Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 319/04Nález ÚS ze dne 07.03.2005Průtahy v rámci soudního řízení - Obvodní soud pro Prahu 6

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/36 SbNU 487
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.319.04
Datum vyhlášení27.04.2005
Datum podání26.05.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 117 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 319/04 ze dne 7. 3. 2005

N 46/36 SbNU 487

Průtahy v rámci soudního řízení - Obvodní soud pro Prahu 6

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 7. března 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04 ve věci ústavní stížnosti J. U. proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 13 C 224/2003 (13 C 238/97).

I. Obvodní soud pro Prahu 6 průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 224/2003 (13 C 238/97) porušil základní právo stěžovatele J. U. zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se ukládá, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 224/2003 (13 C 238/97) a aby neprodleně v této věci jednal.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti průtahům v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 224/2003 (13 C 238/97) u Obvodního soudu pro Prahu 6, v nichž spatřuje porušení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Dne 29. 10. 1997 podal žalobu o náhradu škody u Obvodního soudu pro Prahu 6, kterou se domáhal odškodnění ve výši 161 185 Kč za výkon trestu odnětí svobody v trvání 5 let, který mu byl uložen rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Praze PSP 70 dne 31. 1. 1955 č. j. T 421/54, mj. pro trestný čin zběhnutí podle § 273 odst. 3 tehdy platného trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 21. 9. 1999 žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 19 Co 76/2000 ze dne 31. 3. 2000 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2000 rozhodl tak, že žalovaný má stěžovateli zaplatit částku 153 775 s příslušenstvím, Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 19 Co 568/2001 ze dne 23. 1. 2002 tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2003 oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu byl Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručen dne 10. 11. 2003 a "dodnes" (tj. ke dni podání ústavní stížnosti 25. 5. 2004) nebylo ve věci nařízeno ústní jednání. Stěžovatel se domnívá, že závazný právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu není správný, avšak nemůže se proti němu za současného stavu řízení nijak bránit. Stěžovatel se domnívá, že řízení je zatíženo neodůvodněnými průtahy, které ho tak omezují v přístupu ke spravedlnosti. Navrhl proto, aby Ústavní soud další průtahy v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 zakázal a aby přikázal tomuto soudu ve věci neprodleně nařídit jednání a vyhlásit rozsudek.

Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Obvodní soud pro Prahu 6, který uvedl, že ke dni 1. 1. 2004 odešla předsedkyně příslušného senátu na stáž k Městskému soudu v Praze. V rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6 pro rok 2004 bylo stanoveno, že senát 13 C bude obsazen prvním nově jmenovaným soudcem po datu 1. 1. 2004. Vzhledem ke komplikacím a nejasnostem okolo jmenování nových soudců, byl nový soudce jmenován až dne 18. 5. 2004. Za daného stavu se však nejevilo vhodné a účelné věci náležející do senátu 13 C přidělovat jiným soudcům, neboť soud byl stále ujišťován, že jmenování proběhne již v krátké době. Obvodní soud dále uvedl, že stěžovatel v předmětném období zdejší soud žádným způsobem nekontaktoval.

Obvodní soud uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 238/97, který je po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu veden pod sp. zn. 13 C 224/2003. Ze spisu zjistil, že žaloba proti českému státu - Ministerstvu obrany byla u uvedeného soudu podána dne 29. 10. 1997. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 13 C 238/97-16 ze dne 21. 9. 1999 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 19 Co 76/2000-33 ze dne 31. 3. 2000 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozsudkem č. j. 13 C 238/97-45 ze dne 21. 12. 2000 žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 153 775 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 568/2001-72 ze dne 23. 1. 2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 1447/2002-95 ze dne 21. 10. 2003 zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci žalobci nevznikl, jelikož trestní stíhání ve svém důsledku skončilo při nezměněném výroku o vině rozhodnutím o neuložení trestu, nikoliv zastavením trestního stíhání. Ze smyslu a účelu zákona nelze dovozovat nároky, které zákon sám nezakládá. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo doručeno dne 10. 11. 2003 soudu prvního stupně, který je zaslal žalovanému i stěžovateli. Další úkony v této věci činěny nebyly.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich postupem v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces - projednání věci v přiměřené době - přezkoumal Ústavní soud postup soudu prvního stupně v předmětném řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé, avšak navrhovaným petitem ústavní stížnosti se výslovně domáhá toho, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým by zakázal soudu prvního stupně pokračovat v průtazích v předmětném řízení a přikázal mu ve věci neprodleně jednat.

Ústavní soud je povinen dříve, než zahájí věcné posuzování ústavní stížnosti, zkoumat, zda jsou splněny stanovené náležitosti, zejména pak je-li ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek (§ 72 odst. 3), který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Z hlediska petitu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavnísoud nevyžaduje vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, neboť takovou stížnost nepovažuje za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud by podání procesního prostředku (vůbec) bylo zjevně neefektivní, nelze na jeho podání trvat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 240/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 5, nález č. 36, str. 298, dále i rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, sp. zn. II. ÚS 504/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 6; svazek 33, nález č. 50]. Shodné právní názory na tuto problematiku vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [ve věci Hartman proti České republice (2003)], kdy tento soud mj. uvedl, že v České republice neexistuje účinný právní prostředek nápravy umožňující konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení. Ústavní soud proto nepovažuje stížnost na průtahy v řízení podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném do 1. 7. 2004, za poslední procesní prostředek ve smyslu ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, který před podáním ústavní stížnosti musí být nutně vyčerpán.

Novelou zákona osoudech a soudcích provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Uvedený institut lze považovat za nový efektivnější prostředek k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení. V předmětné věci však byla ústavní stížnost podána před účinností uvedené novely, a proto nelze použití tohoto nového procesního prostředku považovat za procesní prostředek, který mohl stěžovatel ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat.

Ústavnísoud se proto zabýval věcným posouzením ústavní stížnosti ve vztahu k namítaným průtahům v řízení. Již v minulosti konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 254). Jinými slovy, pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není důležité, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednáním či nečinností rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).

V předmětné věci je jednoznačně patrno, žesoud prvního stupně z důvodů spočívajících v organizačních a institucionálních příčinách neučinil v předmětné věci - po rozhodnutí Nejvyššího soudu - žádné procesní úkony, které by znamenaly pokračování v řízení, jež nebylo pravomocně ukončeno. V tom lze spatřovat - podle ustálené judikatury - jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než vyslovit, že nečinností soudu prvního stupně došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru