Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 322/96Nález ÚS ze dne 14.10.1997K přednosti mezinárodních smluv o lidských právech před zákonem. K zásadě "ne bis in idem" u trvalého odmítnutí vojenské služby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNe bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/9 SbNU 161
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.322.96
Datum podání22.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 15 odst.3, čl. 40 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 269 odst.1

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.f, § 12 odst.11

18/1992 Sb., § 2 odst.1 písm.a, § 2 odst.2, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 322/96 ze dne 14. 10. 1997

N 127/9 SbNU 161

K přednosti mezinárodních smluv o lidských právech před zákonem. K zásadě "ne bis in idem" u trvalého odmítnutí vojenské služby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci

stěžovatele M. D. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To

324/96, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu

v Brně ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324/96, se

zrušují.

Návrh na zrušení ustanovení § 269 trestního zákona č.

140/1961 Sb., v platném znění, se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým podáním ze dne 18. 11. 1996, které došlo

Ústavnímu soudu ČR dne 22. 11. 1996, předložil svou ústavní

stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne

4. 6. 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení Krajského soudu v Brně

ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 4 To 324//96. Ústavní stížnost splňuje

formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu.

Stěžovatel je osobou, která má povinnost vykonat podle § 20

odst. 1 branného zákona základní vojenskou službu. Z důvodu

svědomí a náboženského vyznání má zábrany tuto službu vykonávat

a nemůže podat zákonem č. 18/1992 Sb., o civilní službě, stanovené

písemné prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby,

protože mu uplynula nevratná třicetidenní lhůta, která se podle

§ 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona počítá od ukončení odvodního

řízení.

Stěžovatel neuposlechl povolávací rozkaz k výkonu vojenské

služby, za což byl uznán vinným, že v úmyslu vyhnout se trvale

vojenské službě tuto službu nenastoupil do 24 hodin po uplynutí

lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, čímž spáchal trestný čin

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona. Za to byl odsouzen rozsudkem Vojenského

obvodového soudu v Brně ze dne 11. listopadu 1993, sp. zn. 4

T 233/93, k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců

s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 1994,

sp. zn. 10 T 210/94, byl stěžovatel odsouzen z téhož důvodu znovu,

protože neuposlechl další povolávací rozkaz. Tentokrát byl

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců

nepodmíněně. Odvolání proti rozsudku bylo zamítnuto dne 11. května

1995 usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 6 To 276/94.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995, sp.

zn. 4 Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze

dne 11. listopadu 1993 bude vykonán.

Dne 4. října 1995 podal ministr spravedlnosti stížnost pro

porušení zákona ve prospěch stěžovatele a rozhodl o přerušení

výkonu jeho trestu odnětí svobody.

Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února

1996, sp. zn. 2 Tzn 13/95, byly zrušeny: rozsudek Městského soudu

v Brně ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 10 T 210/94, usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 1995, sp. zn. 6 To

276/94, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. června 1995,

sp. zn. 4 Tv 233/93. Věc byla vrácena zpět Městskému soudu v Brně.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. června 1996, sp. zn.

10 T 28/96, rozhodl, že stěžovatel je kvůli neuposlechnutí nového

povolávacího rozkazu vinen trestným činem nenastoupení služby

v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a podle

§ 24 odst. 1 trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.

Proti tomu se stěžovatel dne 16. června 1996 odvolal s tím,

že žádá, aby byl zproštěn viny podle § 226 písm. b) trestního

řádu, neboť jeho jednání nemělo povahu trestného činu. Usnesením

Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96,

bylo odvolání stěžovatele bez věcného přezkoumání zamítnuto jako

odvolání podané osobou, která se ho výslovně vzdala.

Když se stěžovatel po poradě soudu u ústního jednání

dozvěděl, že místo původního trestu odnětí svobody v délce

jedenáct měsíců nepodmíněně je nyní upuštěno od potrestání,

vyjádřil s tím souhlas, což bylo zaprotokolováno tak, že se vzdává

odvolání. Proti rozsudku se však písemně odvolal, neboť chápe

rozdíl mezi upuštěním od potrestání a zproštěním obžaloby a tento

rozdíl může mít i dopad na posouzení, zda první podmíněný trest

bude proměněn v nepodmíněný či nikoliv.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno

jeho ústavní právo vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny základních

práv a svobod, neboť pro trvalé odepření vojenské služby byl uznán

vinným již jednou, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu

v Brně ze dne 11. 11. 1993, sp. zn. 4 T 233/93, a odvolává se

současně na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. září 1995, sp. zn.

IV. ÚS 81/95, podle něhož neuposlechnutí nového povolávacího

rozkazu nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím

soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále požádal, aby se

Ústavní soud zabýval jeho stížností nehledě na otázku, do jaké

míry byly využity opravné prostředky, a to s přihlédnutím k § 75

odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť

stížnost byla podána včas a svým významem přesahuje vlastní zájmy

stěžovatele.

Samostatným podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 20. 2.

1997, doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost ze dne 18. 11.

1996 návrhem na zrušení § 269 trestního zákona, pokud jde o osoby,

jež trvale odepřely výkon vojenské služby z důvodu svědomí či

náboženského vyznání z důvodu rozporu tohoto ustanovení s čl. 15

odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si v dalším řízení ve smyslu § 42 odst. 3 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků

řízení k ústavní stížnosti, Krajského soudu v Brně a Městského

soudu v Brně.

Městský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 26. 2. 1997 se

odvolal na své odůvodnění při vyhlášení svého rozhodnutí, kde

zhodnotil výsledky dokazování, zdůvodnil, z jakého důvodu uznal

obžalovaného vinným s tím, že přihlédl ke všem okolnostem případu

a upustil od potrestání.

Krajský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 21. 2. 1997

konstatoval, že se nemůže k problematice ústavní stížnosti

vyjádřit, protože věc nebyla v odvolacím řízení meritorně

rozhodována.

Ústavní soud neshledal nutným v této věci si vyžadovat

samostatné vyjádření ministryně spravedlnosti a předsedy

příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, protože jejich stanoviska

a právní názory v této věci vyplývají v plné míře ze stížnosti pro

porušení zákona a odpovídajícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud ČR se nejprve zabýval návrhem stěžovatele, aby

bylo postupováno podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, a rozhodl se jeho návrhu vyhovět. Přihlédl

přitom zejména ke skutečnosti, že těžiště ústavní stížnosti

spočívá v posouzení, zda bylo dodrženo ustanovení čl. 40 Listiny

základních práv a svobod, že nikdo nemůže být trestně stíhán za

čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby,

a že v tomto konkrétním případě se k otázce dodržení zásady "ne

bis in idem" vyjádřil jak ministr spravedlnosti ve své stížnosti

pro porušení zákona, tak rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky, který po zrušení předchozích rozsudků uložil Městskému

soudu v Brně, jaké otázky bude třeba v této věci ještě zkoumat.

K tomu však nedošlo, protože rozsudek Městského soudu v Brně ze

dne 4. 6. 1996 jen shledal, že stěžovatel je vinen trestným činem

nenastoupení vojenské služby v úmyslu trvale se vyhnout vojenské

činné službě ve smyslu § 269 trestního zákona, ale podle § 24

odst. 1 trestního zákona upustil od potrestání a využil ustanovení

§ 314d odst. 2 tr. řádu, že písemný rozsudek v tomto případě, kdy

se státní zástupce i obžalovaný podle něj vzdali odvolání, nemusí

obsahovat odůvodnění.

Ústavní soud poté z předložených podkladů a soudních spisů

zjistil, že poprvé byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin

nenastoupení služby v ozbrojených silách dne 11. 11. 1993 podle

§ 269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání

dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let

a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 4

Tv 233/93, bylo rozhodnuto, že podmíněně uložený trest ze dne 11.

11. 1993 bude vykonán.

Podruhé byl stěžovatel odsouzen dne 15. 11. 1994 rovněž pro

trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269

odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání

jedenácti měsíců nepodmíněně.

V obou případech základní vojenskou službu po převzetí

povolávacího rozkazu nenastoupil a vojenskému úřadu (OVS) sdělil,

že nenastoupí z důvodu náboženského svědomí a přesvědčení.

O civilní službu nepožádal ze stejného důvodu.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 1996 byl sice

výše uvedený rozsudek ze dne 15. 11. 1994 zrušen a věc vrácena

Městskému soudu v Brně, který dne 4. 6. 1996 rozhodl, že

stěžovatel je z důvodu neuposlechnutí nového povolávacího rozkazu

vinen trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách

podle § 269 odst. 1 trestního zákona, avšak podle § 24 odst. 1

trestního zákona upustil od potrestání. Odvolání stěžovatele bylo

zamítnuto.

Ústavní soud tedy zjistil, že skutečnosti, kterých se ústavní

stížnost dovolává, opravdu nastaly a že odpověď na otázku, zda

zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo

svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, stěžovatel odvodil z výše

uvedeného průběhu trestního případu, že byl pro trvalé odepření

vojenské služby uznán vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy

opakovaně a dovolává se čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Ústavní soud musel konstatovat, že čl. 40 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být trestně

stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn

obžaloby, a tato právní zásada nalezla svůj výraz i výslovně

v trestním řádu, konkrétně v jeho § 11 odst. 1 písm. f) resp. g).

Tím ovšem vystoupila do popředí skutečnost, že dne 4. října 1995

podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve

prospěch stěžovatele.

Ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že došlo k porušení

zákona v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a v ustanovení §

60 odst. 1 trestního zákona, protože jednáním, pro které byl

stěžovatel - obviněný odsouzen ve zkušební době, se nedopustil

nového trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách

a přesto byl obecnými soudy opět uznán vinným tímto trestným

činem. Pokud byl závěr, že se obviněný ve zkušební době

neosvědčil, opřen výlučně o nové odsouzení obviněného, které je

nezákonné, došlo k porušení zákona v uvedených ustanoveních. Ve

stížnosti pro porušení zákona blíže rozvádí právní názor v této

věci. Podle ní je podstatným znakem skutkové podstaty trestného

činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst.

1 trestního zákona úmysl pachatele směřující k trvalému

nenastoupení vojenské činné služby nebo zvláštní služby. Z tohoto

znaku vyplývá zcela logický závěr, že pachatel byl potrestán za

své rozhodnutí trvale se vyhnout uvedené službě, což projevil

zejména tím, že jednak dal takový úmysl zřetelně najevo a jednak

ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu

nenastoupil službu v ozbrojených silách, a přitom si byl vědom

trestních následků za takové jednání. I po prvním odsuzujícím

rozsudku za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách

podle § 269 odst. 1 trestního zákona je možné znovu doručit

obviněnému další povolávací rozkaz k nastoupení služby

v ozbrojených silách, avšak jeho neuposlechnutí již nelze hodnotit

jako nový trestný čin, byl-li v předchozím řízení před soudem

zjištěn úmysl nenastoupit takovou službu trvale. Obviněný v tomto

případě při novém povolání setrval na své již dříve projevené vůli

vojenskou službu nenastoupit, a proto podle názoru ministra

spravedlnosti jde o stejné jednání i stejný následek, a tedy

o totožný, a nikoliv nový skutek. Totožnost skutku nemůže ovlivnit

změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují,

jako např. povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému

vojenskému útvaru.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 21. 2. 1996, sp. zn.

2 Tzn 15/95, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem

spravedlnosti zamítl, ale svým rozsudkem ze dne 21. 2. 1996, sp.

zn. 2 Tzn 13/95, rozhodl, že zákon porušen byl, avšak z jiných

důvodů a v jiných ustanoveních a dotčená rozhodnutí obecných

soudů, týkající se stěžovatele, zrušil. V odůvodněních obou

rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR podrobně věnoval rozboru právního

názoru ministra spravedlnosti a svému odlišnému právnímu názoru,

o který svá rozhodnutí opřel. Jeho stanovisko lze v zásadě shrnout

do několika bodů:

- stížnost zaměňuje existenci stejného úmyslu s existencí stejného

skutku, resp. nerozlišuje úmysl pachatele od projevu tohoto

úmyslu,

- hranicí oddělující jednotlivé skutky je sdělení obvinění; pak

jde vždy o jiný skutek, byť by plynule navazoval na předchozí

jednání nebo se jím realizoval tentýž úmysl (§ 12 odst. 11

trestního řádu),

- platný trestní zákon i trestní řád pojem "skutek" používají, ale

blíže ho nevymezují; není výslovně stanoveno, kdy jde o "týž

skutek" ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu.

- trestný čin podle § 269 trestního zákona je dokonán marným

uplynutím lhůty 24 hodin od doby stanovené k nástupu

v povolávacím rozkazu. Doručením nového povolávacího rozkazu

dochází k běhu nové, další lhůty k nastoupení služby

v ozbrojených silách a pokud povinná osoba zaviněně nenastoupí,

dojde k dokonání dalšího skutku formálně naplňujícího znaky

trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách,

- zjištění úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě je závěrem

právním a nikoliv skutkovým a nemůže zakládat nebo udržovat

totožnost skutku.

Nejvyšší soud ČR uzavírá svůj rozbor s tím, že ve smyslu §

11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nejde o totožný skutek, pro který byl

obviněný odsouzen pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského

obvodového soudu v Brně dne 11. 11. 1993 a rozsudkem Městského

soudu v Brně ze dne 15. 11. 1994.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 1996 přikázal

soudu prvního stupně věc stěžovatele znovu projednat a učinit nové

rozhodnutí. Konstatoval, že při hodnocení obhajoby stěžovatele,

vyjádřené mimo jiné v jeho opravných prostředcích podaných

v původním řízení, může mít význam též posouzení, zda zákonná

úprava odmítnutí vojenské služby podle § 2 odst. 1 písm. a), odst.

2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších

předpisů, dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva

(zejména s ohledem na poměrně krátkou lhůtu k účinnému prohlášení

o odmítnutí vojenské služby a na nemožnost navrácení této lhůty)

a zda tato úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být

nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu

s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Bude-li mít soud

za to, že citovaná ustanovení zákona o civilní službě nejsou

v souladu s Listinou základních práv a svobod, pak je povinen

postupovat podle § 224 odst. 5 trestního řádu, přerušit trestní

stíhání a učinit příslušný návrh u Ústavního soudu. Navíc Nejvyšší

soud ČR uznal, že je nutno respektovat určité přípustné meze

trestní represe při posuzování dalších případů nenastoupení služby

v ozbrojených silách u pachatele, který již v minulosti byl

pravomocně odsouzen za takovýto trestný čin podle § 269 trestního

zákona. Skutková podstata trestného činu nenastoupení služby

v ozbrojených silách (podle § 269 i podle § 270 trestního zákona)

váže vznik trestní odpovědnosti na nedodržení lhůty k nástupu této

služby podle povolávacího rozkazu. Přitom branný zákon ani jiný

obecně závazný právní předpis neobsahuje žádná zvláštní pravidla

pro opětovné povolávání osoby, která předchozí povolávací rozkaz

zaviněně nesplnila a byla za to případně odsouzena. Proto

příslušné okresní vojenské správě nic nebrání takovou osobu

povolávat v jakémkoliv intervalu s neomezeným počtem povolávacích

rozkazů až do konce trvání služební povinnosti /teoreticky až do

60 let věku - viz § 5 odst. 2, § 21 odst. 3 a § 22 odst. 1 písm.

b) branného zákona/, přičemž povolaná osoba je povinna každé

povolání uposlechnout (§ 52 odst. 1 branného zákona). To by pak

mohlo vést k ničím nelimitovanému počtu trestných činů

nenastoupení služby v ozbrojených silách u téže osoby a s tím

spojenému neúměrnému počtu odsouzení týkajících se nesplnění

stejné služební povinnosti. Navíc neexistence podrobnější právní

úpravy opětovného povolávání osob k výkonu vojenské činné služby

nezaručuje stejný postup co do četnosti a termínů povolání vůči

všem odvedencům, což může způsobit nerovnost v právech

a povinnostech občanů v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Proto s přihlédnutím k okolnostem

a důvodům každého opětovného nenastoupení bude nutné zkoumat, zda

je skutečně namístě i opětovný trestní postih pachatele, zejména

zda je zde potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve

smyslu § 3 odst. 2 trestního zákona a zda - i vzhledem k délce

vojenské služby, jejímuž výkonu se obviněný vyhýbá - nebyl

dostatečný předchozí trestní postih a tresty pravomocně uložené za

předtím spáchané trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených

silách. Touto dispozicí se však Městský soud v Brně (sp. zn. 10

T 28/96) neřídil, když rozhodl v této věci bez odůvodnění svým

rozsudkem ze dne 4. 6. 1996 a Krajský soud v Brně jeho postup

schválil.

Ústavní soud ČR po zhodnocení všech podkladů týkajících se

předmětné ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná.

Stěžovatel byl pro trvalé odepření vojenské služby uznán

vinným dvěma samostatnými rozsudky, tedy opakovaně, čímž obecné

soudy jako orgány veřejné moci porušily čl. 40 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod a zasáhly do ústavně chráněných práv

stěžovatele. Dále porušily i čl. 90 Ústavy ČR tím, že zákonem

stanoveným způsobem neposkytovaly ochranu právům.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu

čl. 83 Ústavy ČR musel vyjít nejen z uvedeného článku Listiny

základních práv a svobod, který je navíc pojmově shodný

s ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ale musel

respektovat i skutečnost, že zásada "ne bis in idem" nalezla své

místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod, jak Ústavní soud konstatoval

již ve svém nálezu I. ÚS 184/96, protože toto ustanovení citované

Úmluvy je v České republice bezprostředně závazné, má přednost

před zákonem a tak musí být i aplikováno. Tato přednost

mezinárodní smlouvy před zákonem, jak ji stanoví čl. 10 Ústavy

České republiky, byla v celém řízení před obecnými soudy

opomenuta. Jinak se Ústavní soud přidržel své dosavadní

rozhodovací praxe v analogických případech, jak vyplývá např.

z nálezů IV. ÚS 81/95 a IV. ÚS 82/97.

Z výše uvedených důvodů musel Ústavní soud rozsudek Městského

soudu v Brně ze dne 4. června 1996, sp. zn. 10 T 28/96, a usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1996, sp. zn. 4 To 324/96,

pro neústavnost zrušit. Nemohl však vyhovět návrhu stěžovatele na

zrušení ustanovení § 269 trestního zákona a musel jeho návrh

odmítnout z toho důvodu, že k porušení základních práv a svobod

došlo v zásadě nesprávnou aplikací právních předpisů, především

trestního řádu. Ústavní soud shledal návrh na zrušení § 269

trestního zákona z tohoto hlediska v tomto konkrétním případě

zjevně neopodstatněným a byl nucen jej odmítnout.

Ústavní soud ČR nemohl ani využít podnětů Nejvyššího soudu ČR

k případnému projednání otázek spojených s civilní službou, které

Nejvyšší soud ČR směřoval vůči prvoinstančnímu soudu. Civilní

služba jen nepřímo souvisí s projednávaným případem. Připomínka,

že však bude třeba posoudit, zda zákonná úprava odmítnutí vojenské

služby /podle § 2 odst. 1 písm. a), jakož i odst. 2 zákona

č.18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů/,

dostatečně umožňuje využití tohoto ústavního práva a zda tato

úprava není v rozporu se smyslem ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod vzhledem k poměrně krátké lhůtě

k účinnému prohlášení o odmítnutí vojenské služby a vzhledem

k nemožnosti navrácení této lhůty, se jeví jako závažná a důvodná.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 14. října 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru