Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3221/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Odvolání
Exekuce
rozhodčí nález
rozhodce
lhůta/zmeškání
lhůta/navrácení
doručování/fikce doručení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3221.10.1
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44, § 52 odst.1

216/1994 Sb., § 31

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 46b písm.a, § 201, § 157 odst.2, § 254 odst.2, § 49, § 50d odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3221/10 ze dne 22. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. M. G., zastoupeného JUDr. Svatoplukem Dohnalem advokátem se sídlem T. G. Masaryka 1131, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 26 Nc 8483/2009-20, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2010, č. j. 66 Co 633/2010-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, byla k návrhu oprávněného nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného vůči povinnému (stěžovatel). Provedením exekuce byl pověřen exekutor Mgr. Richard Bednář.

Podáním ze dne 29. 3. 2010 podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Okresní soud v napadeném usnesení ze dne 26. 5. 2010 uvedl, že rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 1. 3. 2010. Lhůta k podání odvolání počala běžet dne 2. 3. 2010 a skončila dnem 17. 3. 2010. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal odvolání proti citovanému rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku teprve dne 30. 3. 2010 (k poštovní přepravě), učinil tak až po uplynutí zákonné 15-ti denní lhůty, a proto okresní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl jako opožděné.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že poslední den patnáctidenní lhůty k podání včasného odvolání připadl na 16. 3. 2010, a proto podal stěžovatel odvolání dne 30. 3. 2010 opožděně. Konstatoval, že v § 46b o. s. ř. je upravena tzv. "povinná doručovací adresa". Jde o institut, kdy soud není již povinen prokazovat ani zkoumat, zda se adresát na té které adrese skutečně zdržuje, ale vychází se z toho, že se na ní zdržovat má, případně si má alespoň zajistit přijímání zásilek. Pokud tak adresát nečiní, jdou důsledky plně k jeho tíži, neboť po právní stránce bude mít doručeno fikcí, i když si zásilku nevyzvedne.

II.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Konkrétně namítá, že je od roku 2003 velmi vážně nemocen. Nejdříve se musel podrobit operaci páteře, poté následovala endoprotéza kyčelního kloubu, mozková příhoda s dočasnou ztrátou řeči a v roce 2009 mu byla zjištěna rakovina krve, což představuje náročnou léčbu chemoterapií a v konečné fázi transplantací krevních buněk (kostní dřeně). Transplantaci předcházela opět vyčerpávající chemoterapie s totální ztrátou imunity a této situaci byl stěžovatel nucen přizpůsobit svůj život. Stěžovatel byl vyzván k nástupu 18. 2. 2010 do nemocnice a po úspěšném provedení transplantace byl propuštěn dne 12. 3. 2010 do domácího léčení s přísnou karanténou. Dne 15. 3. 2010 si s obtížemi vyzvedl na poště došlé písemnosti; mimo jiné mu v obálce od exekutora Mgr. Richarda Bednáře bylo doručeno usnesení Okresního soudu Frýdek-Místek č. j. 26 Ne 8483/2009-7, exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí č. j. 3 EX 177/10-11. V souladu s poučením podal proti tomuto usnesení odvolání, jehož písemné vyhotovení bylo předáno poště 30. 3. 2010. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení obecného soudu nevěnovala žádnou pozornost jeho žádosti o prominutí lhůty. V usnesení obou soudů není nikde uvedeno, kdo usnesení ze dne 6. 11. 2009 povinnému doručoval, nesporné však je, že to nebyl okresní soud; funkci doručovatele zde neplní pošta, ale Exekutorský úřad. Postupoval-li soud, jak uvádí, podle § 44 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., pak byl povinen jednat podle odstavce 3, 4 citovaného paragrafu, což však nečinil. Pokud by soud jednal podle platného znění exekučního řádu, pak je "usnesení" zmatečné, protože odst. 2 § 44 hovoří o žádosti exekutora o pověření provedením exekuce. Dne 25. 10. 2010, tedy po zániku pověření k provedení exekuce, bylo povinnému exekutorem doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení okresního soudu ze dne 6. 11. 2009; okresní soud tedy odmítl podané odvolání jako opožděně přesto, že se stěžovatel dověděl o nabytí právní moci až 25. 10. 2010. V usnesení je špatná adresa exekutora a oprávněný se domáhal vydání usnesení proti povinnému Vladimíru Starokupovi a nikoliv proti stěžovateli.

Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle § 254 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 ex. řádu není prominutí lhůty v exekučním řízení možné. Exekuční titul v dané věci (rozhodčí nález z 12. 12. 2005) byl dle ustálené soudní praxe po právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce vrácen oprávněnému (čl. 38) a pro krátkou lhůtu k podání vyjádření nebyl vyžadován zpět. Průtah od vydání rozhodnutí (6.11.2009) do vypravení rozhodnutí (21. 1. 2010) byl způsoben nedostatkem administrativního aparátu na zdejším soudě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení bylo povinnému doručeno v souladu s § 49 odst. 2 a 4 o. s. ř., dle něhož nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Nastává tedy tzv. "fikce doručení". Ze všech uvedených skutečností vyplývá, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují postup při doručování písemností do vlastních rukou. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty, poukazuje odvolací soud na § 254 odst. 2 o. s. ř., dle něhož (ve spojením s § 52 odst. 1 exekučního řádu) v exekučním řízení zmeškání lhůty nelze prominout; k rozhodnutí o takovémto návrhu je věcně příslušný okresní soud.

Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků řízení uvedl v podstatě následující. O nemožnosti prominutí lhůty k podání odvolání se původně ani jeden soud nevyjádřil; zmínka o tom se objevuje až v jejich vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatel je vážně nemocen a před transplantací i po transplantaci neměl myšlenky na poštu či na to, aby ustanovoval někoho k vyzvedávání pošty nebo hlásil někomu změnu bydliště. Podle názoru stěžovatele by soud (nařizující provedení exekuce) měl přezkoumat exekuční titul po formální i materiální stránce, včetně pravomoci orgánu, který nález vydal a nespokojit se pouze s poukazem na právní mocí titulu. Soud pochopitelně nemůže posuzovat vady nalézacího řízení ani nemůže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Pokud by soud splnil tuto povinnost, zjistil by, že rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl ustanoven rozhodčí senát, je podle § 39 občanského zákona pro obcházení zákona neplatná; předseda senátu JUDr. Blahut je totiž veden seznamu Asociace leasingových společností České republiky jako místopředseda představenstva leasingové společnosti a je veden ve výše uvedeném seznamu (nabízí se otázka podjatosti) . Z rozhodčího nálezu lze dále zjistit, že poplatek za rozhodčí řízení je vymezen sazebníkem nákladů, jenž je součástí fakultativních procedurálních zásad řízení prováděného rozhodci působícími pod Asociací leasingových společností České republiky. Tato instituce není v žádném případě stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a pokud takováto instituce vydává nějaké statuty či řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i o způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o náhradě nákladů řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná (§39 občanského zákona); totéž platí i pro rozhodnutí či nálezy takto ustanoveného rozhodčího senátu. Paní samosoudkyně JUDr. Renata Golková nijak nereagovala na námitku, proč byla nařízena exekuce proti JUDr. G., jestliže oprávněná organizace v návrhu na nařízení exekuce doručeném soudu 2. 11. 2009 v čl. V. navrhuje vydání usnesení k nařízení exekuce proti povinnému V. S.

III.

Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti především to, že napadená usnesení obecného soudu nevěnovala žádnou pozornost jeho žádosti o prominutí zmeškaní lhůty, byť byly jeho důvody velmi vážné.

Je pravda, že napadená usnesení obecných soudů na žádost stěžovatele o prominutí lhůty, kterou vznesl (až) v odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu, výslovně nereagovala. V tom však Ústavní soud pochybení ústavněprávního charakteru (intenzity) neshledává. To proto, že dle platné právní úpravy - § 254 odst. 2 o. s. ř., ve spojením s § 52 odst. 1 exekučního řádu - při výkonu rozhodnutí v exekučním řízení zmeškání lhůty prominout nelze.

I kdyby bylo bývalo možné interpretovat příslušnou část odvolání stěžovatele (č.l. 22-23, zejména srov. "...navrhuji jednak vyhovět žádosti o zmeškání lhůty") jako návrh dle § 50d o. s. ř. na vydání rozhodnutí, že doručení rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, je neúčinné, nic by to nemohlo změnit na marném uplynutí zákonné lhůty; dle § 50d odst. 1 věta druhá o. s. ř. totiž platí, že "Návrh je třeba podat 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit.". Sám stěžovatel (kupříkladu) uvádí v ústavní stížnosti (i v odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu - č. l. 22), že si (po svém propuštění z nemocnice) vyzvedl příslušné rozhodnutí (Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7) dne 15. 3. 2010 [byť kopie doručenky uvádí, že obálka s (m.j.) rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, již byla předtím vložena do schránky stěžovatele, tedy dne 2. 3. 2010]. Stěžovatel vznesl "žádost o zmeškání lhůty" - interpretovatelnou dle svého obsahu snad i jako návrh dle § 50d o. s. ř. - až v odvolání ze dne 17. 6. 2010, tedy zjevně po zákonné 15-ti denní lhůtě dle § 50d odst. 1 věta druhá o. s. ř. Stěžovatel však měl možnost vznést včasný návrh dle § 50d o. s. ř. do uplynutí 15-denní lhůty od doby, kdy se s příslušnou písemností seznámil (v tom mu již ani předchozí hospitalizace nebránila). Řečeno ještě jinak, dne 30. 3. 2010 stěžovatel předal k poštovní přepravě odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, aniž by v něm vznesl "žádost o zmeškání lhůty" (interpretovatelnou dle svého obsahu snad i jako návrh dle § 50d o. s. ř.), jak učinil až v odvolání ze dne 17. 6. 2010. Stěžovatel neuvádí, co mu bránilo hájit svá práva v uvedeném smyslu již např. v odvolání předaném k poštovní přepravě dne 30. 3. 2010. S ohledem na to, že "žádost o zmeškání lhůty" stěžovatel vznesl až v odvolání ze dne 17. 6. 2010 proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 26 Nc 8483/2009-20, kterým bylo odvolání stěžovatele (proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7) odmítnuto jako opožděné, patrně si nebyl vědom toho, že zákonná lhůta k podání odvolání již uplynula, a že je tak nutné, aby k hájení svých práv podal návrh dle § 50d o. s. ř. (srov. výše).

Jakkoli lze tedy zvažovat, zda neměly obecné soudy interpretoval odvolání stěžovatele na č. l. 22-23 dle jeho obsahu, tedy i tak, že obsahuje i návrh dle § 50d o. s. ř., nic to nemůže změnit na tom, že by takový návrh musely objektivně odmítnout pro opožděnost. Proto takové případné pochybení obecných soudů intenzity (roviny) ústavnosti nedosahuje.

IV.

Ani další námitky stěžovatele roviny ústavnosti nedosahují.

Konkrétně, stěžovatel namítá, že § 44 odst. 2 e. ř. hovoří o žádosti exekutora o pověření provedením exekuce. Stěžovatel tím měl patrně na mysli, že exekutor nevypracoval sám žádost o pověření provedením exekuce, nýbrž že soud reagoval toliko na návrh oprávněného na nařízení exekuce, v němž bylo též žádáno, aby provedením exekuce byl pověřen příslušný exekutor. To je však - z hlediska ústavního práva - v této souzené věci nepodstatné.

Stěžovatel dále tvrdí, že dne 25. 10. 2010 - tedy po zániku pověření o provedení exekuce - bylo stěžovateli exekutorem doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení okresního soudu ze dne 6. 11. 2009; okresní soud tedy odmítl jako opožděně podané odvolání přesto, že se stěžovatel dověděl o nabytí právní moci až 25. 10. 2010. Ani tato námitka nemá ústavněprávní rovinu, protože pro posouzení včasnosti podaného odvolání je podstatné, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí účastníku řízení doručeno, nikoli snad to, kdy se stěžovatel dověděl o nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí.

Stěžovatel konečně namítal, že v usnesení rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, je "špatná" adresa exekutora a že se oprávněný domáhal vydání usnesení proti povinnému V. S. a nikoliv proti stěžovateli. Ústavní soud opět poukazuje na ryzí formálnost těchto námitek. Zjevný omyl oprávněného na str. 2 jeho návrhu (kde je uveden jako povinný V. S.) je snadno překonatelný, a to se zřetelem k dalšímu (převažujícímu) obsahu návrhu (srov. návrh na nařízení exekuce na č.l. 1: např. na str. 1 návrhu je uveden jako povinný stěžovatel, ten je dále zmíněn hned v bodu I. jako povinný). Přílohou návrhu na nařízení exekuce byl též rozhodčí nález (který posléze okresní soud vrátil oprávněnému - srov. vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti). Ostatně, stěžovatel ani během řízení u obecných soudů (srov. č. l. 11, 22-23) ani v ústavní stížnosti nenamítá, že by se nenacházel v postavení povinného, že by tedy nebyl účastníkem rozhodčího řízení a že by předmětný rozhodčí nález (jako exekuční titul) nerozhodoval o jeho povinnostech (ale o povinnostech V. S.). Jen v odvolání namítal formální chybu rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7: "nařídil exekuci aniž by odstranil rozpor v petitu návrhu" (č. l. 22).

Stěžovatel až v replice k vyjádření obecných soudů uvedl, že doplňuje ústavní stížnost v tom smyslu, že napadá i usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7; k tomu uvedl (v replice) v bodě II. tohoto usnesení reprodukovanou argumentaci. Bez ohledu na to, zda je přípustný procesní postup, kdy stěžovatel touto částí repliky nereagoval na vyjádření účastníků řízení, ale využil ji naopak k nové argumentaci a (snad) i k napadení nového rozhodnutí, platí, že proti tomuto usnesení okresního soudu bylo přípustné odvolání; to stěžovatel efektivně neučinil (podal opožděně odvolání - srov. obsah tohoto usnesení Ústavního soudu). Z toho plyne, že stěžovatel - v tomto rozsahu - (efektivně) nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva podle zákona, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

K tomu Ústavní soud jako obiter dictum uvádí následující. Stěžovatel namítal až v replice proti citovanému usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 11. 2009, č. j. 26 Nc 8483/2009-7, že rozhodčí smlouva je neplatná (apod.), a že se tím měl zabývat okresní soud v citovaném rozhodnutí. Ústavní soud podotýká, že dle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, platí, že "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení." (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2744/10). Sám stěžovatel tedy ani neuvádí, proč nemohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

V.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud - jak již uvedl - k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru