Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 32/95Nález ÚS ze dne 21.05.1996K ochraně základních práv a svobod obviněného (obžalovaného) v trestním řízení a k soudcovské nezávislosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/5 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.32.95
Datum podání13.02.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 91, § 100 odst.2, § 211 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996

N 40/5 SbNU 331

K ochraně základních práv a svobod obviněného (obžalovaného) v trestním řízení a k soudcovské nezávislosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 21. května 1996

v senátě ve věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. J. B.,

účastníků řízení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni,

a vedlejších účastníků Vrchního státního zastupitelství v Praze

a Krajského státního zastupitelství v Plzni, o ústavní stížnosti

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn.

3 To 109/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.

4. 1994, sp. zn. 2 T 17/92, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, ve

spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1994,

č.j. 2 T 17/92-2812.

Krajský soud v Plzni pod bodem I. uvedeného rozsudku rozhodl,

že obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a mladistvý J. K. jsou vinni, že

dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí domluvě společně

vnikli přes oplocení v úmyslu odcizit zboží do Velkoskladu

potravin v Ch., kde byli přistiženi vrátným V. D., kterému

obžalovaný R. M. bez dorozumění se spoluobžalovanými M. T., P. Z.

a ml. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 19 cm celkem

osm bodných a dvě řezné rány do krku, zad a bederní krajiny

a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné přerušení pravé

společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové příklopky, jakož

i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní plochy pravého

jaterního laloku dvanáctníku a tukového pouzdra pravé ledviny,

čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za následek

smrt V. D., která nastala během několika minut; poté obžalovaní

M., T., Z. a mlad. K. vnikli do budovy velkoskladu a zde po

vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic cigaret různých značek,

24 kusů butanových náplní, 50 hlavic k holicímu strojku, 45 kusů

balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy po 0,5 kg v balíčcích,

a takto odcizené zboží v hodnotě 563.288,- Kč naložili do

zaparkovaného dodávkového vozidla podniku Velkosklady, tov. zn.

Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě 114.OOO,- Kč, přičemž

s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na místě byli vyrušeni

projíždějícím vozidlem, a z místa činu utekli a na zařízení

velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě podniku

Potraviny Plzeň, závod 3-03 Cheb.

Pod body II. až V. tohoto rozsudku byli jednotliví obžalovaní

uznáni vinnými dalšími trestnými činy, které však s trestnými činy

pod bodem I. nesouvisely.

Krajský soud v Plzni pod bodem I. rozsudku uznal vinným

obžalovaného M.

a) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) trestního

zákona č. 175/1990 Sb.,

b) pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst.

1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 290/1993

Sb.

c) pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle

§ 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb.

Pod bodem II. byl obžalovaný M. uznán vinným pokračujícím

trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona č.

175/1990 Sb.

Obžalovaný M. T. byl pod bodem I. rozsudku uznán vinným

a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k §

247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b) trestního zákona č.

290/1993 Sb.,

b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci

podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990

Sb.

Obžalovaní P. Z. a ml. J. K. byli pod bodem I. rozsudku

uznáni vinnými

a) jednak pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k §

247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona č.

290/1993 Sb.,

b) jednak pokusem trestného činu neoprávněného užívání věci podle

§ 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 trestního zákona č. 175/1990 Sb.

Obžalovaný M. byl podle § 219 odst. 2 trestního zákona za

použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanáct a půl roku.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen

do věznice s ostrahou.

Obžalovaný T. byl podle § 247 odst. 3 trestního zákona za

použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle

§ 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl pro výkon trestu

zařazen do věznice s ostrahou.

Obžalovaný Z. byl podle § 247 odst. 3 trestního zákona za

použití § 35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému

nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §

39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do

věznice s dozorem.

Obžalovaný mladistvý K. byl podle § 247 odst. 3 trestního

zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona, § 79 odst. 1

trestního zákona odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání dvaceti sedmi (27) měsíců. Podle § 81 odst. 2

uložený trest měl být vykonán ve věznici pro mladistvé, odděleně

od ostatních odsouzených.

Krajský soud v Plzni dále rozhodl podle § 228 odst. 1

trestního řádu, že obžalovaní M., Z., T. a ml. K. jsou povinni

nahradit společně a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám P.,

závod 3-03 Ch., ve výši 566,- Kč, obžalovaný M. sám Českému státu

na účet finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody

ve výši 40.000,- Kč, České pojišťovně, oblastní závod P., pobočka

Ch., náhradu ve výši 1.625,- Kč a Ch.muzeu v Ch. náhradu ve výši

310,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu se poškození

Potraviny P. a Chebské muzeum Ch. odkazují se zbytky svých nároků

na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další

poškození Hotely a restaurace Ch., E., a.s., Ch., Západočeské

pekárny a cukrárny, závod 02 Ch. a Okresní podnik služeb Ch., se

podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkazují s celými uplatněnými

nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Plzni po provedeném hlavním líčení usoudil, že

v dané věci bylo opatřeno dostatek usvědčujících důkazů,

vypovídajících o tom, že obžalovaní se na vloupání do Velkoskladu

potravin v Ch. připravovali a plánovali jeho provedení, což

obžalovaní Z. a ml. K. také shodně doznali. Obžalovaní M. a T. to

však i přes četné usvědčující důkazy popírali. Nelze však nevidět,

že obžalovaný M. se na vloupání do velkoskladu připravoval

a v mnoha podrobnostech o něm hovořil před svědky B., L. i R. Z.

Navíc, obžalovaný M. se svěřil minimálně dvěma svým přátelům,

k nimž tehdy choval důvěru - svědkům M. B. a R. Z. - k čemu ve

velkoskladu došlo, včetně toho, že vrátného D. usmrtil on. Oba

svědci přišli do styku s obžalovaným záhy po spáchání činu, oba

popsali, jak obžalovaný M. tyto chvíle prožíval a především, s čím

se jim svěřil. Obě tyto výpovědi jsou v základních údajích shodné,

vzájemně si neodporují, naopak se v mnohém doplňují. Tyto výpovědi

jsou potvrzeny i výpověďmi dalších svědků včetně obžalovaného Z.,

který rovněž popsal, jak útok obžalovaného M. na vrátného D. přímo

na místě probíhal. Závažná je i svědecká výpověď M. K. - bratra

mladistvého obžalovaného J. K., který jak v přípravném řízení, tak

v řízení před soudem uvedl, že dne 2. 5. 1991 byl propuštěn

z vazby z NVÚ Plzeň. Zhruba tři dny po návratu domů se mu jeho

bratr - obžalovaný mladistvý J. K. - svěřil s tím, že v době, kdy

byl svědek ve vazbě, se zúčastnil společně s obžalovaným Z.

a ještě dalšími dvěma mladíky vloupání do Velkoskladu potravin

v Ch.. Ohledně těchto dalších mladíků obžalovaný K. uvedl, že šlo

o "nějakého M." a "nějakého M.", o němž se později dověděl, že jde

o obžalovaného T. Mladistvý obžalovaný J. K. před svědkem dále

uvedl, že je na nádvoří skladu překvapil vrátný a "ten M. že ho

několikrát bodnul nožem".

Při konfrontaci mezi obžalovanými Z. a M. prvý jmenovaný

potvrdil, že to byl obžalovaný M., který nožem pobodal vrátného

a tento nůž pak zahodil do kanálu poblíže místa napadení. Rovněž

potvrdil, že po naložení cigaret do vozidla Škoda 1203 se v jednu

chvíli právě obžalovaný M. posadil na levé sedadlo kabiny vozidla,

a to v době, kdy obžalovaný Z. přinesl k autu odcizené balíčky

kávy, které obžalovanému M. podal a ten je pak položil buď na

podlahu nebo na motor. Tato výpověď obžalovaného Z. je v souladu

s protokolem o ohledání místa činu a s výsledky vyhodnocení

pachových stop. Balíčky kávy v kabině řidiče podle protokolu

o ohledání vozidla skutečně byly nalezeny, jakož i pachové stopy,

které svědčí o přítomnosti obžalovaného M. v kabině řidiče.

Nalezený nůž na místě činu pak vykazoval pozůstatky pachových

stop, které na tomto předmětu zanechal obžalovaný M.

Krajský soud zajistil i vypracování znaleckého posudku ke

zjištění možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou

nebo levou rukou. Ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. L. B.

vyplynulo, že obžalovaný M. je disponován vykonávat určité úkony

jak levou, tak i pravou rukou. Speciálním vyšetřením obžalovaného

však nelze zjistit, jaké ruky použije např. při různých vypjatých

stresujících situacích, kdy např. jedná zkratkovitě atd. Vždy

záleží na konkrétní situaci, přičemž i pravoruká osoba nemusí vždy

reagovat jen pravou rukou.

Když Krajský soud v Plzni hodnotil jednotlivé důkazy samotné,

jakož i v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že

obžalovaní se na spáchání skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku

podíleli tak, jak je popsáno ve výrokové části.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaní R. M., P. Z.

a M. T. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne

14. 12. 1994, č.j. 3 To 109/94-2952, tak, že se napadený rozsudek

Krajského soudu v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.

2 trestního řádu částečně zrušuje, a to ve výroku o vině pod bodem

I. ohledně obžalovaných M., Z. a T. a s přihlédnutím k ustanovení

§ 261 trestního řádu i ohledně obžalovaného ml. J. K., dále ve

výroku o trestu ohledně všech obžalovaných a ve výroku k náhradě

škody ve vztahu k poškozeným Potravinám P., závod 3-03 Ch.

a českému státu. Vrchní soud v Praze podle § 259 odst. 3 trestního

řádu rozhodl takto: I. Obžalovaní R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K.

jsou vinni, že dne 21. 2. 1991 po 23.00 hodině a po předchozí

domluvě společně vnikli v úmyslu odcizit zboží přes oplocení do

objektu Velkoskladu potravin v Ch.. Zde byli přistiženi vrátným V.

D., kterému obžalovaný M. R. bez dorozumění se spoluobžalovanými

M. T., P. Z. a mladistvým J. K. zasadil kuchyňským nožem s čepelí

dlouhou 19 cm celkem osm bodných ran a dvě řezné rány do krku, zad

a bederní krajiny a způsobil mu tak závažná poranění - téměř úplné

přerušení pravé společné krkavice, poranění hltanu a hrtanové

příklopky, jakož i dolního laloku pravé plíce, poranění spodní

plochy pravého jaterního dvanáctníku a tukového pouzdra pravé

ledviny, čímž došlo k masivní a prudké ztrátě krve, což mělo za

následek smrt V. D., která nastala během několika minut; potom

obžalovaní R. M., M. T., P. Z. a mladistvý J. K. vnikli do budovy

velkoskladu a zde po vypáčení několika dveří odcizili 34 krabic

cigaret různých značek, 24 kusů butanových náplní, 50 kusů hlavic

k holicímu strojku, 45 kusů balení kávy po 75 gramech, 4 kg kávy

po 0,50 kg v balíčcích, a takto odcizené zboží v hodnotě

517.790,10 Kč naložili do zaparkovaného dodávkového vozidla

podniku Velkosklady tov. zn. Škoda 1203, SPZ CHC 50-24, v hodnotě

114.100,- Kč, přičemž s vozidlem se jim nepodařilo odjet, když na

místě byli vyrušeni projíždějícím vozidlem a z místa činu utekli.

Na zařízení velkoskladu způsobili škodu nejméně 566,- Kč ke škodě

podniku Potraviny P., závod 3-03 Ch.. Tím spáchali:

Obžalovaný R. M.

ad I.

a) jednak trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f)

trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247

odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona

c) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci

podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaný M. T.

ad I.

a) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247

odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci

podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaný P. Z.

ad I.

a) jednak pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247

odst. 1 písm. b) odst. 3 písm.) b trestního zákona

b) jednak pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci

podle § 8 odst. 1, § 249 odst. 1 trestního zákona

Obžalovaní se za tyto trestné činy a trestné činy ohledně

nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen odsuzují -

Obžalovaný R. M.

podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1

trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání dvanáct a půl roku.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje

do věznice s ostrahou.

Obžalovaný M. T.

podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1

trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání pět a půl roku.

Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon tohoto

trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Obžalovaný P. Z.

podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 2

trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání čtyř roků.

Podle § 39a odst. 3 trestního zákona se pro výkon tohoto trestu

zařazuje do věznice s dozorem.

Současně se ohledně tohoto obžalovaného podle § 35 odst. 2

trestního zákona zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne

24. 6. 1991, č.j. 1 T 18/91-80, ve výroku o trestu odnětí svobody

v trvání pět měsíců nepodmíněně.

Obžalovaný ml. J. K. podle § 247 odst. 3 trestního zákona za

použití § 35 odst. 2 trestního zákona, § 79 odst. 1 trestního

zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání

dvaceti sedmi (27) měsíců.

Podle § 81 odst. 2 trestního zákona uložený trest vykoná ve

věznici pro mladistvé.

Současně podle § 35 odst. 2 trestního zákona se ohledně tohoto

mladistvého obžalovaného zrušuje rozsudek Okresního soudu v Chebu

ze dne 14. 10. 1991, sp. zn. 1 T 39/91, a to ve výroku o trestu

odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně

odložen.

Podle § 228 odst. 1 trestního řádu jsou obžalovaní

R. M., P. Z., M. T. a ml. J. K. povinni nahradit společně

a nerozdílně škodu poškozeným Potravinám Plzeň, závod 3-03 Cheb,

ve výši 566,- Kč. Obžalovaný R. M. sám českému státu na účet

finančního referátu Okresního úřadu v Chebu náhradu škody ve výši

40.000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění

napadeného rozsudku uvedl, že důvodem zrušení části napadeného

rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu

ve výroku o vině pod bodem I. byla nutnost snížit výši škody,

jejíž způsobení bezprostředně hrozilo, z původních 563.288,- Kč na

517.790,10 Kč, a dále vypuštění znaku "ač již byl v posledních

třech letech pro takový trestný čin odsouzen" u obžalovaného R. M.

Současně musel odvolací soud napravit pochybení, spočívající

v posouzení jediného skutku podle více ustanovení trestního zákona

v různých zněních, což je u jednočinného souběhu vyloučeno. Při

respektování ustanovení § 258 odst. 2 věta za středníkem trestního

řádu musely být zrušeny i výroky navazující, tj. výroky o trestech

a výroky adhézní. S přihlédnutím k ustanovení § 261 trestního řádu

(zásada "beneficium cohaesionis") byl rozsudek z tohoto důvodu

prospívajícího všem obžalovaným zrušen i ohledně obžalovaného ml.

K.

Odvolací soud přezkoumal řízení, které napadenému rozsudku

předcházelo a nezjistil, že by v jeho průběhu došlo k takovému

porušení procesních předpisů, které by mělo za následek

nesprávnost některého z výroku rozsudku. Veškerá ustanovení, která

mají sloužit k ochraně práv obviněných a zabezpečit řádné

objasnění věci, byla jak orgány přípravného řízení, tak soudem

prvého stupně respektována. Zásadní nedostatek především

přípravného řízení spatřoval odvolací soud v jeho nekoncepčnosti.

Podle § 2 odst. 5 trestního řádu (ve znění platném v době

vyšetřování) měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak,

aby byl zajištěn skutečný stav věci. Meze této povinnosti orgány

přípravného řízení překročily, když v řadě případů zaměřily

dokazování na okolnosti buď významu okrajového nebo pro posouzení

věci zcela bezvýznamné. Soud prvého stupně tuto závadu

neodstranil, opět provedl celou řadu důkazů, které měly k věci

zcela okrajový vztah. Naproti tomu v souladu s novelou ustanovení

§ 2 odst. 5 trestního řádu, která mu ukládá "postupovat tak, aby

byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,

a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí", doplnil dokazování

vyšetřovacím pokusem o možnosti obžalovaného Z. pozorovat odhození

nože a jeho umístění, jakož i vypracováním posudku ke zjištění

možností obžalovaného M. vést případný útok nožem pravou či levou

rukou. Soud prvého stupně si tak vytvořil dostatečné podklady pro

formování skutkových zjištění a spravedlivé rozhodnutí ve věci.

Těžiště předmětné trestní věci spočívalo v hodnocení provedených

důkazů, které nebylo jednoduché s ohledem na to, že některé důkazy

si protiřečily, část obžalovaných trestnou činnost zcela popírala,

část výpovědi v podstatných okolnostech měnila. Bylo proto na

soudu prvého stupně, aby důsledným postupem podle § 2 odst. 6

trestního řádu provedl zevrubnou analýzu provedených důkazů

a vyvodil závěry, které se budou jevit logické, jednoznačné

a přesvědčivé. Odůvodnění soudu prvého stupně obsahuje poměrně

obsáhlou reprodukci úvah soudu o hodnocení provedených důkazů,

které odvolací soud shledal jako přiléhavé a věcně správné a svůj

závěr rozborem provedených důkazů (zejména svědeckých) v napadeném

rozsudku zdůvodnil.

Odvolací soud také zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu

nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném

nepravdivém usvědčování obžalovaného M. orgány činnými v této

trestní věci ve snaze pomstít se tak jeho otci za postoje, které

ve funkci prokurátora v minulosti zaujal, jak to bylo naznačováno

v odvolání. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost

trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na

podporu tohoto závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním

řízení v jiné trestní věci obžalovaného M., které souzené věci

časově těsně předcházelo, kdy byl stíhán pro trestný čin

pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona, avšak

trestní stíhání bylo zastaveno.

Stěžovatel napadl oba uvedené rozsudky ústavní stížností,

v níž znovu poukázal na to, že obvinění z trestného činu vraždy

bylo proti němu zřejmě ovlivněno některými pracovníky kriminální

policie v Chebu za pomoci svědků, s kterými bylo jednáno mimo

trestní řízení. Domáhal se přešetření tohoto podezření

prostřednictvím Inspekce ministra vnitra ČR, ale nebylo mu

vyhověno. Navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl

zjištěn obsah spisu OOVB v Chebu sp. zn. ČVS:OVV:373/89. Na

základě tohoto důkazu prý mohlo být zjištěno, že se v roce 1989

stěžovatelův otec dostal do sporu s pracovníky Veřejné bezpečnosti

(z nichž někteří se podíleli i na objasňování stěžovatelovy

trestné činnosti), neboť bránil nezákonnému uvalení vazby

v citované věci. Stejně tak navrhoval provedení důkazu výslechem

svého otce, ale senát Vrchního soudu v Praze ponechal jeho návrhy

bez povšimnutí, i když bylo jeho povinností, ať již jakkoliv,

rozhodnout. V řízení nebyl dále akceptován požadavek stěžovatelův,

aby byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na detektoru

lži, případně aby byl soud informován i o šetření jiných osob,

které se snad tomuto vyšetření podrobily. I když je si stěžovatel

vědom problematiky tohoto tzv. důkazu, domnívá se, že toto

vyšetření mohlo svědčit v jeho prospěch a jeho výsledek měl být

hodnocen v souvislosti s dalšími důkazy. Stěžovatel také

poukazoval na rozpory a změny ve výpovědích svědků B., L. a Z.

Dále uvedl, že se spoluobviněný T. ani v přípravném řízení ani

před soudem nezmínil o jeho účasti na vyloupení skladu a na

případné vraždě a prohlásil, že jej poznal až ve vazbě. Konečně

poukázal i na nevěrohodnost spoluobviněných K. a Z., kteří

v přípravném řízení popsali stěžovatelovu účast na věci ve třech

různých verzích.

Tím, že nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy

svědčící v jeho prospěch, bylo prý porušeno "právo rovnosti"

oproti obžalobě zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a práva stěžovatele jako

obviněného, vyplývající z článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve

znění protokolů č. 3, 5 a 8. Rovněž byla porušena i zásada

veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 38 odst.

2 Listiny. Veřejnost jednání musí být totiž v souladu se zásadou

ústnosti a bezprostřednosti a v řízení před soudem musí být

těžiště dokazování. V důsledku těchto závad došlo k porušení

ústavního práva stěžovatele na spravedlivé projednání a rozhodnutí

jeho trestní věci. Oběma rozhodnutími soudů, i v řízení, které jim

předcházelo, tedy došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených

práv a svobod stěžovatele ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy České republiky.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo jeho ústavní stížnosti

zcela vyhověno a aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 14. prosince 1994, sp. zn. 3 To 109/94, nabyl právní moci

téhož dne. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 13. února

1995 a byla podána k poštovní přepravě dne 10. února 1995, takže

lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 57 odst.

3 o.s.ř. je zachována. Ani jiné formální závady v této věci

zjištěny nebyly.

K ústavní stížnosti se vyjádřili i další účastníci řízení.

Krajský soud v Plzni v podstatě odkázal na odůvodnění svého

rozsudku ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812, a na rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 3 To 109/94.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývá, že by Krajský soud

v Plzni při svém rozhodování porušil Ústavou zaručená práva

a svobody odsouzeného M. ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)

Ústavy České republiky. Z těchto důvodů nepovažuje Krajský soud

v Plzni stížnost odsouzeného M. za důvodnou a navrhují její

zamítnutí.

Krajský soud v Plzni dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání v souladu s ustanovením § 44 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že výhrady

uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do tří skupin:

a) Tvrzení o údajném spiknutí policejních orgánů ve snaze pomstít

se otci odsouzeného R. M. protiprávním obviněním jmenovaného. Na

tuto verzi obhajoby reagoval Vrchní soud v Praze v písemném

vyhotovení rozsudku (viz strana 15, druhý odstavec). Vrchní soud

zde zdůraznil, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá nic, co

by svědčilo pro závěr o jakémsi záměrném nepravdivém usvědčování

obžalovaného M. ve snaze pomstít se jeho otci za postoje, které

tento ve funkci prokurátora v minulosti zaujal. Na podporu tohoto

závěru poukázal na postup orgánů činných v trestním řízení v další

trestní věci obžalovaného M., časově těsně předcházející, kdy byl

stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1

trestního zákona, avšak trestní stíhání bylo zastaveno.

b) Obsáhlé a zevrubné výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny

ve věci provedené důkazy. Odvolací soud rovněž konstatoval značnou

rozporuplnost shromážděných důkazů, změny výpovědí obžalovaných

i svědků, poukázal však na to, že tato situace není v praxi nijak

výjimečná. Je na soudu, aby provedený důkazní materiál podrobil

hodnocení v intencích ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. To

soud prvního stupně učinil, odvolací soud se s jeho závěry

ztotožnil, doplnil na jejich podporu některé další argumenty,

zejména pokud jde o hodnocení výpovědí obžalovaných Z. a ml. K.

učiněných v závěru přípravného řízení a před soudem prvního

stupně. Je pravda, že oba obžalovaní výpovědi postupně měnili; při

hodnocení učiněných výpovědí je však nutno zkoumat, jak ta která

verze koresponduje dalším ve věci provedeným důkazům a značný

význam je třeba přikládat i důvodům, kterými vyslýchaná osoba

takovou změnu vlastní výpovědi vysvětluje. Především obžalovaný Z.

přesvědčivým způsobem vysvětlil, jak se snažil původně popřít, že

napadení vrátného přihlížel z bezprostřední blízkosti, a proto

postupně tvrdil, že je neviděl vůbec, později, že útoku přihlížel

z 1. patra, ale jeho finální verse je pak prakticky shodná

s popisem celé události spoluobžalovaným ml. K. Usvědčující

výpovědi spoluobžalovaných Z. a ml. K. nezůstaly izolovány, ale

jsou potvrzovány řadou dalších důkazů. Odvolací soud přitom

poukázal na výpověď svědka R. Z., která obsahovala detaily, jež

mohl znát jen pachatel činu. Obžalovaný M. se snažil obstarat si

po činu alibi a svěřil se se spácháním vraždy osobám, které

nepatřily mezi nepřátele obžalovaných. Pokud tyto osoby ve svých

výpovědích projevovaly tendence od původních usvědčujících

výpovědí ustoupit (nejmarkantněji svědek B.), nebyly schopny

vysvětlit důvod takové změny, respektive je vysvětlily zcela

nevěrohodným způsobem. Srovnání pachových stop, ohledání místa

činu s nálezem nože a navazující vyšetřovací pokus uzavíraly kruh

důkazů vedoucích k závěru i o vině obžalovaného M.

c) K otázce, zda lze jako důkaz provést záznam o vyšetření na

detektoru lži, uvedl Vrchní soud, že tato otázka výslovně v zákoně

řešena není, avšak soud sám zaujal již v předchozích rozhodnutích

negativní stanovisko. Jedno z nich bylo publikováno ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky

pod č. 8/1993, podle něhož výsledky vyšetření na detektoru lži

nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci.

Vrchní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle §

44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Krajský státní zástupce v Plzni jako vedlejší účastník řízení

uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou. V trestní věci

stěžovatele vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2

T 17/92 postupovaly soudy podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního

řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich

rozhodnutí. Objasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve

prospěch i neprospěch obviněného. Zásadu stanovenou citovaným

ustanovením neporušil soud ani odmítnutím přečtení záznamu

o vyšetření stěžovatele na detektoru lži, neboť nešlo o důkaz

podle § 89 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění rozsudků je

patrno, že o vině obžalovaného rozhodl soud na základě skutkových

zjištění, která jsou výsledkem hodnocení důkazů provedených

v hlavním líčení. Tyto důkazy hodnotil soud podle ustanovení § 2

odst. 6 trestního řádu podle svého vnitřního přesvědčení,

založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě

i v jejich souhrnu. V celém trestním řízení nebylo zjištěno nic,

co by svědčilo snaze příslušníků Policie České republiky

ovlivňovat obsah svědeckých výpovědí, či dokonce o pomstě otci

žalovaného za jeho postoje, které ve funkci prokurátora

v minulosti zaujal.

Krajský státní zástupce v Plzni souhlasil s upuštěním od

ústního jednání.

Vrchní státní zástupce jako vedlejší účastník řízení popřel

tvrzení stěžovatele, že vydání obou rozhodnutí soudů předcházely

nezákonné zásahy do jeho ústavně zaručených práv a svobod ve

smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, že bylo

především porušeno jeho právo rovnosti proti obžalobě, zaručené

článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že byla

porušena i zásada veřejnosti, zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy

a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud

v Praze se důsledně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele,

zkoumal i možnost "msty" na stěžovateli, avšak z obsahu spisu

nevyplynuly žádné skutečnosti, svědčící pro závěr o záměrném

usvědčování R. M. orgány činnými v trestním řízení. Veřejné

zasedání před odvolacím soudem proběhlo v souladu s trestním

řádem. Vrchní soud v Praze zdůraznil, že již Krajský soud v Plzni

si vytvořil dostatečné podklady pro formování skutkových zjištění

a objektivní rozhodnutí a postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový

stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném

pro rozhodnutí. Proto Vrchní státní zástupce v Praze neshledal

ústavní stížnost R. M. za důvodnou a navrhl její zamítnutí.

Vrchní státní zástupce v Praze současně souhlasil s upuštěním

od ústního jednání.

Stěžovatel nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání

a požádal, aby ústavní stížnost byla projednána při ústním

jednání.

II.

Články ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslu

článku 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, znějí takto:

1. V Listině základních práv a svobod: článek 37 odst. 3 - Všichni

účastníci jsou si v řízení rovni. článek 38 odst. 2 - Každý má

právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech

stanovených zákonem.

2. V Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění

protokolů č. 3, 5 a 8:

článek 6 odst. 1 prvá věta - Každý má právo na to, aby jeho

záležitost byla spravedlivě,

veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým

a nestranným soudem, zřízeným

zákonem, který rozhodne o jeho

občanských právech nebo závazcích

nebo o oprávněnosti jakéhokoli

trestního obvinění proti němu.

článek 6 odst. 3 - Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato

minimální práva:

písm. d) - vyslýchat nebo dát vyslýchat

svědky proti sobě a dosáhnout

předvolání a výslech svědků ve

svůj prospěch za stejných

podmínek, jako svědků proti sobě;

III.

Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí a řízení, které

jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno

- uplatňuje znovu všechny námitky, jimiž se podrobně zabýval

v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 29. 4. 1994, č.j. 2 T 17/92-2812. Opětovně tvrdí,

že obvinění z trestného činu vraždy bylo proti němu zřejmě

ovlivněno některými pracovníky kriminální policie v Chebu za

pomoci svědků, s nimiž bylo jednáno mimo trestní řízení. Domáhal

se přešetření tohoto podezření prostřednictvím Inspekce

ministerstva vnitra, ale jeho návrhu nebylo vyhověno, přestože již

v přípravném řízení bylo zřejmé, že určité osoby byly k výslechům

v trestním řízení dopravovány pracovníky kriminální policie,

přičemž některé z těchto osob byly podezírány z trestné činnosti

či se dokonce proti nim vedlo trestní stíhání. Konkrétně

poukazoval na výpovědi svědkyně B. a svědka L. Stěžovatel také

navrhoval, aby v řízení před Vrchním soudem v Praze byl zjištěn

obsah spisu OOVB v Chebu, sp. zn.ČVS:OVV:373/89, z něhož by mohlo

být prokázáno, že v roce 1989 se jeho otec jako prokurátor při své

pracovní činnosti dostal do sporu s pracovníky VB (z nichž někteří

se podíleli na objasňování jeho trestné činnosti), kdy bránil

nezákonnému uvalení vazby v citované věci. Stejně bezúspěšně

navrhoval otcův výslech. Nebyl akceptován požadavek stěžovatele,

aby v řízení byl jako důkaz přečten záznam o jeho vyšetření na

tzv. detektoru lži, případně, aby byl soud informován i o šetření

stran jiných osob, které se mu snad podrobily. Tím, že Krajský

soud v Plzni i Vrchní soud v Praze neprováděly důkazy, které by

mohly svědčit ve prospěch stěžovatele a naopak provedly všechny

důkazy navržené obžalobou, došlo prý k porušení rovnosti stran

zaručené v článku 37 odst. 3 Listiny. Tím, že nebyl vyslechnut

jako svědek otec stěžovatele, přestože se jeho výslechu dožadoval,

byl porušen také článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění

protokolů č. 3, 5, a 8, podle něhož každý, kdo je obviněn

z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky

proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj

prospěch za stejných podmínek, jako výslech svědků proti sobě.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami uplatněnými

v ústavní stížnosti jednotlivě a dospěl k těmto závěrům:

1. Pokud jde o záměrné nepravdivé usvědčování stěžovatele orgány

činnými v trestním řízení, zabýval se touto námitkou již Vrchní

soud v Praze, který zdůraznil, že z obsahu spisu nevyplývá nic, co

by svědčilo pro tvrzení obžalovaného M., že by byl záměrně

usvědčován z trestné činnosti ve snaze pomstít se jeho otci za

postoje, které ve funkci prokurátora v minulosti v jiné věci

zaujal. Žádné konkrétní poznatky zpochybňující regulérnost

trestního řízení v této trestní věci odvolací soud nezjistil. Na

podporu tohoto závěru právem poukázal odvolací soud na postup

orgánů činných v trestním řízení v další trestní věci obžalovaného

M., časově těsně předcházející, kdy byl stíhán pro trestný čin

pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 trestního zákona, avšak

toto trestní stíhání bylo zastaveno.

2. Pokud se týká provádění důkazů v konkrétní věci, Ústavní soud

připomíná, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými

důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou

důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné

posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního

principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich

vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo

jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají

v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je

mají hodnotit. I samo hodnocení důkazů tedy přísluší obecným

soudům a není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení

přehodnocoval. O tom se blíže pojednává na jiném místě odůvodnění

tohoto nálezu.

(Jen pro úplnost se proto uvádí, že pokud jde o námitku

týkající se výpovědi svědků, kteří obžalovaného M. usvědčovali

nepřímo jednak z toho, že se znal s obžalovaným T. již před

spácháním trestného činu, jednak z toho, že se obžalovaný M.

snažil po činu obstarat si alibi u svědka Z. a svěřil se mu se

spácháním vraždy, pak obecné soudy tyto důkazy procesně náležitě

provedly a zhodnotily je v souvislosti s ostatními důkazy, jako

důkazy nepřímé. Ostatně, tyto svědecké výpovědi byly učiněny

osobami, které nebyly na výsledku trestního řízení zainteresovány

a nepatřily mezi nepřátele obžalovaného M. (např. B. Z.). Obecné

soudy se dále zabývaly i tvrzením stěžovatele o manipulaci orgánů

policie se svědky, např. se svědkem R. L., který v průběhu

trestního řízení vypovídal značně rozporuplně a postupně měnil

svůj postoj jak ke zkoumanému skutkovému ději, tak k jeho

účastníkům. Krajský soud v této souvislosti vyslechl svědky JUDr.

J. S. - vyšetřovatele a JUDr. M. D. - dalšího z policistů, kteří

svědka L. dne 16. 3. 1991 vyslýchali. Oba shodně potvrdili, že

výslech probíhal regulérním způsobem, svědek vypovídal spontánně

a vše bylo zapsáno do protokolu. Po skončení výslechu byl

předložen protokol svědku L. k přečtení, svědek si jej přečetl

a bez výhrad podepsal. Svědci JUDr. S. a JUDr. D. vyloučili, že by

byl svědek L. k podepsání protokolu jakkoliv nucen, případně že mu

bylo slíbeno propuštění domů, potvrdí-li správnost protokolace.

Proto obecné soudy nevzaly zmíněné tvrzení stěžovatele za základ

zjištění. Uvedené skutečnosti mají ovšem význam jen informativní,

neboť - jak již bylo řečeno - není věcí Ústavního soudu

přehodnocovat hodnocení důkazů, které provedly nezávislé soudy

obecné.)

3. Co se týká neprovedení důkazu spisem OO VB v Chebu, sp. zn.

ČSV:OVV:373/89, je zřejmé, že tento spis neměl žádnou souvislost

s projednávanou trestní věcí, takže neprovedení tohoto důkazu

nelze považovat za porušení ústavních procesních principů. Spis se

týkal údajného konfliktu stěžovatelova otce, který prý ve funkci

prokurátora bránil v jiné věci nezákonnému uvalení vazby

navrhované pracovníky OOVB v Chebu.

4. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem stěžovatelova otce

jako svědka, je ze spisu Krajského soudu v Plzni patrno, že při

hlavním líčení konaném dne 19. 4. 1993 stěžovatelův otec přítomen

byl a uvedl do protokolu, že pro případ slyšení před soudem

využívá práva odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 trestního řádu. Za

tohoto stavu bylo Dr. M. umožněno setrvat v jednací síni (viz

č.l. 1983 spisu zn. 2 T 17/92), neboť na základě uvedeného

prohlášení nemohl být slyšen v trestním řízení jako svědek.

5. Pokud se jedná o neprovedení důkazu přečtením záznamu

o vyšetření stěžovatele na tzv. "detektoru lži", zaujal k této

otázce Vrchní soud v Praze negativní stanovisko již v předchozích

rozhodnutích a jedno z nich publikoval ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod. č.

8/1993. Podle tohoto rozhodnutí výsledky vyšetření na detektoru

lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci.

V tomto řízení lze použít jen ty poznatky, které obviněný poskytl

v souladu s ustanovením § 91 a násl. trestního řádu, což v případě

vyšetření na tzv. detektoru lži splněno není. Ústavní soud

z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele tento

právní názor nehodnotil. Nicméně dospěl k závěru, že i kdyby

abstrahoval od stanoviska obecných soudů poukazujících na

ustálenou judikaturu odmítající důkaz vyšetřením na detektoru lži,

byl by v konkrétní věci tento důkaz nadbytečný, neboť již

provedené důkazy obecné soudy řádně provedly a přihlédly zejména

k tomu, že stěžovatele usvědčili z vraždy dva spoluobžalovaní

(přítomní při činu) a nepřímo i svědci, jimž se stěžovatel se

spácháním vraždy svěřil, byť tito svědci svoji výpověď později

změnili. I tuto skutečnost však obecné soudy vzaly v úvahu a řádně

a přesvědčivě ji odůvodnily.

Ústavní soud již několikrát vyložil (viz např. sp. zn. III.

ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 13/94, sp. zn. I. ÚS 68/93), - a to se

týká všech námitek stěžovatele, jimiž se již jednotlivě zabýval

- že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud

v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní

principy a zásady spravedlivého procesu vůbec, zejména ty, které

vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní

soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.

Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv

fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem,

trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem

a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených

ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy

(srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku

hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může

zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy,

pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy. Mezi ně patří např. rovnost účastníků (článek 37 odst.

3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (článek 38 odst. 2

Listiny a článek 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní

ústavní stížnosti.

Hlavní námitky uplatněné v ústavní stížnosti - jak již bylo

uvedeno - jednak kritizují porušení rovnosti účastníků ve smyslu

článku 37 odst. 3 Listiny a článek 3 písm. d) Úmluvy, jednak

porušení zásady veřejnosti řízení ve smyslu článku 38 odst. 2

Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

Porušení zásady rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel

zejména v tom, že obecné soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho

prospěch a poukázal zejména na důkaz spisy OOVB v Chebu, sp. zn.

ČVS:OVV:373/89. Na jiném místě tohoto nálezu je však podrobně

vysvětleno, že se tento spis projednávané věci vůbec netýká, takže

jeho obsah nemůže nijak ovlivnit výsledek řízení. Totéž platí

i ohledně skutečnosti, že nebyl proveden výslech stěžovatelova

otce jako svědka. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že

zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen

vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy

provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru (srov.

III. ÚS 150/93). Obdobný názor zastává i Evropská komise pro

lidská práva, pokud praví, že článek 6 odst. 3 písm. d)

neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož

jmenovitě uvádí obhajoba (viz rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne

- publikované v časopise Österreichische Juristen - Zeitung č.

24/1994, str. 853).

Pokud jde o porušení zásady veřejnosti, stěžovatel poukázal

na článek 38 odst. 2 Listiny a na článek 6 odst. 1 Úmluvy, podle

nichž každý má právo na to, aby jeho věc (záležitost) byla

projednávána veřejně. Nejde jen o to, "že řízení má být před

soudem zásadně veřejné, ale zásadně o to, že veřejné projednávání

musí být v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti platnou

v trestním řízení a zejména to, že v řízení před soudem musí být

těžiště dokazování". Tyto zásady byly prý vážně porušeny, neboť

soud v podstatě vycházel jen z výsledků přípravného řízení. Např.

spoluobviněný mlad. K. v přípravném řízení popsal celou událost ve

třech verzích, při hlavním líčení již nevypovídal a při prováděné

rekonstrukci stěžovatele nepoznal. Svědci B., Z. a L. jej

usvědčovali výpověďmi z přípravného řízení, před soudem však

popřeli pravdivost svých výpovědí. Pouze spoluobviněný Z. popsal

v přípravném řízení celou událost ve třech různých verzích

a jediný svoji výpověď z přípravného řízení před soudem zopakoval.

Rovněž tak svědek M. K. svoji výpověď před soudem nezměnil, ale

tento svědek je bratrem obviněného ml. K.

Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. Smyslem práva na

veřejné projednání věci - jehož se stěžovatel dovolává - ve

spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je

poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace

důkazů směřujících proti němu, a to před tváří veřejnosti (nález

ve věci Pl. ÚS 4/94). Není porušením této zásady, jestliže se

výpověď spoluobžalovaného nebo svědka přečte v hlavním líčení,

byl-li jejich výslech proveden způsobem odpovídajícím zákonu

a taková osoba v hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat

nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi

(§ 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu). Tato situace nastala

i v trestním řízení proti stěžovateli. Porušení zásady veřejnosti

v postupu obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal. V tomto

směru zřejmě došlo u stěžovatele k omylu, neboť námitky jím

vznesené se spíše týkají zásady přímosti dokazování, která však

rovněž porušena nebyla.

Ústavní soud též zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad

spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny

základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod jiným způsobem. Nic takového

však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno

regulérně, obžalovaný (stěžovatel) sám byl vícekrát vyslechnut za

přítomnosti advokáta, již v přípravném řízení byl převážně

přítomen i tehdejší prokurátor a ve věci proběhlo několik řádně

vedených hlavních líčení. Ostatně, v tomto směru ani sám

stěžovatel žádné námitky nevznesl. Rovněž nedošlo ani k porušení

článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8

tím, že nebyl vyslechnut jako svědek otec stěžovatele, neboť ten

použil svého oprávnění dle ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu

a odepřel vypovídat v trestní věci svého syna, takže jeho svědecká

výpověď byla vyloučena.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho

úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do

základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Porušení článku 37

odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny a porušení článku 6 odst. 1,

odst. 3 písm. d) Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává,

ani porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv ve

smyslu článku 10 Ústavy však prokázáno nebylo. Ze všech těchto

důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. května 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru