Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3194/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projev... více
Věcný rejstříkPodjatost
pokuta
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3194.15.1
Datum podání29.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 17 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 53


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3194/15 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Vozného, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014 č. j. 28 Co 361/2014-142 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. července 2014 č. j. 21 C 30/2010-131, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Bytového družstva Karpatská - Amurská 1, 3, 5, a 7 v likvidaci, IČO 48032832, se sídlem Karpatská 858, Praha 10, a MUDr. Miroslavy Frčkové, jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. října 2015, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 30/2010, která se týká dlužného nájemného, ustanovil znalkyni k doplnění jejího staršího znaleckého posudku. Stěžovatel, který je jedním ze žalovaných v řízení před obvodním soudem, zaslal soudu vyjádření, v němž proti této znalkyni vznesl námitku podjatosti o rozsahu dvou a půl stran. Mimo jiné uvedl, že se znalkyně dopustila opakované šikany vůči žalovaným, neoprávněně se označovala za úřední osobu a že její jednání je krajně neprofesionální. Zdůraznil, že si nepřeje, aby se znalkyně "nadále dopouštěla pokusů o porušování domovní svobody a svévolně trvala na další návštěvě našeho bytu, když z judikatury plyne, že tuto návštěvu k ničemu nepotřebuje a jen zbytečně navyšuje náklady". Měl za to, že se dopouští nečinnosti a průtahů a chová se tak, "jakoby se jednalo o policejní domovní prohlídku". Rovněž uvedl, že je otázkou, zda se znalkyně svým postupem nedopustila podání nepravdivého znaleckého posudku, a tím i trestného činu.

3. Obvodní soud usnesením ze dne 30. července 2014 č. j. 21 C 30/2010-131 rozhodl, že znalkyně není vyloučena z podání znaleckého posudku (výrok I.), žalovanému uložil za hrubě urážlivé podání pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč (výrok II.) s třídenní lhůtou pro její zaplacení (výrok III.) a odmítl opožděně podanou námitku podjatosti podanou druhou žalovanou (výrok IV.).

4. Stěžovatel se odvolal proti výroku II. a III. usnesení obvodního soudu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. září 2014 č. j. 28 Co 361/2014-142 potvrdil usnesení obvodního soudu v napadených výrocích. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že obsah podání stěžovatele lze vykládat jako hrubě urážlivý. Zároveň považoval postup stěžovatele za hrubě ztěžující řízení, neboť nebylo na jeho posouzení, zda znalkyně vyžaduje ohledání bytu důvodně či nikoliv. Stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. září 2015 č. j. 28 Cdo 1788/2015-174 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu [ve skutečnosti mínil § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, podle něhož dovolání není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném].

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil se závěry obvodního a městského soudu. Domníval se, že se v námitce podjatosti nedopustil žádných konkrétních invektiv, pouze vyslovil kritiku přístupu znalkyně k úkolu zadanému soudem a popsal předchozí konflikt, který mezi nimi řešila Policie ČR. Soud jej dle jeho názoru nepochopitelným způsobem potrestal za to, že využil svého procesního práva. Rozhodnutí obou soudů rovněž považoval za nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Obvodní soud nezohlednil, že stěžovatel neměl jiné procesní obrany vůči osobě znalce než námitku podjatosti. Stěžovatel si zároveň neuměl představit, jakým jiným způsobem by měl námitku podjatosti odůvodnit, než tím, že popíše události a okolnosti, pro něž znalkyni považoval za vyloučenou. Poukázal také na to, že městský soud rozhodl do čtrnácti dní od podaného odvolání. To podle něj naznačovalo, že se městský soud věcí dostatečně nezabýval. Stěžovatel také uvedl, že v jiném řízení mu soud prvního stupně také uložil pořádkovou pokutu za obsahově podobné podání, ale poté ji zrušil. Byl přesvědčen, že znalkyně měla být v řízení vyloučena.

III.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spisy vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 21 C 30/2010 a 23 C 69/2008 a vyjádření obvodního a městského soudu k ústavní stížnosti.

8. Obvodní soud ve vyjádření neměl za to, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení ústavních norem. Ochrana zaručených práv je dle jeho názoru v prostředí demokratického právního státu podmíněna i dodržováním norem slušného chování, které však stěžovatel svým jednáním výrazně porušil. K tomu obvodní soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2000 sp. zn. II. ÚS 76/2000, v němž se uvádí, že pokud vyslovený názor vybočí z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá mimo rámec ústavní ochrany.

9. Městský soud ve vyjádření nepochyboval o tom, že z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, jaká tvrzení stěžovatele považoval vůči znalkyni za hrubě urážlivá. Zároveň stěžovatel porušil povinnost poskytnout znalkyni při vypracování znaleckého posudku součinnost. Městský soud byl přesvědčen, že i u kritiky práce znalců je svoboda projevu přípustná pouze do takové míry, aby se nedostala do rozporu se zásadami obecné slušnosti. Kritiku by bylo možné považovat za oprávněnou pouze tehdy, pokud by svým obsahem a formou nevybočovala z účelu věcné kritiky způsobem, který by se dotýkal cti kritizovaného. Ve vyjádření zdůraznil, že podání stěžovatel vnímá jako neslušné a hrubě urážlivé, a nemá za to, že by postupem městského soudu byl stěžovatel zkrácen na svých právech.

10. Na tato vyjádření stěžovatel reagoval replikou, v níž s argumentací soudů nesouhlasil. Obvodní soud dle jeho názoru dostatečně nevysvětlil, v čem spatřuje podání stěžovatele hrubě urážlivým. Měl za to, že nemohlo být hrubě urážlivým, neboť vyjadřovalo opodstatněné stanovisko k postupu znalkyně v souvisejícím řízení sp. zn. 23 C 69/2008. Stěžovatel tedy pouze uplatnil své právo na vyslovení námitky podjatosti znalkyně. Uvedl, že v souvisejícím řízení se znalkyně dostavila bez předchozího oznámení a dožadovala se vstupu do bytu stěžovatele. Opět odkázal na to, že v souvisejícím řízení mu rovněž byla uložena pořádková pokuta, která však byla týmž soudem zrušena. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/2000, na něž odkázal obvodní soud, je dle stěžovatele patrné, že svou kritikou znalkyně nepřekročil meze slušnosti při uplatnění práva na svobodné vyjádření, nadto u námitky podjatosti, která musí být odůvodněna. Proto nadále trval na tom, že napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu by měla být zrušena.

IV.

Podmínky projednání ústavní stížnosti

11. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

12. Z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Rozhodnutím o pořádkové pokutě se rozhoduje o pořádkovém opatření, které posléze může přezkoumat odvolací soud, ale v konečném rozhodnutí o věci samé se soud už znovu pořádkovou pokutou nezabývá. Požadavek konečnosti rozhodnutí, byť ve vztahu k určité dílčí části občanského soudního řízení, tak je splněn. Ústavní soud nadto již v minulosti připustil, že pořádkové pokuty ukládané v rámci občanského soudního řízení jsou způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení [srov. nález ze dne 17. října 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75)].

13. Zároveň dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ve věcech pořádkových opatření uložených soudem prvního stupně je odvolání přípustné, dovolání je však nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu]. Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, tak je odvolání a od rozhodnutí o něm by se měla odvíjet lhůta k podání ústavní stížnosti. Městský soud však stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání. Ač je znění občanského soudního řádu jednoznačné, stěžovateli, který se řídil poučením městského soudu, nemůže být nesprávné poučení kladeno k tíži [srov. nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud odvíjel od doručení rozhodnutí o dovolání.

14. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí obvodního a městského soudu, byť dovolání podal a Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodoval. Jak už však plyne z výše uvedeného, posledním zákonným procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo odvolání, řízení o dovolání se vedlo jen na základě nesprávného poučení městského soudu. Proto skutečnost, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadl, nebyla pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podstatná.

15. Ústavní stížnost tedy je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti.

V.

Vlastní posouzení

16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, soudními spisy a došlými vyjádřeními, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

17. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

18. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

19. Pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč může předseda senátu dle § 53 odst. 1 občanského soudního řádu uložit tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu, neuposlechne příkazu soudu, ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294, 295 a 320ab občanského soudního řádu. Ústavní soud při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty posuzuje pouze to, zda byly dodrženy ústavní limity a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Přitom přihlíží i k tomu, že dle § 53 odst. 2 občanského soudního řádu může předseda senátu dodatečně, a to i po skončení řízení, uloženou pořádkovou pokutu prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byla uložena.

20. K výkladu § 53 odst. 1 občanského soudního řádu Ústavní soud zdůrazňuje již dříve vyslovený názor, že zákonodárce vědomě volil termín "hrubě urážlivé" podání, aby naznačil, že právě jen ty výroky, které objektivně dosahují intenzity hrubých urážek, zakládají důvod pro pořádkovou pokutu. Činil tak u vědomí, že jak subjektivní pocity křivdy stěžovatelů, tak i subjektivní vnímání "uražených" soudců jsou exaltovány okolnostmi, souvisejícími s meritem v dané věci. Institucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů (viz již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 211/99).

21. Z čl. 17 odst. 4 Listiny vyplývá, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Občanský soudní řád v § 53 odst. 1 stanoví, že za hrubě urážlivé podání lze uložit pořádkovou pokutu. Jde proto o zákonné omezení svobody projevu ve vztahu k soudu, kterým se účastníkovi řízení a dalším osobám jakkoli zúčastněným na řízení ukládá, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska formulovali věcně, bez hrubě urážlivého podtextu. Nejde tedy o omezení svobody projevu ve smyslu zákazu vyjádřit co do věcného obsahu své stanovisko v plném rozsahu. V tomto smyslu toto zákonné omezení vyhovuje podmínkám čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

22. Výrazy, které stěžovatel použil, byly oběma obecnými soudy hodnoceny jako hrubě urážlivé a na tomto stanovisku soudy setrvaly i ve svých vyjádřeních. Takový skutkový závěr je možné na základě podání stěžovatele učinit. Nelze přitom vyloučit, že by podání stěžovatele bylo hodnoceno jiným soudem mírněji, takové posouzení však náleží předně předsedovi senátu v rámci jeho soudcovské nezávislosti (usnesení ze dne 14. listopadu 2000 sp. zn. I. ÚS 536/2000), který je musí zhodnotit s ohledem na všechny okolnosti konkrétní věci včetně způsobu vyjadřování konkrétní osoby či toho, vůči jaké osobě jsou výroky činěny (srov. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15). Soudy takové zhodnocení v této věci učinily, mimo jiné zohlednily to, že stěžovatel se nevyjadřoval urážlivě o soudu či soudci, ale o znalkyni, která v občanském soudním řízení vystupovala jako osoba zúčastněná. Obvodní soud v odůvodnění rozhodnutí o pořádkové pokutě také uvedl, že vyjádření stěžovatele by mohlo vážně poškodit profesní i soukromou pověst znalkyně. Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy posoudily skutkový stav svévolně nebo že by vyložily ustanovení občanského soudního řádu o pořádkové pokutě ústavně neakceptovatelným způsobem.

23. Ústavní soud vzal rovněž v úvahu, že v předložené věci se stěžovatel o znalkyni způsobem, který byl shledán hrubě urážlivým, vyjadřoval písemně a, jak sám uvedl, obdobně se vyjadřoval i v souvisejícím řízení sp. zn. 23 C 69/2008. Nešlo tedy o neuvážený exces, jehož výskyt by měl být soudem pro jeho neuváženost zohledněn, případně tolerován. Pokud stěžovatel namítá, že svou námitku podjatosti musel odůvodnit, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel popis činnosti znalkyně uvedl i v ústavní stížnosti a replice a dokázal k němu přistoupit v mezích slušného vyjadřování.

24. Stěžovatel také namítal, že v souvisejícím řízení sp. zn. 23 C 69/2008 mu byla rovněž uložena pořádková pokuta za podobné podání a byla později týmž soudem zrušena. Ze soudního spisu však vyplývá, že v řízení sp. zn. 23 C 69/2008 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč za to, že se bez omluvy nedostavil k místnímu šetření a nezpřístupnil znalkyni byt, který měl být znalkyní oceňován. Tato pokuta byla soudem zrušena proto, že znalkyně nakonec podala znalecký posudek bez toho, aby do daného bytu vstoupila. Soud tak uzavřel, že důvody pro uložení pořádkové pokuty odpadly. Skutkové okolnosti, pro něž byla pokuta uložena, jsou tedy odlišné od nyní posuzovaného případu.

25. Konečně Ústavní soud zohlednil i skutečnost, že obvodní soud uložil stěžovateli pokutu na spodní hranici zákonného rozmezí. Lze podotknout, že částka 5 000 Kč je pravidelně Ústavním soudem hodnocena jako tzv. bagatelní a předpokladem úspěšné ústavní stížnosti v bagatelním sporu je "zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální" [viz nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)].

26. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími obvodního a městského soudu došlo k protiústavnímu zásahu do svobody projevu dle čl. 17 Listiny nebo do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

27. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru