Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3219/10 #1Nález ÚS ze dne 15.12.2011Určení výše odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Brno - město - Homola Jaroslav
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní práva a svobody/právo vlastni... více
Věcný rejstříkodůvodnění
výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekutor
odměna
exekuční příkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 214/63 SbNU 467
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3219.10.1
Datum vyhlášení26.01.2012
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.3

177/1996 Sb., § 13 odst.3

330/2001 Sb., § 11 odst.1 písm.a, § 6 odst.3, § 5, § 13

484/2000 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází tehdy, pokud obecné soudy rozhodují o námitkách proti exekučnímu příkazu, aniž by zohlednily skutečnost, že dlužník splnil sám - tj. dobrovolně - svoji povinnost sice po nařízení exekuce, ale bez přímé účinnosti exekutora; to vše navíc v době, kdy k dané problematice existuje již relevantní judikatura Ústavního soudu, která je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány a osoby.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky L. Č. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 12. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010, č. j. 030 EX 32927/07-16, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č.j. 105 Nc 25253/2007-35, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a základní právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Narativní část

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora byla vyzvána k zaplacení určené částky a jejího příslušenství; tuto částku měla zaplatit nejpozději do 15 dnů ode dne doručení výzvy, což splnila. Přesto vydal soudní exekutor napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce v nesnížené podobě. Námitkám proti tomuto příkazu následně městský soud shora uvedeným usnesením nevyhověl a ani se s nimi řádně nevypořádal, přičemž nerespektoval ani ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že totožný právní problém posuzoval mj. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Ústavní soud je tak názoru, že pokud se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedené exekuci, jedná se neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou. V takovém případě chybí i „výchovný“ prvek, když není dána možnost „ocenit“, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce).

Podle Ústavního soudu § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekuční tarif) sice naznačoval, že v takových případech náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedené exekuce. Ústavní soud však již dříve konstatoval, že ve svých důsledcích takto vykládaná právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Smysl jednoho ze základních principů exekuce, totiž principu zákonné ochrany povinného, spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohlední jistý stupeň „dobrovolnosti“ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Proto za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu i s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného. Ústavně konformní úprava odměny exekutora by proto neměla vycházet z přímé závislosti této odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Je zřejmé, že se městský soud v odůvodnění svého usnesení ztotožnil s výpočtem výše náhrady nákladů provedeným v příkazu exekutora. Své závěry přitom nijak blíže nezdůvodnil, nezabýval se obsahem citovaného nálezu, tudíž ho ani nerespektoval a zcela pominul na tento nález navazující ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Městský soud tak nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ve vztahu ke stěžovatelce porušil i čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jeho rozhodnutí zasáhlo do majetkové sféry stěžovatelky. Vymáhání pohledávky ve výši 1.012,- Kč stálo stěžovatelku na nákladech řízení, dle zmíněného příkazu, dalších 12.120,- Kč, což je zjevně disproporční.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3219/10 ze dne 15. 12. 2011

N 214/63 SbNU 467

Určení výše odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 15. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 3219/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32927/07-16 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25253/2007-35, jímž nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám

Výrok

I. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 6. 2010 č. j. 030 EX 32927/07-16 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 č. j. 105 Nc 25253/2007-35 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými jí byla uložena povinnost zaplatit náklady exekuce. Stěžovatelka je přesvědčena, že zejména usnesením Městského soudu v Brně byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postupem zmíněného soudu došlo i k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti uvedla, že na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora byla vyzvána k zaplacení částky 13 732 Kč, což představuje pohledávku ve výši 1 012 Kč a její příslušenství ve výši dalších 12 720 Kč. Tuto částku měla zaplatit nejpozději do 15 dnů ode dne doručení výzvy, což splnila. I přes tuto skutečnost vydal soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola dne 28. 6. 2010 pod č. j. 030 EX 32927/07-16 příkaz k úhradě nákladů exekuce v nesnížené podobě. Proti tomuto příkazu podala námitky, kterým Městský soud v Brně shora označeným usnesením nevyhověl. V odůvodnění se nevypořádal s jejími argumenty. Jako povinná totiž zaplatila vymáhanou částku dříve, než uplynula lhůta daná exekutorem k jejímu zaplacení. V takovém případě náleží podle § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu (vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) exekutorovi odměna ve výši 50 %. Městský soud v Brně nerespektoval judikaturu Ústavního soudu vycházející z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz níže) a judikaturu na tento nález navazující, podle které by odměna exekutora měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že dikce § 6 odst. 3 exekučního tarifu není absolutní, a tudíž z ní vyplývá, že odměna podle odstavce 1 je nejméně 3 000 Kč, a nikoliv že je to nejmenší odměna, kterou nelze nijak zkrátit. Smyslem ustanovení § 6 exekučního tarifu je, aby měl soudní exekutor za provedení bagatelní exekuce zaručenu právním předpisem minimální odměnu. Ustanovení § 11 odst. 1 exekučního tarifu má však zcela jiný účel, a sice reflektování skutečnosti, že exekutor nemusel exekuci provést, jelikož povinná splnila svoji povinnost dobrovolně. V těchto případech má exekutor nárok na 50 % odměny. Žádný zákonný argument pro to, aby minimální částka odměny nemohla být v těchto případech snížena na polovinu, dohledat nelze.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, Exekutorský úřad Brno-město, Husova 8a, vydal dne 28. 6. 2010 příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž uložil povinné stěžovatelce zaplatit náklady exekuce, a to: odměnu ve výši 3 000 Kč, náhradu za hotové výdaje, ztrátu času a doručení písemného písemností ve výši 3 500 Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 1 300 Kč. Výrokem III jí uložil zaplatit náklady oprávněného účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši dalších 4 320 Kč.

Soudní exekutor tak rozhodl s odkazem na § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a podle § 5 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Podle odůvodnění zmíněného příkazu učinil v průběhu exekučního řízení soudní exekutor řadu úkonů směřujících ke zjištění majetku povinné a vymožení pohledávky oprávněného. S ohledem na tyto skutečnosti činí jeho odměna 3 000 Kč plus DPH; odměna je stanovena v nejnižší možné výši, kterou již nelze dál krátit. Výši náhrady za hotové výdaje odůvodnil ustanoveními § 13, 14 a 15 exekučního tarifu s tím, že se jedná o paušální částku, kterou není třeba prokazovat. Náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku oprávněného vyčíslil podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Brně námitkám stěžovatelky proti tomuto příkazu nevyhověl a konstatoval, že neshledal žádné pochybení ze strany exekutora, jeho náklady jsou podloženy příslušnými zákonnými ustanoveními. Odměna exekutorovi náleží ve výši stanovené zmíněným exekučním příkazem a jakékoliv plnění povinného po podání návrhu na nařízení exekuce nelze považovat za plnění dobrovolné.

Ústavní soud konstatuje, že totožný právní problém, který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přinesla, posuzoval v nálezu přijatém plénem Ústavního soudu dne 1. 3. 2007 pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a v řadě nálezů dalších na tento plenární nález navazujících. Jedná se např. o nález sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495), ve kterém Ústavní soud mimo jiné uvedl, že skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedené exekuci, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou. V přijaté konstrukci tohoto ustanovení chybí i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), i když v posledním možném okamžiku. Podle Ústavního soudu ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedené exekuce. Ústavní soud dále konstatoval, že v konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti upozornil i na jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohlední jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Proto za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze v takovém případě považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu i s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného. Proto ústavně konformní úprava odměny exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti této odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Z výše uvedených principů vycházel Ústavnísoud i při rozhodování o dalších ústavních stížnostech obsahově totožných s projednávanou věcí. Jedná se např. o nález sp. zn. I. ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 (N 155/47 SbNU 25), nález sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337), nález sp. zn. III. ÚS 1226/07 ze dne 19. 12. 2007 (N 232/47 SbNU 1021), nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111) či nález sp. zn. I. ÚS 2134/09 ze dne 24. 11. 2010 (N 236/59 SbNU 399). Ústavní soud zde v zájmu věcnosti odkazuje v dalším na odůvodnění zmíněných nálezů.

V posuzované věci je zřejmé, že Městskýsoud v Brně se v odůvodnění svého usnesení zcela ztotožnil s výpočtem výše náhrady nákladů provedeným v příkazu exekutora se závěrem, že "jakékoliv případné plnění po podání návrhu na nařízení exekuce nelze považovat za dobrovolné plnění" a že ani podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (viz výše) nelze krátit paušální odměnu 3 000 Kč. Tyto své závěry městský soud nijak blíže nezdůvodnil a je zřejmé, že se vůbec nezabýval obsahem citovaného nálezu, a tudíž jej ani nerespektoval. Zcela pominul na tento nález navazující ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Městskýsoud v Brně tak svým rozhodnutím nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve vztahu ke stěžovatelce pak porušil i čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože jeho rozhodnutí zasáhlo do majetkové sféry stěžovatelky. Na počátku byla totiž pohledávka Dopravního podniku města Brna ve výši 1 012 Kč, jejíž vymáhání stálo stěžovatelku na nákladech řízení podle zmíněného příkazu dalších 12 120 Kč, což je zjevně disproporční.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil ve výroku označená rozhodnutí. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru