuštění z vazby. Ve věci rozhodujícímu Krajskému soudu v Praze vytýkal, že nezohlednil jeho zdravotní stav, odůvodnění rozhodnutí vykazují značnou míru obecnosti a libovůle, bez respektování zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), a že nenahradil vazbu mírnějšími zajišťovacími prostředky, jako zárukou, dohledem slibem nebo uložením předběžného opatření podle § 73 trestního řádu či peněžitou zárukou podle § 73a trestního řádu. Ve věci rozhodující soudce okresního soudu je podle názoru stěžovatele proti jeho osobě zaujatý, což se projevilo v průběhu celého prvostupňového řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) a ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15.

7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 13 To 388/2016-1776 Ústavní soud konstatuje, že v této části se jedná o návrh nepřípustný. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v projednávaném případě nejedná. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jím před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí, které ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé, včetně řízení dovolacího, když námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je ostatně i přímo předpokládána jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1451/15, ze dne 19. března 2016 sp. zn. III. ÚS 665/15 a ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 2291/15).

8. Ve vztahu ke dvěma dalším napadeným rozhodnutím Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

11. Podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

12. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 trestního řádu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí do vazby a o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.

13. Krajský soud v Praze se vzetím do vazby řádně zabýval a ve svých rozhodnutích podrobně vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svému závěru, že skutkové okolnosti dané věci podporují závěr o existenci důvodného podezření o spáchání trestné činnosti stěžovatelem. Poukázal i na konkrétní poznatky vůči stěžovateli s tím, že nadále trvají vazební důvody podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud v Praze vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. Důvody, pro které stížnostní soud stížnosti zamítl, jsou v jeho rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy. Zjištěné okolnosti představují z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou.

14. Pokud stěžovatel namítal porušení zásady presumpce neviny, v širších souvislostech konstatováno, tato zásada, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3027/16). Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel byl v mezidobí již pravomocně odsouzen, proto i t tohoto důvodu nelze námitku stěžovatele považovat za oprávněnou.

15. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci stěžovatele.

16. Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci učiněné Krajským soudem v Praze nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním jako nepřípustnou a z části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru