I.ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001
N 150/24 SbNU 105
K ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené starostou
P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000,
č. j. 5 Cmo 21/2000-77, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5
Cmo 21/2000-77, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti se domáhala
zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ke své stížnosti uvedla, že Krajský obchodní soud v Praze
rozhodl dne 22. 11. 1999, usnesením sp. zn. 13 Cm 61/94, v právní
věci navrhovatele České spořitelny, a. s., Praha (v této ústavní
stížnosti "1. vedlejší účastník"), proti odpůrcům: D. O. (dále jen
"2. vedlejší účastník"), M.i L. (dále jen "3. vedlejší účastník")
a K. M. (dále jen "4. vedlejší účastník"), o zaplacení 10 920 Kč
s přísl. tak, že O. D. ustanovil dle § 29 občanského soudního řádu
(dále jen "o. s. ř."), opatrovníka, a to stěžovatelku - Městskou
část Praha 6, zastoupenou Obvodním úřadem pro Prahu 6.
Krajský obchodní soud uvedené rozhodnutí odůvodnil tím, že se
2. vedlejší účastník nezdržuje v místě svého trvalého ani
přechodného pobytu a nelze mu doručit ani na jinou z adres, které
se podařilo soudu zjistit dotazem u centrální evidence
obyvatelstva.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z toho, že smyslem
opatrovnictví je v konkrétním případě hájit práva účastníka a že
takovou funkci může plnit obec, jde-li o osoby v ní usedlé.
Stěžovatelka proti tomuto usnesení Krajského obchodního soudu
podala v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze své
stěžovatelkou napadené usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, odůvodnil ustanovením § 27 občanského zákoníku
(dále jen "o. z."), resp. § 29 o. s. ř. Odvolací soud dospěl
k závěru, že je logické ustanovit orgán místní správy
opatrovníkem, když ostatní vhodné osoby pro tuto funkci nezbývají.
Vrchní soud zároveň konstatoval, že považuje za nedůvodnou námitku
stěžovatelky v tom směru, že se nejedná v jejím případě o orgán
místní správy, jímž je obvodní úřad, je však obcí svého druhu.
Stěžovatelka zejména namítala, že ustanovení § 27 odst. 3 o.
z. se vztahuje k předcházejícímu odstavci tohoto zákona, tj.
k ustanovení opatrovníka osobám zbaveným způsobilosti k právním
úkonům nebo se způsobilostí omezenou. Některé správní orgány sice
mají povinnost vykonávat funkci opatrovníka nezletilých [např.
okresní úřady dle § 19 písm. b) zákona č. 114/1988 Sb.], nebo
nesvéprávným osobám, nikoli však jiným osobám, které jsou
v jejich obvodu hlášeny k trvalému pobytu. Podle názoru
stěžovatelky, která ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, resp. § 14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb.,
vykonává v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném
zvláštními zákony, žádný zvláštní zákon neukládá povinnost
vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě.
Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s aplikací ustanovení § 27 odst.
3 o. z. jako zvláštního ustanovení ve vztahu k zákonu o obcích.
Podle názoru stěžovatelky soud může ustanovit opatrovníka
tomu, jehož pobyt není znám, dle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.,
a to pouze za předpokladu, že osoba stanovená opatrovníkem
s převzetím této funkce souhlasí a je ochotna takovou funkci
skutečně zastávat. Tento svůj právní názor stěžovatelka opřela
zejména o ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a o ustanovení čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí
být nucen činit, co zákon neukládá. Vzhledem k tomu, že
stěžovatelka byla toho mínění, že výkon funkce jí žádný zákon
neukládá a ona sama s ustanovením funkce opatrovníka a s tímto
souvisejícím výkonem funkce nesouhlasí, považovala napadené
usnesení za takové rozhodnutí, které je v rozporu s jejími výše
uvedenými, ústavně zaručenými, právy a svobodami.
Stěžovatelka kromě toho uvádí, že soud nevyčerpal možnosti ke
zjištění pobytu žalovaných a dále poukazuje na okolnost, že pobyt
bratra žalovaného O. D. - J. D. - je znám, takže jistě by bylo
vhodnější, kdyby byl opatrovníkem ustanoven bratr žalovaného.
Ústavní soud po zvážení věcné i procesní stránky dané
problematiky dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadeného
usnesení Vrchního soudu je důvodný.
Ustanovení opatrovníka soudem dle § 29 o. s. ř. není
dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu,
proti němuž se ustanovený opatrovník může odvolat, přičemž může
např. namítnout, že nezastižitelnost účastníka nebyla spolehlivě
prokázána a nebyly vyčerpány všechny prostředky ke zjištění místa
jeho pobytu. Pokud je ustanovena opatrovníkem obec a napadne
takové rozhodnutí soudu odvoláním, musí odvolací soud zkoumat, zda
byly splněny předpoklady jejího ustanovení opatrovníkem. Ukončení
opatrovnické funkce zaniká buď odpadnutím důvodu, pro který
opatrovnictví vzniklo anebo rozhodnutím soudu o odvolání
opatrovníka.
Ústavní soud vychází z toho, že při ustanovení opatrovníka
soud zvažuje splnění předpokladů a podmínek, stanovených zákonem:
soud ustanoví opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám,
jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to
veřejný zájem, anebo shledá-li k tomu jiný vážný důvod (§ 29 o. s.
ř.).
Ústavní soud k dané problematice podotýká, že ustanovení
opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy
předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento
postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno
použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že
např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit
opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho
adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby
svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná
povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku.
V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy
nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy
aplikovaly na předmětnou věc ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.
a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl opatrovník
(stěžovatelka) nesprávně ustanoven již bez ohledu na další
potřebná šetření.
Ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 o. z. ustanoví soud
opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení,
jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 18 odst. 1 o. z.)
za předpokladu, nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný
fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro
ustanovení opatrovníkem. Z logického a gramatického výkladu
ustanovení § 27 o. z. vyplývá, že ustanovení § 27 odst. 3 by mělo
být zřejmě aplikováno pouze ve vazbě na ust. § 27 odst. 2 cit.
zák., tzn. v případě fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu
zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost byla
rozhodnutím soudu omezena. Pak je dle citované právní úpravy
zákonným zástupcem této osoby soudem stanovený opatrovník.
Odhlédne-li Ústavní soud od této dikce, nemůže souhlasit
s postupem obecných soudů, pokud se vůbec nezabývaly shora
uvedeným zákonným předpokladem pro případné ustanovení
stěžovatelky opatrovníkem, a to povinností zkoumat, zda nemůže být
opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba,
která by splňovala podmínky pro ustanovení opatrovníkem.
V činnosti soudů v projednávané věci došlo k porušení
ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1
a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně je
třeba uvést, že soudy neprovedly dostatečná preventivní opatření
případného střetu zájmů stěžovatelky a 2. vedlejšího účastníka.
Stěžovatelce nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které
opatrovnictví přináší a též jí nebyly poskytnuty náležité
informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení
práv opatrovance. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami
uvedenými v opravných prostředcích a nevyužily případnou možnost
nařídit jednání k jejich projednání. Ve smyslu ustanovení § 214
odst. 2 o. s. ř. sice jednání není třeba v dané věci nařizovat,
avšak citované ustanovení na straně druhé umožňuje toto jednání
soudu v odůvodněných případech nařídit. Takto konstruované
ustanovení by mělo vést obecné soudy ke zvažování, zda v každém
jednotlivém případě nejde o tak závažnou věc, v níž by měly být
v této fázi řízení zjišťovány sporné skutečnosti, a jednání
případně nařídit. V dané věci, dle názoru Ústavního soudu,
k nařízení ústního jednání mělo dojít, a to vzhledem ke shora
uvedeným závažným námitkám stěžovatelky.
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené ve smyslu
ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti
vyhověl a usnesení Vrchníhosoudu v Praze tak, jak je uvedeno
v enunciátu nálezu, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 16. října 2001