Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3214/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
úvěr
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3214.10.1
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 266, § 497

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3214/10 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Apston Capital Ltd., 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Koliště 55, 602 00, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 412/2004-156 ze dne 6. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2738/2008-241 ze dne 28. 7. 2010, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LESIA a.s., IČO: 64509389, se sídlem v Zámku 673, 696 62, Zámek, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 12. listopadu 2010 byla telefaxem, ve lhůtě 3 dnů následně doplněná písemným podáním shodného znění, Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byl zamítnut její žalobní návrh, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit 5 053 807,- Kč s příslušenstvím jako vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru. Obecné soudy měly špatně posoudit obsah právních úkonů, dezinterpretovat dohodnutá ujednání a nesprávně vyložit skutečnou a pravou vůli smluvních stran, v důsledku čehož by shledaly právní povinnost vedlejšího účastníka (dlužníka) vrátit uvedené finanční prostředky, a žalobě by vyhověly. Nejvyšší soud měl na věc v napadeném usnesení nahlížet s jiným právním posouzením, čímž měl osvědčit, že výklad soudů nižších instancí musel být nesprávný, měla tím být založena přípustnost dovolání a dovolání proto nemělo být odmítnuto podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedeným postupem měla být porušena základní práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví (čl. 36, 37 a 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod základních práv), a proto stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

II.

3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatelka poskytla, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.

4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s výkladem právních úkonů, na jejichž základě vznikla mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejšího účastníka nepojmenovaná smlouva podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.

III.

6. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné.

7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

8. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

10. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

11. Předně je zapotřebí zdůraznit, že povahou smlouvy a jejím výkladem se obecné soudy velmi podrobně zabývaly, což muselo být stěžovatelce z obsahu soudních rozhodnutí známo (kupř. str. 9 odst. 3 a 4 rozsudku Krajského soudu v Brně). Z předmětné smlouvy vyložily práva a povinnosti jejích účastníků, dále dopady do právního postavení nástupců původního věřitele (tj. Foresbank a.s.), tj. České inkasní s.r.o. a posléze stěžovatelky s tím, že dobytnost věřitelovy (stěžovatelčiny) pohledávky by bývala byla jiná, kdyby se věřitel(é) o svá práva staral(i) v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt".

12. Soudy srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaká byla povaha smluvních ujednání; jestliže právní předchůdci stěžovatelky (Foresbank a.s. a Česká inkasní s.r.o.) neučinili žádné efektivní kroky ke včasnému uplatnění svých práv u soudu, přičemž ze smlouvy plyne, za kterých (specifických a jednoznačných) okolností se věřitel může (mohl) domáhat postihu ručitele za směnečného dlužníka (slovy stěžovatelky: "vrácení poskytnutého úvěru"), tj. proplacení směnky po vedlejším účastníkovi, pak bylo zcela na uvážení stěžovatelky, obchodního profesionála, za jakých podmínek a s jakým rizikem nastoupí na místo původního věřitele.

13. Stran výtky adresované Nejvyššímu soudu je nutno doplnit, že stěžovatelka sousloví ("... ze žádného v těchto listinách obsaženého ujednání však nelze dovodit povinnost žalované k úhradě "úvěru" ...") vytrhává z kontextu rozhodnutí (opomíjí celé znění daného souvětí, zejména pak větu, která bezprostředně následuje) a celého předcházejícího řízení; Nejvyšší soud jen pojmově rozlišoval mezi vrácením úvěru a úhradou směnečných částek. Kdyby stěžovatelka s obdobně vynaloženou energií, precizností a všímavostí učinila v příslušných lhůtách typické úkony směřující k uplatnění práva, resp. kdyby v době, kdy se mohla a měla přesvědčit o dobytnosti své pohledávky, a zjistila, co (ne)učinili její právní předchůdci, nemusela by se (bez úspěchu) obracet na zdejší soud.

14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v institutu ústavní stížnosti spatřuje jen prostředek, kterým by napravila chybný postup svých právních předchůdců; předkládá soudům svoji - pro ni výhodnější (resp. účelovou) verzi - výkladu smluvních ujednání, bez toho, aby se smířila s tím, že tato verze od počátku soudního řízení nebyla přesvědčivá a neodpovídala ani jazykovému projevu ve smlouvě užitému. Tento účel však ústavní stížnost nemá.

IV.

15. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

16. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak tomu v dané věci je.

17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru