Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3218/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana lidské důstoj... více
Věcný rejstříksvědek/výpověď
Ochrana osobnosti
rekognice/rekonstrukce
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3218.11.1
Datum podání27.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 97, § 104b

40/1964 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3218/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., zastoupého Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, čj. 30 Cdo 4877/2010-88, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 Co 356/2009-65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, čj. 31 C 12/2009-36, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 7. 5. 2009, čj. 31 C 12/2009-36, zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaný doručil písemnou omluvu za to, že jej při rekognici označil pachatelem trestného činu loupeže, a aby mu zaplatil částku 250 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Po zjištění, že vyšetřování trestného činu loupeže bylo po provedené prověrce posouzeno jako řádné a že v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný proti žalobci vypovídal úmyslně nepravdivě, či by k takové výpovědi byl naveden třetí osobou, uzavřel, že výkon svědecké výpovědi podle § 97 trestního řádu nemůže být pokládán za neoprávněný zásah do osobnostního práva takové osoby, byť je na základě podaného svědectví vůči takové osobě následně postupováno prostředky trestního práva. Neoprávněný zásah do osobnostních práv jiného přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže svědek vybočí z plnění své svědecké povinnosti. To připadá v úvahu tehdy, pokud svědek neplní své povinnosti svědka a zejména vypovídá křivě. To však v řízení prokázáno nebylo.

Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 Co 356/2009-65, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a za správný považoval právní názor soud prvního stupně, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost, či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění zákonných povinností. Plněním zákonné povinnosti je i výpověď svědka, ať již v občanskoprávním či trestním řízení, i jeho účast na rekognici in natura. Výpověď žalovaného jako svědka v trestním řízení a v průběhu rekognice a poznatky, údaje a úsudky, které v tomto procesním postavení sdělil orgánům činným v trestním řízení, jež však souvisely s předmětem výslechu a předmětem trestního řízení, byť v souvislosti s dalšími skutečnostmi vedly k tomu, že stěžovatel byl vazebně stíhán, nelze pokládat za neoprávněných zásah do osobnostních práv stěžovatele. Za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení nebyl žalovaný v právním postavení svědka uznán příslušným orgánem pravomocně vinným ze spáchání trestného činu či přestupku. Žalovaný podáním svědecké výpovědi a svojí výpovědí při rekognici in natura plnil zákonem stanovenou povinnost a nevybočil přitom z mezí stanovených zákonem. Za takové vybočení by bylo možné považovat výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu ani vůbec nesouvisel. V případě žalovaného tak chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti a sice samotný protiprávní zásah. Odvolací soud odmítl stěžovatelovu koncepci objektivní občanskoprávní odpovědnosti svědka za obsah jeho výpovědi. Přijetí takové koncepce by znamenalo, že podání svědecké výpovědi, ke které je ten který občan povinen, a jejíž obsah se v budoucnu v kontextu s dalšími důkazy v té které věci provedenými, ukáže nevěrohodným, či ke kterému ten který orgán státní moci nepřihlédne, či mu neuvěří, zakládá objektivní odpovědnost svědka za zásah do osobnostních práv toho, kdo o sobě tvrdí, že obsahem svědectví byla zasažena jeho osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 občanského zákoníku, a zcela by vyloučil povinnost a i ochotu svědků vypovídat o tom, co zažili a vnímali.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2011, čj. 30 Cdo 4877/2010-88, dovolání odmítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K otázce namítané stěžovatelem, zda svědek může způsobit neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku publikovaném pod R 54/2010. Dospěl v něm k závěru, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění, křivá výpověď nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Vzhledem k tomu, že odvolací soud - jenž dospěl k závěru, že takové vybočení nebylo v řízení prokázáno - tento názor vzal v úvahu, je jeho závěr podle Nejvyššího soudu správný.

Proti všem shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti, garantované v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odpovědnost za zásah do osobnostních práv je dle stěžovatele podmíněna jedině objektivním zásahem do zákonem chráněné osobnostní sféry, přičemž tento zásah je nezávislý na jakýchkoli vnějších skutečnostech. Negativní důsledek v osobnostní sféře nepochybně nastal, neboť stěžovatel byl nedůvodně obviněn z trestného činu a vzat do vazby. Stěžovatel považuje rovněž za absurdní závěr, dle nějž se nepravda jenom díky probíhajícímu trestnímu řízení stává tvrzením, za které není vedlejší účastník odpovědný; pokud by totiž žalovaný uvedl tytéž informace mimo trestní řízení, zcela jistě by se jednalo o difamující informace zasahující do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost "přijal, obvyklým způsobem ji projednal" a aby v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se závěry, které v civilním řízení učinily obecné soudy. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů a snaží se jej zvrátit cestou ústavní stížnost. Namítá-li přitom porušení práva na spravedlivý proces, je nutno podotknout, že v ústavní stížnosti neuvedl jediné tvrzení, v čem by mělo porušení tohoto práva spočívat. Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů (dle nichž svědecká výpověď představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv jenom tehdy, dojde-li k vybočení z mezí výkonu práv a povinností stanovených zákonem) není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti; právo na spravedlivý proces má totiž ryze procesní obsah, a nelze je pojímat jako právo na úspěch v řízení a dovozovat, že bylo porušeno, rozhodl-li soud zcela nebo zčásti jinak, než si stěžovatel představoval (k tomu viz např. I. ÚS 2717/08).

Ústavní soud však nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (čl. 10 odst. 1 Listiny). Z rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze stanoviska R 54/2010, jehož se dovolal a o nějž své rozhodnutí opřel Nejvyšší soud, je zřejmé, že obecné soudy si byly plně vědomy, že proti sobě na jedné straně stojí ochrana osobnostní sféry fyzické osoby, a na straně druhé veřejný zájem na objasňování trestné činnosti. Je-li výsledkem zvažování závěr, jenž byl uveden výše, nelze jej považovat za ústavně nekonformní ani v obecné rovině, ani v rámci projednávané věci.

Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a vzhledem k tomu, že se vypořádávají i s argumentací, kterou stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, Ústavní soud na jejich odůvodnění odkazuje, aniž považuje za nutné úvahy v nich vyslovené opětovně uvádět. K ústavní stížnosti pouze dodává, že vývody stěžovatele, dle nichž je nerozhodné, za jakých okolností bylo tvrzení proneseno, nejsou udržitelné. Pro hodnocení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv jsou naopak okolnosti, za nichž bylo tvrzení vysloveno, vždy velmi podstatné; je tedy významné i to, že stěžovatel byl jako pachatel loupeže označen právě při plnění svědecké povinnosti v trestním řízení, a že při plnění této zákonné povinnosti žalovaný nijak nepřekročil její meze.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru