Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3183/17 #1Usnesení ÚS ze dne 12.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříksprávní orgán
nečinnost
řízení/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3183.17.1
Datum podání10.10.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 42, § 156 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3183/17 ze dne 12. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 142/2017-36 ze dne 20. 7. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 135/2016-33 ze dne 15. 3. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 22. 12. 2015 podnět k zahájení přezkumného řízení podle § 94 a násl. správního řádu, resp. § 156 odst. 2 správního řádu u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury. Ten v reakci na to vydal dne 25. 2. 2016 "Sdělení k podání" pod č. j. MSK 31481/2016, ve kterém stěžovatelku informoval o svém postupu ve věci vedené u něj pod sp. zn. ÚPS/3524/2016/Kol. Podáním ze dne 14. 3. 2016 se stěžovatelka domáhala přezkumu výše uvedeného sdělení ze dne 25. 2. 2016 a současně svůj původní podnět rozšířila o požadavek na přezkum dalších úkonů správního orgánu, včetně rozhodnutí, veřejnoprávních smluv a souhlasů. Stěžovatelka poté, co ve lhůtě 30 dnů nebyla vyrozuměna o tom, jak bylo s jejím podnětem a požadavky naloženo, napadla nečinnost správního orgánu žalobou u Krajského soudu v Ostravě. V průběhu řízení před krajským soudem žalovaný vydal dne 22. 11. 2016 požadované sdělení. Stěžovatelka proto zúžila svůj žalobní návrh a nově se domáhala pouze určení, že nevydání vyrozumění žalovaného ve lhůtě 30 dnů, tj. překročení samotné lhůty, je nezákonným zásahem. Krajský soud shora označeným rozsudkem řízení o žalobě nad rámec jejího následného zúžení zastavil a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší správní soud nerozlišovaly, zda stěžovatelka byla či nebyla účastníkem příslušných řízení. Nemohly proto dle jejího názoru dospět k závěru, že její podnět je nutno posoudit jako obecný podnět k zahájení řízení dle ustanovení § 42 ve spojení s § 156 odst. 2 správního řádu, na který není třeba odpovědět ve lhůtě 30 dnů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr a je toliko opakováním výhrad, které již stěžovatelka uplatnila před správními soudy a s nimiž se tyto soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka v prvé řadě nemá veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 94 a násl. správního řádu, ani na vydání usnesení ve smyslu § 156 odst. 2 téhož předpisu. Přezkumné řízení je dozorčím nástrojem v rukou správních orgánů, uplatňovaným z moci úřední; není mimořádným opravným prostředkem, účastníci předchozího správního řízení nemají nárok na zahájení přezkumného řízení ani na samotné přezkoumání rozhodnutí, přičemž v daném případě rozhodují správní orgány v režimu volné úvahy (srov. bod 8 napadeného rozsudku kasačního soudu). Krajský soud se po zúžení žaloby soustředil toliko na otázku, jestli nedodržení lhůty 30 dnů pro vydání sdělení ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu (ve spojení s § 42 správního řádu) mohlo být nezákonným zásahem, a dospěl k negativnímu závěru. Nejvyšší správní soud pak v tomto směru dostatečně vyložil, proč bylo nutno na předmětný podnět stěžovatelky vztáhnout právě ustanovení § 42 správního řádu, které upravuje v obecné rovině přijímání a vyřizování podnětů, avšak nevyplývá z něj současně povinnost správního orgánu automaticky (bez výslovné žádosti) vyrozumět podatele podnětu ve lhůtě 30 dnů (bod 13 a násl.), na rozdíl od režimu přezkumného řízení. Ústavní soud tento výklad nepokládá za svévolný či jinak poškozující stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. prosince 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru