Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3228/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3228.20.1
Datum podání18.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 338

99/1963 Sb., § 237, § 241a, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3228/20 ze dne 30. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky ATALIAN CZ s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, zastoupené Mgr. Pavlem Voskou, advokátem se sídlem v Praze 4, Psárská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2071/2020-720 ze dne 25. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Evy Krejzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 299/2016 vedlejší účastnicí žalována o určení, že je stěžovatelka po přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu její právní předchůdkyně podle § 338 zákoníku práce zaměstnavatelkou vedlejší účastnice. Zmíněný obvodní soud žalobě vyhověl, Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí rozsudkem č. j 30 Co 420/2019-644 ze dne 21. 1. 2020 potvrdil. Proti posledně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodná právní otázka byla podle něj odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

2. Neústavnost napadeného rozhodnutí, pro kterou se stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem domáhá jeho zrušení, podle ní spočívá v jeho nedostatečném odůvodnění, tedy v porušení jednoho ze základních aspektů práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolací soud nevypořádal stěžovatelkou předestřenou právní otázku týkající se pojmových znaků a kritérií výkladu pojmu "činnost spočívající v podstatné míře na pracovní síle" ve smyslu § 338 odst. 2 a 3 zákoníku práce a stěžovatelkou citované judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"); vlastní rozhodnutí, na něž dovolací soud odkazuje, se podle stěžovatelky předestřenou otázkou vůbec nezabývají. Sám odvolací soud nepřistupuje k řešení dané otázky ve své praxi jednotně. Stěžovatelka rozporuje též závěr dovolacího soudu, že v dovolání brojila proti v řízení zjištěným skutkovým (nikoli právním) závěrům.

3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže obecné soudy pouze nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

5. Současně platí, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [viz plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].

6. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, který uvedl, že svůj závazný právní názor vyložil ve skutkově obdobné věci (v níž byla stěžovatelka rovněž v postavení žalované) - viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2746/2017 ze dne 14. 11. 2017 - a odvolací soud jej v projednávané věci plně respektoval a řádně aplikoval, přičemž není důvod rozhodnou právní otázku posuzovat jinak. Ústavní soud považuje takové (byť stručné) odůvodnění v návaznosti na předchozí zmíněná řízení i ve věci vydaná rozhodnutí za dostatečně srozumitelné; názor stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto nesdílí.

7. Stěžovatelkou předestřené námitky byly náležitě a podrobně vypořádány odvolacím soudem, podle názoru dovolacího soudu způsobem odpovídajícím jeho rozhodovací praxi. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky, že položila Nejvyššímu soudu právní otázku, kterou by se ve své praxi dosud nezabýval. Z obsahu jejího dovolání je patrné, že se pouze snaží dovolací soud přimět k přehodnocení právního závěru odvolacího soudu o tom, zda v řízení byly nebo nebyly naplněny podmínky pro přechod práv a povinností zaměstnavatele ve smyslu § 338 zákoníku práce. Takové posouzení je doménou obecných soudů, které se jej zhostily z ústavního pohledu bezchybným způsobem; za daných podmínek není rolí Ústavním soudu se do jejich rozhodovací činnosti vměšovat (viz i osud dřívější ústavní stížnosti stěžovatelky v obdobné věci, patrný z usnesení sp. zn. IV. ÚS 3027/19 ze dne 24. 3. 2020, zejména v bodech 14 a 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

8. Z přiloženého rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že klíčovou otázkou, zda v charakteru poskytovaných služeb facility managementu (technická správa budov, odpadové hospodářství, havarijní služby, kontrola úklidu, zpracování pošty apod.) převažuje jako podstatná složka hmotného a nehmotného vybavení, či naopak lidská činnost (pracovní síla), se obecné soudy podrobně zabývaly, vyhodnotily ji na základě provedeného dokazování ve prospěch druhé možnosti, své úvahy řádně odůvodnily (zejména bod 15 rozsudku odvolacího soudu) a na jejich základě proto žalobě vedlejší účastnice vyhověly. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky vypořádal již jen ve stručnosti, je proto s ohledem na jeho roli vrcholné instance soudní soustavy a předchozí meritorní rozhodnutí, vydané ve skutkově obdobné věci, zcela legitimní a ústavně akceptovatelný. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se zjištěnými skutkovými závěry a právním posouzením věci obecnými soudy porušení jejích základních práv nezakládá.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru