Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3210/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpohledávka
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3210.15.1
Datum podání02.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3210/15 ze dne 14. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Baroně, zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou se sídlem Mořkov, Dolní 221, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014 č. j. 15 Co 248/2014-168 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 23 Cdo 92/2015-228, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 18 C 25/2012-122, ve spojení s usnesením ze dne 3. března 2014 č. j. 18 C 25/2012-131 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 102.690 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti stěžovatele vydat žalovanému movité věci označené ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil mu nahradit náklady řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání a uvedl, že námitky stěžovatele ohledně rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která se zabývá zásadami pro výklad právních úkonů (rozsudek ze dne 30. března 2000 sp. zn. 20 Cdo 2018/98) nemohou založit přípustnost dovolání. Odvolací soud se totiž podle Nejvyššího soudu od jeho ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Nejvyšší soud nevyhověl ani námitce stěžovatele, že došlo k procesní vadě řízení spočívající v překvapivém rozhodnutí.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že si u žalovaného objednatel zhotovení nové střechy na rodinný dům v celkové ceně díla 164 175 Kč a že je tedy legitimní za takovou cenu očekávat, že dílo bude zhotoveno řádně, že bude jeho dům chránit a že bude plnit i funkci estetickou. Stěžovatel je přesvědčen, že žádnou z těchto funkcí střecha neplní, neboť žalovaný vyměřil střešní krytinu špatně a poté použil nýty, což vedlo k tomu, že dílo není bezvadné. Odvolací soud podle stěžovatele rozhodl nespravedlivě a zdůraznil zejména pochybení stěžovatele, aniž by stejnou přísnost použil ve vztahu k žalovanému. Platnost odstoupení od smlouvy o dílo totiž podmínil odvolací soud předchozím písemným zápisem požadavku na odstranění vad do stavebního deníku. Pokud odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému od právního závěru soudu prvního stupně, měl o tom stěžovatele poučit, aby svůj žalobní návrh změnil a tím se vyhnul neúspěchu ve věci.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru