Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 32/2000Usnesení ÚS ze dne 28.03.2000Vyhotovování rozhodnutí v českém jazyce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkDoručování
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 10/17 SbNU 383
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.32.2000
Datum podání18.01.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 37 odst.2, čl. 7, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 242, § 217

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 71, § 2 odst.14, § 72 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 32/2000 ze dne 28. 3. 2000

U 10/17 SbNU 383

Vyhotovování rozhodnutí v českém jazyce

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ch. D. D., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 17. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.

Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2, 3, čl. 10 odst. 1, 2, a 3, čl. 37 odst. 2, 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Porušení shora citovaných základních práv vidí v tom, že je držen ve vazbě pouze pro neschopnost soudu získat znalecký posudek v přiměřeném časovém termínu a zajistit účast poškozených na jednání soudu, jakož i v tom, že Vrchní soud v Praze své usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby nezaslal jeho právnímu zástupci, nýbrž pouze jemu a v českém jazyce. Stěžuje si rovněž na zacházení při výkonu vazby a poukazuje na dosud provedené důkazy v jeho trestní věci, které dle jeho názoru svědčí o jeho nevině.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a neshledal, že by došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení práv na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod nebo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Nejvyšší soud ČR své stanovisko odůvodnil zejména skutečností, že stěžovatel a další spoluobvinění nejsou občany České republiky, trvalé bydliště mají v zahraničí a jsou ohroženi trestem odnětí svobody do deseti let. K délce projednávání této trestní věci u soudu pak uvedl, že je způsobena nikoli nečinností soudu, když ve věci již bylo konáno 18 hlavních líčení, ale skutečností, že se jedná o obsáhlé dokazování a že obžalovaní jsou cizinci, kterým je jednání u soudu tlumočeno.

Ústavní soud se zpravidla nezabývá přehodnocováním existence či neexistence příslušného vazebního důvodu, neboť tato otázka je řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo zásahem orgánu veřejné moci k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce. Tlumočení je běžně zajišťováno. Pokud nebylo včas oznámeno usnesení obhájci stěžovatele, je námitka stěžovatele oprávněná, ale z celkové situace, kdy stížnost podal sám stěžovatel, kterému usnesení oznámeno bylo, vyplývá podle tehdejšího stavu řízení v této věci, že případné pochybení nemělo zásadní dopad na výkon práva obhajoby.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavníhosoudu musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2000JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru