Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 322/01Usnesení ÚS ze dne 29.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.322.01
Datum podání28.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 3 odst.4

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 322/01 ze dne 29. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 322/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2001, č. j. 5 Co 317/2001-152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 11 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod. K porušení těchto práv mělo dle názoru stěžovatelky dojít zejména porušením zásady volného hodnocení důkazů v tom smyslu, že soudy měly za povinnost vypořádat se s každým důkazem, který byl proveden. Uvedla, že odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Č. p., s. p., (dále jen "vedlejší účastník") byla povinna uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání 1/2 nemovitostí, a to domu a pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV pro k. ú. Č., jakož i návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastník byl povinen vydat ideální 1/2 předmětných nemovitostí. Uvedla, že odvolací soud jí stanovil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku ve výši 10 775 Kč.

Ústavní soud po posouzení předmětné ústavní stížnosti po stránce formální i obsahové dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ze spisu k uvedené věci vyplývá, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, č. j. 5C 562/2000-132, zamítl návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání shora uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí jednak tím, že stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována, dále pak okolností, že nemovitosti nepřešly na stát za podmínek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) ani za podmínek ust. § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a konečně i tím, že předmětné nemovitosti ztratily zásadní přestavbou svůj původní stavebně-technický charakter a jako takové se podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nevydávají.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka včas odvolala. Namítala, že v předmětné věci nebyla správně prvoinstančním soudem posouzena otázka splnění podmínek pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Vytýkala soudu prvního stupně, že ve svých závěrech vycházel pouze ze skutečnosti, že původní vlastník nemovitostí F. S. (dále jen "původní vlastník") byl trestně odsouzen, a že soud nepřihlédl přitom k dalším okolnostem.

Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí potvrdil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že u původního vlastníka byly dány všechny zákonné předpoklady konfiskace podle citovaného dekretu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud podrobně uvedené zákonné předpoklady v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí, jakož i s přihlédnutím k okolnosti, že Ústavní soud neshledal v tomto odůvodnění nijakého pochybení, Ústavní soud na tyto závěry stěžovatelku blíže odkazuje.

Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby obecnými soudy byl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba postupovat tak, že osoby uvedené na dalších místech v pořadí, jsou oprávněnými osobami jen tehdy, pokud osoby uvedené v předchozím pořadí (dle citovaného ustanovení) svůj restituční nárok u povinné osoby neuplatnily, resp. jej uplatnily pozdě. V daném případě na tytéž nemovitosti uplatnily včas svůj restituční nárok u povinné osoby děti původního vlastníka (jak zjistil soud prvního stupně ze spisu sp. zn. 6 C 395/1992, vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově), které ve smyslu citovaného ustanovení měly před stěžovatelkou přednost. Žalobní návrh těchto oprávněných osob byl soudem zamítnut s odkazem na provedenou konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky. Obecné soudy dospěly ke správnému závěru, pokud konstatovaly, že v daném případě uplatnily restituční nárok děti původního vlastníka k týmž nemovitostem jako stěžovatelka, a proto stěžovatelka, coby neteř původního vlastníka, nemůže být s ohledem na shora zákonem stanovené předpoklady považována za oprávněnou osobu.

V návaznosti na výše uvedené nelze vytknout odvolacímu soudu, že se již otázkou ztráty stavebně-technického charakteru nemovitostí nezabýval, neboť návrh stěžovatelky byl po právu shledán nedůvodným již ze dvou shora uvedených důvodů. Odvolací soud správně věc uzavřel tak, že uvedené dva shodné restituční nároky vedle sebe neobstojí, protože jsou rovnocenné a významově totožné, přičemž jeden z nich je zcela nadbytečný.

Odvolací soud proti tomuto svému napadenému rozhodnutí připustil možnost podání dovolání.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2001, č. j. 28 Cdo 865/2001-177, vyplývá, že stěžovatelka tento opravný prostředek využila. Dovolání stěžovatelky v předmětné věci bylo dovolacím soudem odmítnuto.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 535/01, odmítnuta s poukazem na skutečnost, že postupem dovolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, jakož i na okolnost, že o ústavní stížnosti proti rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajskému soudu v Českých Budějovicích již Ústavní soud jedná ve věci sp. zn. I. ÚS 322/01 (tzn. v této věci).

Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nijakých pochybení. Stěžovatelce se proto nepodařilo prokázat porušení jejích práv, zaručených Ústavou ČR či Listinou základních práv a svobod.

V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 29. dubna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru