Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3190/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkinterpretace
Služební poměr
důchod/starobní
Výsluhový příspěvek
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.3190.10.1
Datum podání10.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 30 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2003 Sb., § 160


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3190/10 ze dne 24. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. F. L., Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, čj. 3 Ads 87/2010 - 43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, čj. 5 Ca 319/2008 - 23. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 27. 8. 2008, č. 613/2008.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu i rozsudkem jemu předcházejícím byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. I když je ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny podřízeno režimu čl. 41 odst. 1 Listiny, došlo i k porušení jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť napadeným rozhodnutím byly překročeny meze zákona provádějícího čl. 30 odst. 1 Listiny, tedy zákona služebního.

Podle stěžovatele bylo podstatou celé věci určení výše výsluhového příspěvku při souběhu nároku na výsluhový příspěvek s nárokem na výplatu starobního důchodu ve smyslu § 160 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen služební zákon), a výklad tohoto ustanovení. Stěžovatel označil výklad zmíněného ustanovení, provedený správními soudy, za nesprávný a ve svém důsledku porušující čl. 36 odst. 1 Listiny i její další ustanovení.

Z obsahu připojených rozsudků Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, čj. 5 Ca 319/2008 - 23, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 27. 8. 2008, č. 613/2008. Jednalo se o rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 4. 2008, čj. OSZ-44717-31/VD-Tu-2008. Tímto rozhodnutím byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek podle § 160 odst. 1 služebního zákona ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem v částce 29.654,- Kč a starobním důchodem ve výši 12.136,- Kč, tedy ve výši 17.518,- Kč. V odůvodnění svého rozsudku městský soud konstatoval, že mezi účastníky nejsou sporné skutkové okolnosti, ale spornou zůstává pouze otázka výkladu ustanovení § 160 odst. 1 služebního zákona za situace, kdy stěžovatel byl od 2. 1. 2004 poživatelem starobního důchodu a výsluhový příspěvek mu byl přiznán od 1. 4. 2008. Podle stěžovatele měl výpočet vycházet z rozdílu ke dni vzniku nároku na starobní důchod, zatímco žalovaný vychází z rozdílu ke dni souběhu obou nároků.

Městský soud k námitkám stěžovatele uzavřel, že dojde-li k takovému souběhu, vyplácí se výsluhový příspěvek pouze tehdy, jestliže je vyšší než důchod. Podle věty druhé tohoto ustanovení se rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem zjišťuje ke dni přiznání důchodu. Protože celé ustanovení řeší výplatu příspěvku v případě souběhu s výplatou důchodu, je zřejmé, že tato věta dopadá na situaci, kdy poživateli výsluhového příspěvku je přiznán důchod. Souběh nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, což je případ stěžovatele, výslovně upravuje věta třetí tohoto ustanovení, podle které se ode dne přiznání starobního důchodu považuje za výsluhový příspěvek pouze rozdíl mezi náležejícím starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem ke dni jejich souběhu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze byla zamítnuta. Podle Nejvyššího správního soudu z textu § 160 odst. 1 služebního zákona vyplývá, že zákonodárce počítal s variantou, kdy nárok na důchod vzniká teprve po vzniku nároku na výsluhový příspěvek, přičemž poukázal na formulaci "považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl...". Totéž Nejvyšší správní soud dovodil z textu důvodové zprávy k zákonu č. 530/2005 Sb., kterým se mění mimo jiné služební zákon. Na případy, jako je projednávaná věc, kdy nároky na předmětná plnění vzniknou v opačném pořadí, sice není v zákoně pamatováno, ale tento nedostatek zákonného znění lze překlenout výkladem, zejména podle smyslu a účelu daného ustanovení.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že cílem aplikovaného ustanovení obecně je upravit situaci, kdy oprávněnému vznikl nárok na výsluhový příspěvek i na dávku důchodového pojištění. Za základní označil pravidlo, že výsluhový příspěvek, je-li vyšší než důchod, se po dobu souběhu vyplácí pouze ve výši rozdílu mezi ním a důchodovou dávkou. Toto pravidlo sleduje jediný účel, a to zachovat osobě, která pracovala ve služebním poměru, životní úroveň odpovídající výši výsluhového příspěvku i v době, kdy již pobírá dávku z jiného systému sociálního zabezpečení, která je oproti výsluhovému příspěvku nižší. Má být tedy zachován příjem ve výši výsluhového příspěvku před redukcí, to znamená aby úhrn vypláceného výsluhového příspěvku a důchodu ke dni vzniku souběhu nepřevyšoval přiznaný výsluhový příspěvek před úpravou jeho výše. Nejvyšší správní soud shrnul, že pro stanovení výše rozdílu podle § 160 odst. 1 služebního zákona je zcela nepodstatné, který z obou nároků vznikl dříve, neboť rozhodný je vždy den, ke kterému došlo k jejich reálnému souběhu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výkladovými závěry správních orgánů i soudů o tom, že výsluhový příspěvek náleží až od okamžiku reálného souběhu obou dávek, nikoliv od okamžiku, kdy byl stěžovateli přiznán starobní důchod.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. V předmětné věci, s ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy Ústavní soud zejména zkoumal, zda Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí neaproboval nepřijatelnou míru uvážení správního orgánu. Pokud jde o záruky spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Dospěl k závěru, že na všechny tyto otázky lze odpovědět negativně.

Správní orgány, zejména oba správní soudy, se nejprve správně zabývaly účelem a cílem zákonné úpravy výsluhového příspěvku a jeho souběhu se starobním důchodem. Na základě toho provedly výklad § 160 odst. 1 služebního zákona, který podle názoru Ústavního soudu zcela odpovídá účelu a smyslu tohoto ustanovení, jak to výstižně ve svém rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud. Jinými slovy, zákonodárce zde nepochybně řeší pouze otázku souběhu obou sociálních dávek, na které vznikne nárok. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, která v odůvodnění soudních rozhodnutí nebyla výslovně uvedena, pouze z nich vyplývá.

Podle skutkových zjištění nárok stěžovatele na starobní důchod vznikl ode dne 2. 1. 2004, nárok na výluhový příspěvek mu vznikl dne 1. 4. 2008. O souběh obou dávek, jak to předpokládá ustanovení § 160 odst. 1 služebního zákona, se tedy jedná až ode dne 1. 4. 2008. Nároky na každou z obou dávek vznikají po splnění určitých, příslušným zákonem stanovených podmínek. Pokud stěžovateli vznikl nejprve nárok pouze na starobní důchod, a nikoliv na výsluhový příspěvek, nelze vznik tohoto nároku konstruovat, jak to vyžaduje stěžovatel, neboť nárok na výsluhový příspěvek stěžovateli v době nároku na starobní důchod ještě nevznikl. Pokud by se uplatnil přístup stěžovatele a rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem byl zjištován ke dni vzniku nároku na starobní důchod, muselo by se tak dít zpětně, to však nenachází oporu ve služebním zákoně. Uplatnění postupu vyžadovaného stěžovatelem by tak bylo jednak v rozporu se služebním zákonem, jednak by tím stěžovateli byla vyplácena dávka za dobu, za kterou mu na ni nárok podle zákona nevznikl.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že správní soudy postupovaly při výkladu zmíněného ustanovení služebního zákona správně, když zdůraznily nutnost reálného souběhu obou předmětných dávek, tedy nutnost souběhu nároků na starobní důchod i výsluhový příspěvek pro výpočet výše výsluhového příspěvku. Pokud by se postupovalo podle výkladu stěžovatele, znamenalo by to nejen jeho neoprávněné zvýhodnění, ale jednalo by se ve své podstatě o neoprávněný majetkový prospěch stěžovatele, který by tak obdržel výsluhový příspěvek za dobu, za kterou mu na něj nevznikl nárok.

Z uvedených právních závěrů vyplývá, že správní orgány ani správní soudy ve svém rozhodování nepochybily, ustanovení § 160 odst. 1 služebního zákona interpretovaly a aplikovaly na daný případ zcela správně. Ústavní soud zde neshledal žádný ústavněprávní problém, a tudíž nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti. Je třeba podotknout, že pokud správní orgány a soudy rozhodly odlišně od právního názoru stěžovatele, neznamená to automaticky úspěšnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru