Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 321/2000Nález ÚS ze dne 12.06.2002Povolení vkladu do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/26 SbNU 239
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.321.2000
Datum vyhlášení12.06.2002
Datum podání26.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

190/1996 Sb.

265/1992 Sb., § 5 odst.2, § 5 odst.1 písm.c

344/1992 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 321/2000 ze dne 12. 6. 2002

N 73/26 SbNU 239

Povolení vkladu do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelky A., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 35 Ca 20/99, a proti rozhodnutí

Katastrálního úřadu ve Znojmě ze dne 20. 1. 1999, č.j. 201

10/V11-349/98, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 35

Ca 20/99, se zrušuje.

II. Návrh na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu v ve

Znojmě ze dne 20. 1. 1999, č.j. 201 10/V11-349/98, se odmítá.

Odůvodnění:

Katastrální úřad ve Znojmě rozhodl podle ustanovení § 5 odst.

2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných

práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, v řízení

o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 6.

2. 1998 (dále jen "smlouvy") mezi stěžovatelkou a obchodní firmou

J., s.r.o. (dále jen "firma J."), tak, že se návrh na vklad

vlastnického práva zamítá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí

katastrální úřad zejména uvedl, že není prokázáno oprávnění

prodávající firmy J. nakládat s předmětem smlouvy (dále jen

"předmětnými nemovitostmi"), protože její vlastnické právo

k předmětným nemovitostem je sporné. Je tomu tak proto, že

o vlastnictví k předmětným nemovitostem je veden u Okresního soudu

ve Znojmě spor mezi obchodní firmou H. , spol. s r.o., a M. ,

s.r.o. Mimo to má firma J. ve smlouvě uvedeno nesprávné sídlo.

Dále je prý smlouva neurčitým právním úkonem, poněvadž budova na

parcele č. 5748/7 je v ní popsána jako občanská vybavenost,

přestože ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku musí

být ve smlouvách s přihlédnutím k § 37 cit. zákona jednoznačně

identifikována způsobem využití tak, aby nemohlo dojít k záměně či

pochybnosti o tom, co je předmětem převodu. Jelikož se občanskou

vybaveností podle vyhlášky č. 190/96 Sb. (kterou se provádějí

zákony č. 265/1992 Sb. a 344/1992 Sb.) rozumí více druhů budov

jako např. úřadovny obcí, soudů, škol, prodejen atd., má

katastrální úřad pochybnost o tom, "jaká nemovitost - budova jako

nemovitost jedinečně individualizovaná je předmětem převodu".

Citované rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví

uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně. V odůvodnění rozsudku

zejména uvedl, že katastrální úřad učinil správný závěr, že kupní

smlouva je neurčitá. Označení předmětu smlouvy prostřednictvím

údajů uvedených v katastru nemovitostí by prý sice nepochybně

"mělo být základem", nemusí však vždy stačit k tomu, aby byl

předmět smlouvy individualizován tak, že jej nebude možno zaměnit

za věc obdobnou. Jelikož se podle přílohy k vyhlášce č. 190/1996

Sb. označují jako "objekt občanské vybavenosti" objekty různého

druhu se zcela odlišným způsobem využití, nelze považovat za

určitou smlouvu v té části, ve které je předmět smlouvy označen

pouze jako "občanská vybavenost", aniž by bylo blíže uvedeno,

o jakou stavbu se jedná, např. účelem ke kterému slouží, nebo má

sloužit. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že je ve

smlouvě uvedeno č.p. 2919 a parcela č. 5748/7, na které se

"občanská vybavenost" nachází.

Krajský soud v Brně však neshledal důvodným další závěr

katastrálního úřadu, že prodávající není oprávněn nakládat

předmětnými nemovitostmi. Oprávnění nakládat s nemovitostmi se

totiž v zásadě prokazuje zápisem v katastru nemovitostí a tzv.

nabývacím titulem (listinou zakládající či potvrzující

vlastnictví). Katastrálnímu úřadu pak nepřísluší, aby přezkoumával

a sám zpochybňoval správnost dříve provedeného zápisu v katastru

nemovitostí, respektive soulad tohoto zápisu se skutečným stavem

věci. Takové posouzení náleží pouze soudu ve sporném řízení; jen

samotný fakt, že takové soudní řízení probíhá, a proto je na

příslušném listu vlastnictví o tom vyznačena poznámka, nemůže mít

za následek zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru

nemovitostí.

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích i tam uvedené rozhodnutí Katastrálního úřadu ve

Znojmě napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že

napadenými rozhodnutími byla porušena její práva dle čl. 2 odst.

2 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listiny") a dále právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11

odst. 1, 4 Listiny, jakož i právo na právo na soudní ochranu dle

čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvádí, že

nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Brně, který shledal

napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě rozhodnutím

zákonným (v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) a odst. 2

zák. č. 265/1992 Sb.), jestliže bylo odůvodněno mimo jiné tím, že

kupní smlouva je neurčitým právním úkonem. Neurčitost byla

spatřována v tom, že předmět smlouvy je označen u jedné

z předmětných nemovitostí jen jako občanská vybavenost čp. 2919 na

parcele č. 5748/7, tedy způsobem zaměnitelným. Podle názoru

stěžovatelky však byly předmětné nemovitosti označeny v souladu

s označením na příslušném listu vlastnictví (LV), takže byly

specifikovány několika údaji, které předmět smlouvy naprosto

přesně a určitě identifikovaly tak, že jej nebylo možno zaměnit

s jinými nemovitostmi. Jde o dvě nemovitosti, a to o stavbu

a o pozemek, na kterém stavba stojí. Právní úkon ohledně převodu

vlastnického práva k nim byl proto určitý a srozumitelný, čímž

byla splněna podmínka uvedená v ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona

č. 265/1992 Sb. Jelikož byly splněny i další podmínky pro povolení

vkladu v citovaném ustanovení uvedené, porušil prý Katastrální

úřad ve Znojmě ust. § 5 odst. 2 téhož zákona, jestliže napadený

rozhdnutím návrh na vklad zamítl.

Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby byl objekt čp. 2919

stojící na pozemku p.č. 5748/7 označen neurčitě a vznikly-li by

pochybnosti o tom, co je předmětem převodu, nevznikly takové

2pochybnosti u pozemku p.č. 5748/7 o výměře 1234 m zapsaného na LV

č. 5717 pro k.ú. Znojmo-město, u kterého byly podmínky pro

povolení vkladu "zcela určitě splněny". Napadené rozhodnutí

Katastrálního úřadu ve Znojmě je tudíž vydáno i v rozporu

s ustanoveními § 3 odst. 1, 4 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb. Jeho

rozhodnutí považuje stěžovatelka za diskriminační a porušující čl.

4 odst. 3 Listiny, dle kterého omezení základních práv a svobod

musí platit stejně pro všechny případy; poukazuje na to, že

Katastrální úřad ve Znojmě nezaujímá ve všech případech stejné

stanovisko ohledně označení předmětu smlouvy a nezamítá všechny

návrhy na vklad, kde je předmět smlouvy označen jako občanská

vybavenost bez uvedení dalšího způsobu využití. Odvolává se např.

na povolení vkladu ze smlouvy o zřízení předkupního práva

k nemovitosti ze dne 6. 2. 1998, která se týkala rovněž týchž

(předmětných) nemovitostí, ve které tyto nebyly označeny "zdaleka

tak přesně a určitě" jako v kupní smlouvě ze dne 6. 2. 1998.

Stěžovatelka konečně namítla, že Krajský soud v Brně

v napadeném rozsudku nesplnil svoji povinnost dle ustanovení § 2

občanského soudního řádu zaměřovat svou činnost tak, aby

nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů. Tímto

rozsudkem prý bylo stěžovatelce odepřeno právo na přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zakotvuje

článek 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka sdělila, že trvá na ústním

jednání před Ústavním soudem

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně

i Katastrální úřad ve Znojmě.

Katastrální úřad zejména uvedl, že jeho postupem

a rozhodovací činností nebyl porušen zákon. Katastrální úřad

zkoumá, zda je právní úkon určitý. Podle ust. § 37 občanského

zákoníku ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. musí být

budovy označeny způsobem svého využití. V daném případě byla

budova označena údajem z listu vlastnictví, který však vždy

neposkytuje dostatečnou informaci o nemovitosti, zvlášť

v současné době, kdy jsou listy vlastnictví vedeny na počítačovém

médiu, a pro jistou velkou množinu nemovitostí je jejich využití

označováno číselnými kódy, které jsou na listu vlastnictví

vyjádřeny slovně. Smlouva a projevy vůle v ní uvedené musí být

natolik určité, aby bylo každému, nikoliv pouze jejím účastníkům,

jasné, co bylo předmětem převodu.

Katastrální úřad dále poukázal na článek 11 odst. 3 Listiny,

podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv

druhých. Vzhledem k tomu, že na listu vlastnictví byla vyznačena

poznámka o podané žalobě na určení vlastnictví k předmětným

nemovitostem, je prý dán předpoklad, že se stěžovatel chce jako

dlužník zbavit svého majetku, aby zabránil věřiteli ve vymáhání

jeho pohledávky. Již pouhý zápis v kontextu s poznámkou ve

veřejném katastru má prý všechny upozornit, že vlastnické právo je

sporné a že by vlastník neměl s předmětnými nemovitostmi nakládat.

Katastrální úřad závěrem uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zejména uvedl, že

napadený rozsudek byl vydán v mezích stanovených zákonem, neboť

pravomoc soudu k rozhodování o opravných prostředcích proti

rozhodnutím katastrálních úřadů (jimiž byl zamítnut návrh na vklad

práva do katastru nemovitostí) je dána ust. § 5 odst. 4 zák. č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv

k nemovitostem, takže čl. 2 odst. 2 Listiny nebyl porušen.

Stěžovatelka namítá porušení článku 4 odst. 3 Listiny, který

stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit

pro všechny případy stejně, porušení článku 11 odst. 1 a 4

Listiny, který zakotvuje ochranu vlastnického práva, včetně

možnosti vyvlastnění nebo určení omezení vlastnického práva jen ve

veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Těmito články

Listiny se však zaručuje ochrana vlastnického práva již

konstituovaného, nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, který sám

o sobě chráněn není. Stěžovatelka se v dané věci domáhala

u katastrálního úřadu právě "jen" nároku na vznik vlastnického

práva k nemovitostem, neboť to by vzniklo teprve vkladem do

katastru nemovitostí. Protože jí však vlastnické právo

k předmětným nemovitostem dosud nevzniklo, nelze z rozhodnutí

soudu, kterým bylo podle § 250q odst. 2 o.s.ř. potvrzeno

rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad,

dovodit vyvlastnění či nucené omezení jejího vlastnického práva.

Stěžovatelka využila i svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny

tím, že proti rozhodnutí, kterým byl návrh na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí zamítnut, podala opravný prostředek

k soudu, o kterém soud v mezích stanovených zákonem rozhodl. Proto

Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta

a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním

soudem souhlasí.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti i obsah ústavní

stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že je částečně důvodná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá

v záhlaví citovaná rozhodnutí zejména potud, že se jejich výrok

opírá o nesprávné posouzení určitosti a srozumitelnosti kupní

smlouvy, jíž na ni firma J. hodlala převést vlastnické právo

k předmětným nemovitostem. Tato nesprávnost prý tkví v názoru, že

není-li ve smlouvě jedna z předmětných nemovitostí (konkrétně

budova označená podle listu vlastnictví jako občanská vybavenost,

čp. 2919 nacházející se na parcele č. 5748/7) dále označena ještě

účelem svého využití, nelze ji považovat ve smyslu obecných

ustanovení občanského zákoníku za určitý právní úkon, protože

předmět v ní označený není individualizován tak, aby nemohlo dojít

k jeho záměně s předmětem jiným, takže by mohly vzniknout

pochybnosti o tom, co je vlastně předmětem převodu. Podle názoru

stěžovatelky je identifikace stavby i obou předmětných nemovitostí

provedena zcela řádně a nezaměnitelně několika údaji v souladu

s označením na příslušném LV, takže u jejich převodu nelze shledat

důvod pro zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí pro

nesplnění podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č.

265/1992 Sb. Zcela evidentně pak prý nelze tento důvod shledat

u převodu parcely č. 5748/7 o výměře 21234 m zapsané na LV č.

5717 pro k.ú. Z..

Katastrální úřad ve Znojmě a Krajský soud v Brně jsou oproti

tomu názoru, že označení účelu využití je třeba u budovy občanské

vybavenosti ve smlouvě vyžadovat, neboť údaje uvedené v katastru

nemovitostí nemusí být dostatečné pro její nezaměnitelnost,

jestliže se za objekt občanské vybavenosti (podle přílohy

k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 344/1992

Sb., o katastru nemovitostí) považují objekty různého druhu nebo

- dle vyjádření Katastrálního úřadu ve Znojmě - jistá velká

množina nemovitostí podobného využití.

S těmito názory se Ústavní soud neztotožňuje. I když

Katastrální úřad ve Znojmě a následně i Krajský soud v Brně

správně poukázaly na povinnosti řádně posoudit určitost

a srozumitelnost listiny, která má být zapsána do katastru

nemovitostí a tudíž se zabývat otázkou, zda jsou předmětné

nemovitosti označeny ve smlouvě takovými identifikačními znaky

v potřebném rozsahu, které je odlišují od nemovitostí ostatních,

v této konkrétní souzené věci zákonem stanovený požadavek

určitosti listiny vyložily nesprávně tak, že to již zasahuje do

roviny ústavnosti.

Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98,

publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK,

ročník 1998, díl III., str. 65, že při zkoumání určitosti

a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva

do katastru nemovitostí nelze automaticky aplikovat výlučně § 5

odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé

z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek

splnění podmínek podle § 5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona; není

účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí

posuzovat smlouvy z dalších hledisek, než by to činil soud

v případném řízení o platnosti smlouvy, kterou katastrální úřad

nepřezkoumává, s tou výjimkou, že právě jen v případě určitosti

a srozumitelnosti právního úkonu posuzuje podmínky shodné

s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž judikatura

obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální úřad zkoumá

právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek

uvedených v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak předmětem tohoto

zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti právního úkonu uvedené

např. v § 37 obč. zák., ale jen ty z nich, které jsou obsaženy

v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., tedy jeho určitost

a srozumitelnost, a tudíž v tomto rozsahu i jeho platnost (viz

např.: stanovisko NS ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné

pod Rc 44/20 ve sb. soudních rozhodnutí, 20,7:417, rozhodnutí

Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35 Ca 68/99, uveřejněné pod SJS

686/2000).

Vzhledem k výše uvedené pozici katastrálního úřadu, vymezené

jeho zákonným oprávněním při zkoumání podmínek dle § 5 odst. 1

písm. c) cit. zákona, se měl Katastrální úřad v Českých

Budějovicích přidržet obdobných hodnotících kritérií a postupů

jako obecný soud, neboť není žádného důvodu, aby určitost právního

úkonu měla být vykládána v řízení o povolení vkladu jinak. Tato

kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho

obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, právu

atd.), zejména pak k jeho označení takovým způsobem, aby byl

nezaměnitelně rozpoznatelný od jiných předmětů. To však neznamená,

že u nemovitostí, jež jsou, z důvodu faktické nemožnosti jejich

fyzického označení, jedinečným způsobem evidovány a popsány

v katastru nemovitostí, musí být při jejich popisu (identifikaci)

nutně použito všech údajů deklarovaných v zákoně č. 344/1992 Sb.

a tím méně v jeho prováděcí vyhlášce č. 190/96 Sb., pokud i při

použití jen některých z těchto údajů lze nemovitosti ve smlouvě

jednoznačně individualizovat. V souzené věci bylo proto třeba

zabývat se otázkou, zda podle identifikačních znaků uvedených

u jedné z předmětných nemovitostí (budovy), kterými jsou občanská

vybavenost čp. 2919 na parcele č. 5748/7 zapsaná na LV č. 5717 pro

k.ú. Znojmo-město, obec Znojmo, okres Znojmo, u Katastrálního

úřadu ve Znojmě, lze přesně rozpoznat, o jakou nemovitost se

jedná. V tomto směru Ústavní soud zastává názor stěžovatelky, že

uvedené údaje jsou dostatečné pro přesnou a určitou identifikaci

i této předmětné nemovitosti. Z tohoto hlediska lze stěží sdílet

pochybnosti (zejména o možné záměně s jinou nemovitostí),

vyjádřené v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností.

Takovým důvodem totiž nemůže být obecné tvrzení Katastrálního

úřadu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně o existenci většího počtu

budov s druhem užívání "občanské vybavenost", jež současně

nepřihlíží k číslu popisnému dané budovy, číselnému

označení pozemku pod ní a názvu katastrálního území, ve kterém se

nachází; musela by tu být dána reálná existence zaměnitelných

budov se shodným číslem popisným, stojících na shodném pozemku ve

shodném katastrálním území. Protože Katastrální úřad ve Znojmě

k takovému konkrétnímu zjištění nedospěl, a namísto toho pouze

argumentoval chybějícím označením účelu užívání (v souzené věci

tedy nadbytečným identifikačním znakem pro označení jedné

z předmětných nemovitostí - budovy), nezbylo Ústavnímu soudu než

se přiklonit k názoru, že tento úřad svým rozhodnutím porušil

právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud pak Krajský soud

v Českých Budějovicích potvrdil závěry katastrálního úřadu

založené na nesprávném hodnocení zjištěných skutečností, které

vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci (tj. k odepření vkladu

vlastnického práva k předmětným nemovitostem), porušil tím jako

orgán vykonávající státní moc, který je při svých rozhodnutích

vázán zákonem, právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tedy její

ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu uvedené v článku

36 odst. 1 a 2 Listiny. Opačný názor by vedl k nepřiměřenému

formalizmu, který Ústavní soud podporovat nemůže.

Z uvedených důvodů nepřevzal Ústavní soud argumentaci

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS

322/2000. Jde o rozhodnutí, které - majíc formu usnesení - není

pro Ústavní soud v této věci závazné (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu).

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno

poskytnout stěžovatelce ústavní ochranu, neboť napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Brně došlo k porušení jejiho práva na

spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny

a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která je součástí

ústavního pořádku ČR.

Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným

stěžovatelkami se již Ústavní soud nezabýval, neboť vystačil při

svém rozhodnutí se zjištěním, že bylo porušeno základní právo

stěžovatelky, které je uvedeno výše.

Ze stejných důvodů lze dovodit, že zmíněné ústavně zaručené

právo stěžovatelek porušil i Katastrální úřad ve Znojmě. Ústavní

soud však ve vztahu k jeho rozhodnutí nedospěl k názoru (veden

snahou o minimalizaci zásahů do rozhodovací činností orgánů

veřejné moci, zejména obecných soudů, byť ve správním soudnictví),

že je třeba jej tímto nálezem rušit. Je tomu tak proto, že se jeho

rozhodnutí opírá také o jiné závěry než rozhodnutí Krajského soudu

v Brně. K jejich nápravě či potvrzení může dojít v dalším řízení

před uvedeným soudem o opravném prostředku proti napadenému

správnímu rozhodnutí.

Obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod

sp. zn. I. ÚS 222/2000.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti, co se týče rozsudku

Krajského soudu v Brně, vyhověl a jeho napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil.

Co se týče napadeného rozhodnutí Katastrálního úřadu

v Českých Budějovicích, byl návrh na jeho zrušení odmítnut ust.

§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 citovaného zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru